Extrémní stydlivost
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
@Anonymní píše:
Jsem hrozně moc stydlivá, už jako malá holka jsem taková byla. Nevím, jestli je to dědičné nebo proč jsem taková. Pamatuji, že když mi bylo 5 let, máma mě poslala do obchodu pro vejce, já tam šla, ale zůstala jsem stát před obchodem. Nemohla jsem vejít dovnitř, protože tam byli lidi. Tak jsem čekala a čekala a čekala až… až přišla máma a doma mě kvůli tomu málem zbila. Pak třeba, bylo mi 6 let mě máma zase poslala do obchodu pro něco. Dívala se s tátou oknem. Já nebyla schopná do obchodu vejít, matně vzpomínám, že před obchodem byli lidi. Máma mi vynadala.
Dnes už jsem dospělá, je mi 29 let a stydlivost nepřešla. Stydím se projít kolem lidí, musím v ruce držet telefon. Taky třeba když jedu někam, kde to neznám tak si pořád hraji s telefonem a čekám na zastávce. Pak mi dojde, že jsem na špatné zastávce, ale už tam stojí nějakou tu chvílí a je mi trapně odejít, tak tam furt stojím. Až když všichni ti lidi, co tam stáli se mnou odejdou, odejdu i já. Prostě hrůza, jak už nevím co dál dělat.
Nemůžu si ani najít práci, jsem zničená. Bojím se, mám strach, strach z lidí. Nejraději bych byla jen zavřená doma, ale uvědomuji si, že takhle nemůžu žít. Nemůžu být zalezlá jako potkan, chci pracovat, chci být normální. Ale já mám pocit, že práci nikdy mít nebudu. Nejhorší je, že nikdo by mi nevěřil, lidé, co mě znají nebo moje vlastní máma vůbec netuší co prožívám. Před nimi jsem hrozně nad věcí, ale uvnitř sem zcela jiná. Plná pochyb o sobě a ta stydlivost mě ničí.
Psycholog nebo psychiatr ti pomuze 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@mamina89 A sama to nezvládnu? Je už opravdu potřebný odborník?
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@mamina89 A sama to nezvládnu? Je už opravdu potřebný odborník?
Sama to určite nezvládneš. Tieto stavy, ktoré prežívaš majú svoju príčinu, svoj pôvod, svoje korene. Niekde to vzniklo, niečo to vyvolalo. A Ty sama na to neprídeš, ale musí pomôcť psychiater, psychológ a spolu prísť na koreň problému. Väčšinou sú korene takýchto trápení v detstve, skorom rannom detstve, ak bola dieťaťu odopieraná emocionálna opora, láska, záujem a pozornosť.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@mamina89 A sama to nezvládnu? Je už opravdu potřebný odborník?
A máš pocit, že to zvládáš? Nenech si protéct život mezi prsty a
nech si pomoct
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Když si to nezvládla za 29 let? Vidíš u sebe nějaký pokrok, co pro to děláš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Martinik Nezvládám, vždy ani zaměstnání si nemůžu najít. A práci potřebuji. Jenomže ta úzkost při představě, že budu v kolektivu mezi cizími lidmi je zničující.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@JancaS84 Ne, žádný pokrok, právě naopak, předtím jsem alespoň dokázala přinutil se chodit mezi lidi a pracovat, teď už ani to ne. Jsem jenom zalezlá v bytě, nikam nechodím.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
To není žádná stydlivost! To je regulérní nemoc. Máš sociální
fobii. Řekněme např. Proč z té zastávky neodejdeš a nejdeš na tu
správnou? Protože by to ti lidé viděli. A proč to vadí? Že by si
mysleli, že jsi hloupá? A proč? A pokud to bude nejasná odpověď, zas se
ptám „proč“? A myslím, že s terapeutem naleznete odpověď někde
v dětství na tu poslední otázku a budete na tom pracovat. Mám kamarádku,
která to dotáhla tak daleko, že se bála jít i z postele na záchod.
A dneska normálně žije a má děti. Dá se to léčit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@mau-mau Já se bojím, že mě všichni sledujú, že koukají. Třeba na nádraží nebo na zastávce když třeba jedu na špatné nástupiště tak samozřejmě hned to zjistím, ale už neodejdu. Vytáhnu telefon a začnu se hrát a až pak, když odejdou ti lidi, odejdu i já, hlavně aby mě nikdo neviděl. Nevím proč se stydím.. Možná se bojím před nimi ukázat, že jsem se spletla, nevím..
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
A další věc, nakoupím si třeba krásné oblečení, šaty, triko, košili a pak, když jdu ven tak jsi to neobleču, protože nechci vyčnívat. Raději si oblíknu džíny, tričko a tenisky. Hrozně se stydím jak by se na mě dívali, třeba v těch šatech (jsou opravdu moc hezké)… Ale ani jednou jsem je na sobě neměla.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@mamina89 A sama to nezvládnu? Je už opravdu potřebný odborník?
Tvé chování dle popisu je fakt divné, souhlasím s ostatními, že sama to nezvládneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@aknadar To už bych vůbec nedala, co bych dělala s rukama?
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Uzavření diskuse Extrémní šok na ultrazvuku
- 15měsíční děťátko - extrémní nejedlík
- Dětské boty pro extrémně širokou nohu
- Extrémní obezita. Co teď?
- Extrémně dlouhé večerní kojení
- Extrémně vysušená pokožka - jakou kosmetiku?
- 27 a stále extrémny stres zo žien
- Stydlivost k muži
Jsem hrozně moc stydlivá, už jako malá holka jsem taková byla. Nevím, jestli je to dědičné nebo proč jsem taková. Pamatuji, že když mi bylo 5 let, máma mě poslala do obchodu pro vejce, já tam šla, ale zůstala jsem stát před obchodem. Nemohla jsem vejít dovnitř, protože tam byli lidi. Tak jsem čekala a čekala a čekala až… až přišla máma a doma mě kvůli tomu málem zbila. Pak třeba, bylo mi 6 let mě máma zase poslala do obchodu pro něco. Dívala se s tátou oknem. Já nebyla schopná do obchodu vejít, matně vzpomínám, že před obchodem byli lidi. Máma mi vynadala.
Dnes už jsem dospělá, je mi 29 let a stydlivost nepřešla. Stydím se projít kolem lidí, musím v ruce držet telefon. Taky třeba když jedu někam, kde to neznám tak si pořád hraji s telefonem a čekám na zastávce. Pak mi dojde, že jsem na špatné zastávce, ale už tam stojí nějakou tu chvílí a je mi trapně odejít, tak tam furt stojím. Až když všichni ti lidi, co tam stáli se mnou odejdou, odejdu i já. Prostě hrůza, jak už nevím co dál dělat.
Nemůžu si ani najít práci, jsem zničená. Bojím se, mám strach, strach z lidí. Nejraději bych byla jen zavřená doma, ale uvědomuji si, že takhle nemůžu žít. Nemůžu být zalezlá jako potkan, chci pracovat, chci být normální. Ale já mám pocit, že práci nikdy mít nebudu. Nejhorší je, že nikdo by mi nevěřil, lidé, co mě znají nebo moje vlastní máma vůbec netuší co prožívám. Před nimi jsem hrozně nad věcí, ale uvnitř sem zcela jiná. Plná pochyb o sobě a ta stydlivost mě ničí.