Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Máme to podobné, asi ne v takové míře jako popisuješ ty, ale taky jsme takoví Homolkovi, na ulici nepřehlédnutelní
Buď za to ráda, u tchánovců je třeba úplný opak, jsou tam takový chladnější, tišší, klidnější, vlastně takoví docela suchaři
Když tam sedíme, tak se cítím blbě, chybí mi to švitoření, sranda a řešení úplně všeho a všech (i když toho mívám samozřejmě taky plný kecky).
Pokud ti to vadí, tak to pouštěj jedním uchem tam a druhým ven… Nijak radikálně bych to neřešila, dobré rodinné vztahy jsou jedna z nejlepších věcí v životě.
@Anonymní píše:
Ahoj, chtěla bych se jen zeptat, jestli to někde chodí podobne jako u nás.
Je mi 21, bydlím už s přítelem, ale často se vracím na víkend domů. Tam zažívam takove male rozčarování, najednou přijedu někam, kde je 24 /7 hluk, kde někdo říká, co budu a nebudu jist, ale i tak se tam ráda vracím. ????
K věci.. Přijde mi, že naše rodina je plná dramat, stále tam je někdo nemocný, někdo v nemocnici, není týden, aby moje mamka něco neřešila. Tak se jí snažím alespon pomáhat. Přijde mi ale, že jinde to takhle až tak není. Přítelovi volá mamka, že ho zve na rodinnou oslavu atd. Já se dnes ráno vzbudila a v 7h mi mamka do telefonu začala popisovat detaily ranní stolice (má celiakii, já také). Za půl hodiny vola táta, že už v práci nemůže, že si nenajde nikdy ženskou (nasi jsou od sebe. Mám je rada, ale někdy mi přijde, že si toho říkáme až moc. Nehlede na to, že mě teď čekají státnice a tohle mi nepomáhá. Máte to někdo podobne?
Na jiné zahradě je vždycky tráva zelenější
Řekla bych, že v každé rodině je něco. Třeba ne zrovna teď, ale v budoucnu nějaké to drama přibude. Samozřejmě toho bývá víc, když je v rodině nemoc, problemový člen a tak. Ale nikde nežijí úplně bez problémů.
Ahoj, vítej v klubu
Je mi 28 a v podstatě co se naši rozvedli, tak řeším víc život své mamky a mladšího bráchy, než ten svůj
V současné době třeba denně řeším vystresovanou matku na antidepresivech z její práce a snažím se jí pomáhat, místo toho, abych se vyrovnávala se svými problémy
Nemám řešení. Jedině rodičům říct, ať si svůj život probírají sami nebo s někým jiným, ale sama na to nemám ![]()
Jsou znudeni, neschopni a resej kraviny. Proc to resej s tebou, to si neumej pri stolici poradit? Proc se o tom, jestli si najde zenskou nebo ne meporadi s kamosema v hospode. Tohle mi prijde ujety
Já se do takové rodiny provdala. Není snad týdne, který by proběhl bez jakéhokoliv vtipného či smutného karambolu. Žiju v tom už téměř 20let a ještě jsem si nezvyklá
![]()
No jo no, máte temperamentnější geny.
Jestli tě to vysiluje, tak jim to vysvětli „miluju vás i to jak se u nás furt něco děje a jak úplně nezvládáme držet hranice, ale potřebuju před státnicema klid, takže přijedu až na oslavu, jo?“ Případmě " miluju vás, ale potřebuju klid na učení, domluvme se, že si budeme volat jen jednou obden, jo?"
A přijeď až po státnicích a zdvihej telefon jen jednou obden.
@Micaella22 píše:
Jsou znudeni, neschopni a resej kraviny. Proc to resej s tebou, to si neumej pri stolici poradit? Proc se o tom, jestli si najde zenskou nebo ne meporadi s kamosema v hospode. Tohle mi prijde ujety
Prostě jsou rodiny, kde jsou lidi extrovertnější a mají daleko slabší hranice a pak jsou rodiny kde je to jinak. Lidi jsou různí. A většinou s nimi lépe vychází ten, kdo se s tou jinakostí smíří, než ten, kdo odsuzuje všechny, kdo jsou jiní, než on.
No tak nevím, jestli pod pojem extrovertnost patří rozebírání exkrementů, asi že to obě začíná na ex?
já bych mamince řekla hned při tom hovoru, že to tak podrobné zas nemusím vědět, že zrovna snídám např.
a prostě si trochu utvořila odstup, všeho moc škodí
Statnice jsou dulezitejsi nez exkrementy a hledani zenske taky pocka. Vadila by mi sebestrdnost
Ahoj, chtěla bych se jen zeptat, jestli to někde chodí podobne jako u nás.
Je mi 21, bydlím už s přítelem, ale často se vracím na víkend domů. Tam zažívam takove male rozčarování, najednou přijedu někam, kde je 24 /7 hluk, kde někdo říká, co budu a nebudu jist, ale i tak se tam ráda vracím. ????
K věci.. Přijde mi, že naše rodina je plná dramat, stále tam je někdo nemocný, někdo v nemocnici, není týden, aby moje mamka něco neřešila. Tak se jí snažím alespon pomáhat. Přijde mi ale, že jinde to takhle až tak není. Přítelovi volá mamka, že ho zve na rodinnou oslavu atd. Já se dnes ráno vzbudila a v 7h mi mamka do telefonu začala popisovat detaily ranní stolice (má celiakii, já také). Za půl hodiny vola táta, že už v práci nemůže, že si nenajde nikdy ženskou (nasi jsou od sebe. Mám je rada, ale někdy mi přijde, že si toho říkáme až moc. Nehlede na to, že mě teď čekají státnice a tohle mi nepomáhá. Máte to někdo podobne?