Hádání s mamkou

@Anonymní píše:
Ahoj,
mám v poslední době (trvá to asi dva roky, ale je to čím dál tím horší) hodně špatný vztah s mamkou a nevím jak ho zlepšit. Pořád se hádáme, a to třeba kvůli úplným zbytečnostem. Připadá mi, že neumí nic řešit v klidu, vždycky musí řvát a nebo mluvit hystericky. Už jsem se o tom bavila s tatkou i se segrou a víme, že je mamka dramatická a zbytečně hysterická a dohodli jsme se, ať se s ní o tom taťka nějak pobaví, protože od nás takové věci nemůže slyšet ani vteřinu. Bavili se o tom už tolikrát, ale mamka to asi nikdy nepochopila. Když jí někdo něco takového začne říkat, je nepřístupná a nechce nic slyšet, nebo začne mluvit (ječet) o úplně jiném tématu. Jednou mě vyzvedávala ze školy, protože jsem spěchala k zubaři. Čekala jsem ale za rohem od místa, kde ona parkovala, takže tam na mě čekala a já na ní. Po deseti minutách co tam stála jsem se šla podívat kolem školy jestli nejede někde jinde a stála přímo za tím rohem. To byla taková smršť, že jsem se bála si do toho auta sednout, ale musela jsem. Celou cestu ječela jak jsem nezodpovědná atd a já jsem mlčela. Pak už se to ale nedalo vydržet protože pokračovala i doma tak jsem ji v klidu řekla, proč tolik vyšiluje kvůli deseti minutám, že se zase tolik nestalo. Řekla jsem že ok, stála jsem na špatném místě, ale taky jsi mohla popojet a podívat se - to jsem neměla dělat, spustila ještě více, že to házím na ni, začala vytahovat věci na mě, že všechno zapomínám a že jsem neschopná. Ale snažila jsem se to podat v klidu, přiznala jsem svoji chybu a omluvila jsem se a čekala jsem, že udělá to samé A takové podobné věci se dějí pořád, vždycky musím být špatná já, a i když uznám chybu, ona nikdy ne. Hádky jsou většinou i o domácích pracech, a proto jsem vymyslela uklízecí plán, ať má každý rovnoměrně rozdělenou práci. Každý má jednou v týdnu volno. Podle plánu jsme se začali řídit včera, a to měla zrovna volno mamka, takže žádný problém nebyl. Dneska měla volno segra a to byla zase scéna. Seřvala mě, že jsem to udělala špatně, proč má dneska segra volno, že mi tam chybí plno věcí, že toho musíme udělat více apod. Přitom to, co tam je se dá tak těsně zvládat zároveň s učením a mimoškolními aktivitami. Nemám skoro ani čas pro sebe. Tahle hádka mě dohnala k slzám a nevím už co mám dělat. Snažím se, ale stejně jsem furt ta špatná, nezodpovědná, všechno dělám blbě. A navíc mi vytkla, že jsem prý nějaký vůdčí a musí být všechno podle mě, jen kvůli tomu, že jsem udělala nějaký plán. Už jsem to nevydržela a musela jsem odejít, teď tady sedím a brečím a píšu tohle, protože už si nevím rady. Možná to někomu přijde jako trapné hádky, ale já jsem docela kliďas a tyhle hádky mě dokážou vytočit a rozbrečet opravdu hodně. Chtěla bych žít s mamkou v pohodě a ocením každou radu a pomoc, vaše zkušenosti a třeba i radu z pohledu nějaké mamky která má dceru v podobném věku (17).
Děkuji moc všem a omlouvám se za tak dlouhou slohovku.

Za pozdní příchod bych se omluvila, doma se zapojovala podle svých sil a možností a nevymýšlela nějaké plány práce. Osobně bych sama s dvěma dospívajícími dcerami neřešila, co kdo bude kdy dělat. Mělo by být jasné, že když přijdu domů ze školy, podívám se, co je potřeba udělat a udělám to. Nevím, jak to máte s vařením, to asi dělá máma a vy se podílíte na mytí nádobí a třeba přinesení nákupu.

Máma toho má nejspíš moc, nebo se nedokáže s něčím vyrovnat a nepřiměřeně reaguje na banální problémy. Možná by s ní měl promluvit táta, od tebe by to jako od dcery nejspíš nevzala.

Máma cholerik. Asi bych jí řekla, ze ji mam rada, ale jestli nezačne navštěvovat psychologa, tak se segrou pravdepodobne hned po maturite stehujete. Precti si neco o cholericích.

@Anonymní píše:
Možná to někomu přijde jako trapné hádky, ale já jsem docela kliďas a tyhle hádky mě dokážou vytočit a rozbrečet opravdu hodně.

Jak zaznělo, tvoje máma klidně může mít nějakou psychickou poruchu. Je to krutý říct, ale ne, opravdu všechny mámy nejsou milující, laskavé, a snažící se, aby jejich potomek měl co nejlepší předpoklady do života…
Jsou matky, které musí být první, musí s dětmi soutěžit, případně si na nich prostě, natvrdo a na rovinu, léčí svoje mindráky a honí echo.
Jestli ti můžu poradit jediné, nesnaž se to řešit.
Lidi tohohle druhu to NECHTĚJÍ řešit… i kdyby stokrát objektivně byla chyba v nich, do smrti budeš poslouchat, že oni jsou v pořádku a špatní všichni okolo… A co je horší, půjdou přes mrtvoly, aby to dokázali. Snahu shazovat tě a sugerovat ti, jaká jsi špatná a zlá, mezi ty „mrtvoly“ klidně počítej… Je mi líto
Objektivně - a je to strašně velký skok v tom, co lidi jako ty normálně prožívají - nemůžeš změnit matku, jediné, co můžeš ovlivnit, je tvoje chování. To píšu z ryze praktických důvodů, abys ty byla v co největším klidu a bezpečí. (PS, jo, fyzický strach tyhle „láskyplné vztahy“ běžně zahrnují. Proto mluvím o bezpečí.) Každopádně: nic se nesnaž měnit, řešit… dělej si své, v rámci možností, a do ničeho moc nekecej, v rámci možností, a jenom si pamatuj, že tohle není model zdravé rodiny a zdravých vztahů… Uznání, lásku a respekt, pokud možno, hledej jinde. U vrstevníků.
Bohužel, s největší pravděpodobností i tak slízneš dost ran. Někdo dostane za úspěšnou maturitu dárek, někdo hystericky vynadáno… Někdo hulí, chlastá a fetuje, a je milovaný, a někdo je tiché, poslušné, chytré a vzorné dítě, pro kterého matka nemá dobrého slova.
Pointa je, že i kdybys byla sebelepší, sebeskvělejší, sebevíc objektivně milá, hodná, chytrá, poslušná, tolerantní, prostě skvělá holka… stejně tě to nemusí ochránit před tím, aby si z tebe psychicky nemocná osoba udělala hadr na podlahu.
Další obrovský skok v obvyklém zjišťování stavu věcí… podobně narušení lidé můžou, vědomě či nevědomě (či na různých úrovních vědomě) cíleně ubližovat vlastním dětem a „zařizovat“, aby děti „nebyly lepší“ než oni sami. Příklad: matka má střední školu, tak udělá možné i nemožné, aby dcera nedostudovala vysokou. Zní to psychopaticky a JE to psychopatie, nicméně stává se to. Formou ultimát nevhodných oborů, prací… přes psychický nátlak. Věř tomu, že metod je vždycky dost.
Každopádně… ty jsi ve „špatném věku“. Dospíváš, začínáš být samostatná, brzy narazíš i na mimorodinné vlivy - spolužáci na vysoké, na koleji… začneš se osamostatňovat, dělat vlastní rozhodnutí. Ráda bych řekla, že to bude čím dál lepší, ale pro tvoje bezpečí by bylo dobré, abys věděla, že se to může jen dál a dál zhoršovat. Jsou lidé, kteří chtějí druhé ovládat, dítě závislé na daném rodiči je pro to úplně ideální… a jeho samostatnost pak to poslední, co by si přáli.
Možností je spousta a třeba je tohle přehnané varování. Mě to hodně připomíná vlastní dětství… a sedmnáct a moje nechápání bylo opravdu jen začátek…
Zkus si sehnat knížku od Susan Forward, Když nám rodiče ničí život. Je to letitá klasika a minimálně tě může nasměrovat, jestli je s tvojí mámou opravdu něco špatně a jakým směrem. A tobě to pomůže si trochu utřídit myšlenky.
Bohužel musím zdůraznit, že česká beletrie a odborní autoři fenomén „toxických rodičů“ naprosto nevzali na vědomí… a totéž platí i pro psychology. Poradila bych ti, v případě potřeby, hledat podporu (!) u nich, nicméně i tam se ti může stát, že se dotyčný spíš bude snažit „zpacifikovat“ tebe, než aby uznal, že problém má někdo jiný…
Pokud umíš anglicky, na téma „toxic parents“ je toho na internetu napsané mraky. Není to dobré čtení pro sedmnáctiletého člověka a nevím, jestli je v tomhle věku k pochopení… děti nemocných rodičů obvykle hledají řešení mezi dvaceti a šedesáti… Ale co bych byla za blba, kdybych ti tajila možnosti, jak řešit vlastní život.
Začni s tou Susan Forward, a v případě potřeby (!) časem hledej dál…

Jak zaznělo, špatně se to soudí zvenku, špatně se cokoliv říká z něčího popisu… ano, tvoje máma může být vyčerpaná, nervózní… Nepíšeš třeba, jak se chová k sestře.
Na druhou stranu, tohle je i jeden z typických rysů emočního týrání… v podstatě nikdy nemá „postihnutelnou“ podobu, vždycky jde o chování, které si dotyčný může omluvit něčím jiným, často neškodným. Ona ti nechtěla ublížit, ona nevěděla, že se to stane… Ona tě nešpehuje, ona se stará… ona nevyvádí přehnaně, takhle reagujou všechny mámy občas… ona si na tobě patologicky nevybíjí vztek, ona je jen nervní z práce.
Někdy bohužel platí, že „oběť“ je jediný tvor, který vidí celou mozaiku se všemi jejími odstíny… a právě ty odstíny jsou občas to, co odlišuje přepjatého nebo nešikovného rodiče od psychopata. Musíš tomu věřit a musíš věřit sama sobě… V životě potkáš desítky lidí, i nejbližších přátel, kteří to budou zpochybňovat, říkat, že přeháníš, že to není možný, že sis to blbě vyložila… Věř sama sobě, pokud cítíš, že na chování tvojí matky je něco mimo rámec normálnosti.
To nikdo z nás bohužel neposoudí, a ty nejspíš taky až časem.
Popravdě můžu říct, že i třicátníkům v podpůrných online komunitách se píšou jednodušší a „něžnější“ věci, ale… na každém životě záleží, na tvém taky. Myslím, že lepší to přehnat, než ti nafackovat, že přeháníš a máma je super.
V každém případě, pamatuj… je to tvoje rodina, obvykle je potřeba s ní vycházet co nejlíp… a ty budeš v největším bezpečí, když nebudeš dělat vlny. Pamatuj i na to, že základ rodiny jsou tví rodiče, kteří tvořili pár a dostali za vás zodpovědnost dávno před tvými sedmnáctými narozeninami… Ergo, kecat jim do chodu rodiny a jejího uspořádání není něco, co je žádoucí. Staré dobré „držet hubu a krok“ je hnusná, ale vysoce funkční rada - minimálně při jednání s lidmi, kteří jsou schopní se dostat do nekontrolovaných afektů. Moje máma se do nich uměla dostat i samonasí*acím monologem. Nechceš přilévat olej do ohně, opravdu ne.
Buď jak buď… pamatuj, že tenhle problém je přesně tak velký (nebo malý), jak ho vnímáš ty, ne tvoje okolí… a že prakticky jedinou metodou, jak ho řešit, je - jak tu hodněkrát zaznělo - řešit sebe, svůj dospělý život a svoje welfare. Jdi do života s vědomím, že nikdo nemá právo na tebe křičet, hlavně ne tvůj budoucí partner… ale nádobí si organizuj ve vlastní kuchyňské lince, ne v té mámině.
Opatruj se 

Nic a nikdo ti nepomůže ani neuvěří. Pro většinu společnosti jsou matky nejvíce milující, co dělají všechno dobré pro své děti.
Klidně se přetrhni, s úklidem, se školou, se vším, seď jenom doma na zadku a čekej na povely od matky, stejně na tebe bude řvát, že nic neděláš a je to málo. Ten, kdo to nezažil, to nepochopí. 

@Anonymní píše:
Ahoj,
mám v poslední době (trvá to asi dva roky, ale je to čím dál tím horší) hodně špatný vztah s mamkou a nevím jak ho zlepšit. Pořád se hádáme, a to třeba kvůli úplným zbytečnostem. Připadá mi, že neumí nic řešit v klidu, vždycky musí řvát a nebo mluvit hystericky. Už jsem se o tom bavila s tatkou i se segrou a víme, že je mamka dramatická a zbytečně hysterická a dohodli jsme se, ať se s ní o tom taťka nějak pobaví, protože od nás takové věci nemůže slyšet ani vteřinu. Bavili se o tom už tolikrát, ale mamka to asi nikdy nepochopila. Když jí někdo něco takového začne říkat, je nepřístupná a nechce nic slyšet, nebo začne mluvit (ječet) o úplně jiném tématu. Jednou mě vyzvedávala ze školy, protože jsem spěchala k zubaři. Čekala jsem ale za rohem od místa, kde ona parkovala, takže tam na mě čekala a já na ní. Po deseti minutách co tam stála jsem se šla podívat kolem školy jestli nejede někde jinde a stála přímo za tím rohem. To byla taková smršť, že jsem se bála si do toho auta sednout, ale musela jsem. Celou cestu ječela jak jsem nezodpovědná atd a já jsem mlčela. Pak už se to ale nedalo vydržet protože pokračovala i doma tak jsem ji v klidu řekla, proč tolik vyšiluje kvůli deseti minutám, že se zase tolik nestalo. Řekla jsem že ok, stála jsem na špatném místě, ale taky jsi mohla popojet a podívat se - to jsem neměla dělat, spustila ještě více, že to házím na ni, začala vytahovat věci na mě, že všechno zapomínám a že jsem neschopná. Ale snažila jsem se to podat v klidu, přiznala jsem svoji chybu a omluvila jsem se a čekala jsem, že udělá to samé A takové podobné věci se dějí pořád, vždycky musím být špatná já, a i když uznám chybu, ona nikdy ne. Hádky jsou většinou i o domácích pracech, a proto jsem vymyslela uklízecí plán, ať má každý rovnoměrně rozdělenou práci. Každý má jednou v týdnu volno. Podle plánu jsme se začali řídit včera, a to měla zrovna volno mamka, takže žádný problém nebyl. Dneska měla volno segra a to byla zase scéna. Seřvala mě, že jsem to udělala špatně, proč má dneska segra volno, že mi tam chybí plno věcí, že toho musíme udělat více apod. Přitom to, co tam je se dá tak těsně zvládat zároveň s učením a mimoškolními aktivitami. Nemám skoro ani čas pro sebe. Tahle hádka mě dohnala k slzám a nevím už co mám dělat. Snažím se, ale stejně jsem furt ta špatná, nezodpovědná, všechno dělám blbě. A navíc mi vytkla, že jsem prý nějaký vůdčí a musí být všechno podle mě, jen kvůli tomu, že jsem udělala nějaký plán. Už jsem to nevydržela a musela jsem odejít, teď tady sedím a brečím a píšu tohle, protože už si nevím rady. Možná to někomu přijde jako trapné hádky, ale já jsem docela kliďas a tyhle hádky mě dokážou vytočit a rozbrečet opravdu hodně. Chtěla bych žít s mamkou v pohodě a ocením každou radu a pomoc, vaše zkušenosti a třeba i radu z pohledu nějaké mamky která má dceru v podobném věku (17).
Děkuji moc všem a omlouvám se za tak dlouhou slohovku.

To je mi lito. Jsem mamkou 17-leteho syna. Taky mu obcas pripadam nespravedliva a rychle a neprimerene reagujici, ale nastesti si to hned vyrikame a ja se omluvim. Nebo on a pak ja. Me se moc libi, ze jsi vymyslela plan, tak aby si mohla mit treba den pro sebe a verim, ze toho mas na stredni hodne, to uz tak byva. Ja jsem taky ucitelka na gymplu a fakt smekam pred tim, co mladi v tehle dobe musi stihnout. Rada bych ti poradila, ale nevim jak. Jak uz tu nekdo psal, mamku nepredelas a i ja s tou svou obcas docela bojuji. Jedine, co by mohlo pomoct, aby si s ni vazne pomluvil tvuj tatka. Zda se, ze tebe a sestru za dospele nebere. No a mozna by pomohl odbornik, mate treba psychologa na skole? Nebo se zeptat u doktora na kontakt na odbornika. Hodne stesti preju 

@Regina Hero protoze v dnesni dobe je normalni poslita vsechny k psychologovi rada „najdi si psychologa“ je snad v kazde diskusi. asi kdo nema psychologa neni in kazdy problem se tu resi pres psychologa, uplne zbytecne.