Jak se naučit být sama se sebou ?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 26.12.18 21:56
Jak se naučit být sama se sebou ?

Ahoj,
mám možná neobvyklou otázku, a to jak se naučit být sama se sebou? Táhne mi na 30, celý život jsem s někým byla - napřed samozřejmě s rodiči, pak bydlela s chlapem. Vztah nám nevyšel, jsme v rozchodové fázi a chystám stěhování. A mám téměř úzkostné stavy „být sama“. Rodiče žijí v zahraničí, nikoho tu skoro nemám. Mám dobrou práci, VŠ, nejsem úplně blbá, pár přátel mám taky. Ale… děsí mě představa, že příjdu domů a nikdo na mě nečeká. Ten pocit toho domova, který jsme vytvářeli. Cítím se pod psa. Kolikrát jen sedím a přemýšlím co s tím a pak jsem stejně „na dně“. Prostě jsem nikdy nezažila samotu. Četla jsem tu pár diskuzí, že si někdo užívá, že konečně může dělat věci, co chce a nemusí se ohlížet na partnera, ale mě to příjde strašně depresivní.

Máte někdo zkušenost jak se tomu naučit? Píšete si deník? Čtete knihy o seberozvoji? Asi zním jako uplakánek, ale jsem ráda, že jsem se z toho mohla vypsat a přiznat si tento svůj problém. Věřím, že je to i hlavní důvod toho, proč jsem bývala i ve vztahu často nešťastná, protože jsem nebyla spokojená sama se sebou a nemůžu od někoho čekat, že mě udělá šťastnou. Slyšela jsem o metodě RUŠ, co si o tom myslíte? Děkuji za všechny reakce :kytka:

Reakce:
Valerie83
Kecalka 313 příspěvků 26.12.18 22:03

já bych si v takové situaci stanovila nějakou metu - např. bych se učila na jazykovou zkoušku nebo se intenzivně věnovala nějakému sportu a péči o sebe. To se ti s dětma už nepoštěstí

Tarjei
Kelišová 5026 příspěvků 26.12.18 22:03

Udělej si nejaky ritualy. Přijdes domů, zalej kytky. Treba. Sundej si podprdu, nebo chod uplne naha..vyuzij ze muzes, co chces.

axelina
Závislačka 2913 příspěvků 26.12.18 22:07
@Anonymní píše:
Ahoj,
mám možná neobvyklou otázku, a to jak se naučit být sama se sebou? Táhne mi na 30, celý život jsem s někým byla - napřed samozřejmě s rodiči, pak bydlela s chlapem. Vztah nám nevyšel, jsme v rozchodové fázi a chystám stěhování. A mám téměř úzkostné stavy „být sama“. Rodiče žijí v zahraničí, nikoho tu skoro nemám. Mám dobrou práci, VŠ, nejsem úplně blbá, pár přátel mám taky. Ale… děsí mě představa, že příjdu domů a nikdo na mě nečeká. Ten pocit toho domova, který jsme vytvářeli. Cítím se pod psa. Kolikrát jen sedím a přemýšlím co s tím a pak jsem stejně „na dně“. Prostě jsem nikdy nezažila samotu. Četla jsem tu pár diskuzí, že si někdo užívá, že konečně může dělat věci, co chce a nemusí se ohlížet na partnera, ale mě to příjde strašně depresivní.Máte někdo zkušenost jak se tomu naučit? Píšete si deník? Čtete knihy o seberozvoji? Asi zním jako uplakánek, ale jsem ráda, že jsem se z toho mohla vypsat a přiznat si tento svůj problém. Věřím, že je to i hlavní důvod toho, proč jsem bývala i ve vztahu často nešťastná, protože jsem nebyla spokojená sama se sebou a nemůžu od někoho čekat, že mě udělá šťastnou. Slyšela jsem o metodě RUŠ, co si o tom myslíte? Děkuji za všechny reakce :kytka:

ježiš co ja bych za to dala být chvíli sama… už ani nevím co to je…dřív jsem utíkala na samotu na chalupu…2 dny tam bylo jak týdenní dovolená u moře na mou duši…srovnala jsem se tam ujasnila si priority, vyčistila hlavu… já naopak trpím depresema když jsem příliš mezi lidmi…musím brát ohledy, stále být ve střehu, odpovídat atd… mám 2 male deti a být sama je pro mě už dele nepoznaný luxus :?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 26.12.18 22:11

@axelina
To mě mrzí, ale tvá reakce je - promiň - trochu mimo mísu (nezlob se). Je mi jasné, že hodně lidí by bylo rádo samo - jsou buď samotářské typy nebo prostě mají shon jako ty. Já se ale nebavím o odpočinku od někoho, ale o životě sama se sebou. Příjde mi to dost těžké. Možná kdybych právě měla děti, neměla bych ani tu možnost nad tím přemýšlet, protože by mé priority byly úplně nikde jinde. Ale já samotář holt nejsem…

Tarjei
Kelišová 5026 příspěvků 26.12.18 22:11

@axelina hele ja dneska ve vane. Prisel pes,, přišla kocka. Prislo nejmladsi ze prostredni se boji brouka co leze po zemi v kuchyni. Uuuu království za klid aspon na tu koupel :mrgreen:

Tarjei
Kelišová 5026 příspěvků 26.12.18 22:12
@Anonymní píše:
@axelina
To mě mrzí, ale tvá reakce je - promiň - trochu mimo mísu (nezlob se). Je mi jasné, že hodně lidí by bylo rádo samo - jsou buď samotářské typy nebo prostě mají shon jako ty. Já se ale nebavím o odpočinku od někoho, ale o životě sama se sebou. Příjde mi to dost těžké. Možná kdybych právě měla děti, neměla bych ani tu možnost nad tím přemýšlet, protože by mé priority byly úplně nikde jinde. Ale já samotář holt nejsem…

Mas se rada????

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 26.12.18 22:13

@Tarjei samozřejmě, že mám

Russet
Neúnavná pisatelka 18349 příspěvků 26.12.18 22:13
@Anonymní píše:
Ahoj,
mám možná neobvyklou otázku, a to jak se naučit být sama se sebou? Táhne mi na 30, celý život jsem s někým byla - napřed samozřejmě s rodiči, pak bydlela s chlapem. Vztah nám nevyšel, jsme v rozchodové fázi a chystám stěhování. A mám téměř úzkostné stavy „být sama“. Rodiče žijí v zahraničí, nikoho tu skoro nemám. Mám dobrou práci, VŠ, nejsem úplně blbá, pár přátel mám taky. Ale… děsí mě představa, že příjdu domů a nikdo na mě nečeká. Ten pocit toho domova, který jsme vytvářeli. Cítím se pod psa. Kolikrát jen sedím a přemýšlím co s tím a pak jsem stejně „na dně“. Prostě jsem nikdy nezažila samotu. Četla jsem tu pár diskuzí, že si někdo užívá, že konečně může dělat věci, co chce a nemusí se ohlížet na partnera, ale mě to příjde strašně depresivní.Máte někdo zkušenost jak se tomu naučit? Píšete si deník? Čtete knihy o seberozvoji? Asi zním jako uplakánek, ale jsem ráda, že jsem se z toho mohla vypsat a přiznat si tento svůj problém. Věřím, že je to i hlavní důvod toho, proč jsem bývala i ve vztahu často nešťastná, protože jsem nebyla spokojená sama se sebou a nemůžu od někoho čekat, že mě udělá šťastnou. Slyšela jsem o metodě RUŠ, co si o tom myslíte? Děkuji za všechny reakce :kytka:

Tak co třeba papoušek nebo kočka? Já jsem kdysi taky chodívala do prázdného bytu a úplně jsem se těšila, jak zaklapnu po celém dni dveře a budu si dělat, co chci já. Hodně jsem četla, poslouchala hudbu, vařila, vyšívala, fotila… Teď bych takovou zašívárnu občas potřebovala. Ale mám malé dítě, tak to nejde. Našla bych si prostě nový koníček, neseděla jen doma, pozvala si kamarádky. Třeba bych si psala i ten deník nebo se začala učit jiný cizí jazyk…

Tarjei
Kelišová 5026 příspěvků 26.12.18 22:17
@Anonymní píše:
@Tarjei samozřejmě, že mám

To neni samozrejmost ;) jen se ptam. Co kocku?

sediza
Závislačka 2808 příspěvků 26.12.18 22:26

Jsem jako vy. Je mi skoro 32 a byla jsem sama max půl roku. Nejhorší půlrok v životě. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, co by bylo, kdybych byla sama. Jen hypoteticky, s manželem jsem šťastná. Já bych si pořídila kočku. Mám ráda kočky, protože jsou svým způsobem nezávislé, ale milující. Důležité je mít super práci. No a pak bych se snažila pohybovat v takových „kruzích“, kde bych měla šanci poznat toho pravého.

Ondule
Kecalka 258 příspěvků 26.12.18 22:28

Po 7 letech jsem se rozešla s přítelem…bydlela jsem nejprve se synem u rodičů a nyní od října sama. Mám teda asi „štěstí“,že jsem se samoty a bytí sama se sebou nebála. Ale sem tam na mě ta samota dolehla a celkový můj stav spolu se synovým mě přivedl k regresní terapii a seberozvoji…citim se skvěle!

Váš příspěvek
Reklama