Důsledky nízkého sebevědomí

Anonymní
19.4.20 23:02

Důsledky nízkého sebevědomí

Dobrý den,
je mi 18 a problém nízkého sebevědomí mě provází už od mala. Je mi nepříjemné o tom mluvit s přítelem nebo rodinou, protože vím, že se jim nikdy nedokážu úplně otevřít a svěřit. Proto prosím o radu či názor touhle formou.
Myslím si, že problém má své kořeny ve výchově a vztazích, které okolo sebe vidím. Od mala jsem byla vedena téměř k dokonalosti. Musela jsem mít výborný prospěch ve škole, být jednou z nejlepších ze třídy a mít zpevněnou a štíhlou postavu už ve svých 12 let. Školní prospěch problémem nebyl, ten jsem sice neměla prvotřídní, ale za pochvalu také stál. Největší paseku udělal přehnaný důraz na dokonalost těla. V pubertě, kdy jsem začínala řešit ty známé holčičí problémy jsem si prošla anorexií, bulímií i přejídáním. Rodina mi přestala říkat, že bych měla zhubnout nebo se více hýbat, ale naopak přišly urážky typu: Podívej se na sebe, chceš skončit v nemocnici?
Byla jsem z toho všeho unavená, potřebovala jsem podporu, ale u rodičů jsem ji nenašla, uzavřela jsem se a téměř přestala komunikovat. Pomocí kamarádky a psychologa jsem se ale přece jen dostala na normální váhu, začala jsem cvičit, ale rodina stále viděla jen negativa. Řeči typu: Nejez to, budeš zase tlustá! Nezdá se ti, že máš nějaké větší břicho? byly na denním pořádku. A snaha porozumět si s rodiči mě přešla a vzdala jsem to, problémy si ale nesu dál.
S přechodem na střední přišla další těžší etapa. Z ničeho nic jsem se bála, styděla najíst na veřejnosti, mluvit na veřejnosti a vystupovat. Tím začali další problémy s váhou a úzkosti, protože jsem se za celý den ve škole nebyla schopna jíst, jedla jsem na záchodě nebo v případě, že nikdo nebyl okolo. To se zlepšilo, když jsem si našla přítele s kterým jsem do teď. Ale problémy nízkého sebevědomí mají své důsledky i ve vztahu a to žárlivost a pocit, že si mě druhý nezaslouží. Chci zdůraznit, že nedělám žádné žárlivé scény, vše si držím uvnitř sebe, v čemž možná bude také problém.
Posledním problémem, který souvisí se sebevědomím jen sekundárně je důvěra, kterou mám k příteli. Začnu vztahy, které mám okolo sebe. Mamka mi už pár let říká, nikoho si nehledej a neměj děti, zničíš si život. Kdyby mohla jde od partnera pryč, ale je na něm poměrně finančně závislá. Otec má ženy pouze na sexuální zpestření nebo zábavu, vztah nechce. Poslední který měl, dopadl snad nejhůře jak mohl. Vím, že nedokáže vydržet pouze s jednou ženou stejně jako přítel mamky. Problém zhoršilo i několik mužů, kteří za mnou přišli s návrhem sexu i přes manželství i vztah. Vlastně, všichni muži, s kterými jsem se sblížila ode mě chtěli více než občasné přátelství, spíš jim šlo pouze o sex.
To se přeneslo i do vztahu. Vím, že je blbost házet všechny do jednoho pytle, ale když to vidím všude okolo, bojím se, že přítele jednou omrzím a půjde hledat jinam. Ale se svými obavami jsem se mu také nedokázala svěřit. Nepodvedl mě, párkrát zalhal, to ve mě vyvolalo otázky a strach, že mi může lhát i v jiných věcech. Jinak nemám důvod mu nedůvěřovat.
Na závěr chci shrnout všechny mé problémy pro případ, že by se někomu nechtělo číst jejich dlouhé rozepisování: Nejsem schopná přijmout své tělo, nedůvěřuji sobě ani blízkým obzvlášť mužům, stydím se a vlastně mám pocit, že mé problémy nikoho nezajímají. Poslední problém je úspěch. Nejsem rozmazlená nebo vypočítavá mrcha, ale když někdo uspěje v něčem v čem já ne, jsem naštvaná, ovšem ne na člověka, kterému se něco povedlo, ale na sebe, že jsem to nedokázala, nejsem tak dobrá, udělala jsem málo.
Těm kdo dočetli až sem bych chtěla poděkovat. Chápu, že pro někoho jsou ty problémy zcela banální, ale pro mě ne. Mají neskutečný vliv na moji psychiku a ta zase na mou náladu a reakce. Chci to změnit, proto prosím o rady, jak na to.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

15722
19.4.20 23:06

Potřebuješ terapii u psychologa. Tvoji rodiče nejsou normální. :cert:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
24820
19.4.20 23:32

Pokračuj v terapii. Nejsi vyléčena. A k rodičům moc nechoď, akorát tě dorazí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
29
19.4.20 23:36

Jako by jsi psala o části mého života. Fuj. Psychologa by to chtělo, já to zvládla bez něho.
Zkus se co nejdříve odstěhovat! To, co zazivas doma je fakt hnus :cert:. Vyber si VŠ mimo bydliště a jdi na koleje. Doporučuji Olomouc :srdce:. Na koleji je to super a hlavně budeš volně dýchat! Na ten pocit nikdy nezapomenu. A pracuj, uč se tak, aby sis mohla říct, že jsi pro úspěch udělala maximum a pak už to neřeš. Já se to naučila! Jde to! Přeji hodně štěstí :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
20.4.20 06:29

Ja byla to same. V tvem veku. A muzu rict, ze za 20 let se to zlepsi. Ziskas zkusenosti a vetsi sebejistotu. Proste proplouvej zivotem a casem se to dostavi samo.

  • Nahlásit
  • Citovat
270
20.4.20 10:45

Hmmm no já to měla podobný, jednicky byly samozřejmost, gympl byl samozřejmost, ale me baví naprosto jiné věci než se učit. Nikdo se mnou v tom věku, kdy se normální lidi rozhodují, co dal, neprobiral, jaké jsou možnosti, jaké jsou školy, kterym směrem bych se mohla v životě ubírat, nebo třeba co by me bavilo. Proste pujdes na gympl, protože se dobre ucis, a tečka. A výsledek je ten, ze dodnes nevim, co bych chtěla byt a práce střídám - od uklízečky až po učitelku přes x dalších povolání :nevim: a vlastně cokoliv nového me baví, ale nevydrzim u toho moc dlouho.

VŠ jsem nedodelala a ten gympl taky ne, protože jsem v tom neviděla smysl, ač jsem měla opět samé jednicky, jak jsem byla zvykla.

No nicméně už jsem se s tím snad nějak popasovala, a zase to beru tak, ze nemám moc velký problém najít si praci, jelikož vezmu v podstatě cokoliv co se mi zrovna chce zkusit :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: a jsem tam třeba rok dva a pak zase změna :nevim: :lol: už jsem si na sebe zvykla, proste to tak mám. Ale věř, ze pro me vůbec nebylo jednoduché, tím spis, když rodiče i sousta mých známých jsou velmi ambiciózní a nekam to dotáhli :lol: :lol: :lol:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
270
20.4.20 11:05

Jo a ještě mi mamka dala zabrat i co se te postavy týká, já třeba mám dítě a cca dva nebo tři roky po porodu a kojení jsem v létě chtěla jít do obchodu bez podprsenky jen tilku, pac byl hic. A vyslechla jsem si od ni, ze jsem se asi zblaznila, ze nemám pěkná prsa, ze je mám po kojení povisla a ze si toto rozhodne nemohu dovolit, jelikož to vůbec nevypadá hezky. 8o

no, hezkých par dalších let jsem se na sebe ani nemohla podívat do zrcadla, a chodila před nej v osusce :oops: a až nový partner me přesvědčil o tom, ze je mám úplně normální :nevim: sprdnul me, ze řeším kraviny a ze se na ni mám vykašlat a tak nějak se to začalo převracet do normálu postupně.

Ted už ok, ale občas stejně cervicek zahloda.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
24820
20.4.20 14:38
@Anonymní píše:
Ja byla to same. V tvem veku. A muzu rict, ze za 20 let se to zlepsi. Ziskas zkusenosti a vetsi sebejistotu. Proste proplouvej zivotem a casem se to dostavi samo.

Možná. Když nenatrefí na blba, co jí dodeptá úplně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama