Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nebolelo to vubec. Ja byla v 8tt, uspali me, zakrok probehl, ja se potom vzbudila. Bylo mi chvili blbe protoze spatne snasim anestezii ale jinak nic. Krvacela jsem jako pri normalni menstruaci. Na kontrole potom vse bylo ok, normalne jsem otehotnela kdyz jsem na to byla pripravena. Psychicke nasledky zadne, jen obrovsky pocit ulevy, svobody a stesti po zakroku. Jsem rada ze jsem se tak rozhodla
Postoj žen k potratu se velmi liší, jak je vidět také z předchozích příspěvků. Pokud žena nemá ujasněno, jestli dítě chce nebo nechce, nebo je zatížena náboženskými předsudky, může mít psychické problémy. Ženy, které mají jasno, že dítě nechtějí nebo si je nemohou dovolit, tyto potíže nemají a po zákroku cítí úlevu, ať jsou to mladá děvčata, nebo vdané matky několika dětí. Musíš se rychle rozhodnout, abys stihla miniinterrupci, proto na nic nečekej ani chvíli. Je to jednoduchý zákrok, při kterém se během pěti minut odsaje obsah dělohy. Dříve se to dělalo ambulantně v místním znecitlivění a některé ženy to bolelo, dnes v celkové anestézii a nic necítíš. Kdybys miniinterrupci nestihla, čekal by Tě výškrab (kyretáž), což je méně šetrné.
@Beckyttine5 píše:
Tak tady nesouhlasím… Když se někdy někdo rozhodne, že si dítě i za komplikovaných okolností ponechá, tak toho pak nelituje.. Prostě to dítě je pak už součástí a navždy bude
Součástí je, ale neříkej mi, že stejně jako v jiných oblastech člověk pak občas neuvažuje, jaké by to bylo, kdyby se člověk rozhodl jinak. Že třeba nelituje toho, že něco není dobře, chtěl by to jinak, líp..Člověk se vždycky musí nějak vyrovnat s tím jak se rozhodnul a jak ho to v životě ovlivnilo, posunulo.
Dvě moje kamarádky šly na miniinterupci. Jedná v 25 letech, upřímně nevěděla, kdo by byl otec, ani jedna varianta nebyla úplně výhra. Po zákroku byla ráda, posléze se občas přiznala, že na to myslí- že už by se narodilo, že by to třeba šlo, že by ho uzivila… teď už má svoje dítě, naštěstí to šlo, a co jsem pochopila, tak s tím ta myšlenka snad přešla.
Druhá šla na potrat ve 40, měla v té době 3 pubertální děti, prostě jim to ujelo. Cítila, že by děti ochudila, nemohla jim dát, co v té chvíli potřebovali. Po zákroku asi týden říkala, že ji občas zaboli břicho, ale protože tam šla s dost jednoznačným názorem, neměla sebemenší výčitky.
@Anonymní píše:
Součástí je, ale neříkej mi, že stejně jako v jiných oblastech člověk pak občas neuvažuje, jaké by to bylo, kdyby se člověk rozhodl jinak. Že třeba nelituje toho, že něco není dobře, chtěl by to jinak, líp..Člověk se vždycky musí nějak vyrovnat s tím jak se rozhodnul a jak ho to v životě ovlivnilo, posunulo.
Neumím si představit, že bych měla dítě a jen mě napadlo, že mohlo být něco lepší, kdyby nebylo… Prostě to dítě ti vynahradit veškerý možný diskomfort..
@Beckyttine5 píše:
Neumím si představit, že bych měla dítě a jen mě napadlo, že mohlo být něco lepší, kdyby nebylo… Prostě to dítě ti vynahradit veškerý možný diskomfort..
No, myslím, že někdo je v situaci, kdy to nevynahradi. Člověk samozřejmě dělá co umí a může, ale.. ![]()
Psychické problémy jsem neměla, jak tady někdo píše, tak spíš předtím. Hned po zákroku jsem šla domů, bolelo to asi jako hodně silná bolestivá menstruace, nebylo to nic příjemného, ale zase se to dalo zvládnout se silnějšími analgetiky, pak už mi pomohl i brufen. Dnes už se na to dívám jinak, ale psychické problémy z toho přímo nemám.
Jsi zkušená žena, která nemusí každý měsíc se strachem čekat, jestli to dostane, a kterou selhání antikoncepce nedostane na kolena. Tvoje zkušenost může pomoci zakladatelce i jiným ženám a dívkám, kterým se stala nehoda, v jejich rozhodování.