Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jak se žije jedináčkům?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
31.7.19 09:55
Jo a milí jedináčci, znám vás mnoho a většina z vás jsou sebestřední sobečtí pa. chanti, kteří nejsou zvyklí spolupracovat a dělit se. Holčičky jsou princezny, kterým se neříká ne a chlapečci machové.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 10:02
@divine woman píše:
Jo a milí jedináčci, znám vás mnoho a většina z vás jsou sebestřední sobečtí pa. chanti, kteří nejsou zvyklí spolupracovat a dělit se. Holčičky jsou princezny, kterým se neříká ne a chlapečci machové.
Prosimte, tohle neni vubec pravda…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 10:06
@divine woman píše:
@_.Emilyyy To si myslí jen jedináček.
Nejsem jedinacek 
, ale mam dceru jedinacka a je zvykla spolupracovat a umi se delit..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mango_Lassi
31.7.19 10:07
@divine woman píše:
Jo a milí jedináčci, znám vás mnoho a většina z vás jsou sebestřední sobečtí pa. chanti, kteří nejsou zvyklí spolupracovat a dělit se. Holčičky jsou princezny, kterým se neříká ne a chlapečci machové.
Jsem sebestredny sobec a jsem na to pyšná! 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.7.19 10:22
Jsem jedináček, mám nevlastní sestry (z otcovy strany), které už byly dávno dospělé, když jsem se narodila, takže o nějakém sourozeneckém vztahu nemůže být řeč.
Jako na jedináčka byla a je na mě soustředěná veškerá rodičovská pozornost - ta pozitivní i negativní. Byla jsem poslední ze třídy, kdo musel chodit do školy a ze školy s rodičem a nesměl jít nikam sám. Kdykoliv kamkoliv jsem jezdila (lyžáky, tábory, výlety), musela jsem okamžitě hledat telefonní budku a telefonovat domů, pak po celou dobu akce tak minimálně obden. Když jsem se někdy zapomněla ozvat, naháněli rodiče učitelky/vedoucí atd. Doteď (jsem dospělá, vdaná, dávno odstěhovaná) chtějí posílat zprávy, když někam jedeme. Neříkám, že je to něco hrozně obtěžujícího, klidně jim pozdrav a zprávu pošlu, ale někdy mi to přijde až trochu příliš. Všechno musejí rodiče vědět - kam jedeme na víkend nebo na dovolenou, kdy odjíždíme, přijíždíme, jak tam jedeme, s kým, co je všechno u nás nového v práci, doma… myslejí to v dobrém, nerýpou, nekritizují, ale prostě to všechno musejí vědět.
Samozřejmě to není jen negativní, třeba jsem měla pokoj sama pro sebe, nebo rodiče vymýšleli dovolené skoro vždycky tak, abychom tam jeli se sestřenicemi, známými nebo nějakými jinými dětmi, protože kdybych tam byla jediné dítě, tak se budu hrozně nudit (taky jsme na takové dovolené byli, vůbec jsem si ji neužila, to si pamatuju doteď).
Jak je tu zmiňováno, tím, že jsem jediné dítě, jsem např. mohla podědit byt a tím mít daleko snažší zakládat zázemí pro budoucí rodinu.
Co se týká péče o rodiče ve stáří - ano, kdykoliv na to přijde řeč, je mi zdůrazněno, že snad proboha nemůžu uvažovat o přestěhování (např. do jiného města), protože mě přeci budou jednou potřebovat. Paradoxně, oba mí rodiče jsou ze dvou sourozenců a oba se od rodičů přestěhovali doslova přes celou republiku a péči nechali na tom druhém ze sourozenců.
Ale každopádně to prostě beru jako fakt, že se o ně budu muset postarat.
A pak je tu samozřejmě toto:
@divine woman píše:
Jo a milí jedináčci, znám vás mnoho a většina z vás jsou sebestřední sobečtí pa. chanti, kteří nejsou zvyklí spolupracovat a dělit se. Holčičky jsou princezny, kterým se neříká ne a chlapečci machové.
Pohled, že jedináček je rozmazlený spratek a je to něco, za co je třeba se stydět (a taky jsem se za to styděla), člověk je zaškatulkován už předem.
A hlavně mi vždycky chyběla určitá spřízněná duše, jakou jsem viděla ve většině sourozeneckých vztahů kolem sebe - jasně, nikde není řečené, že když má člověk sourozence, bude s ním mít fajn vztah, může s ním mít přerušené kontakty a být stejně „osamělý“, ale pokud toho sourozence vůbec nemá, tak na to není ani šance. A u většiny sourozenců, které vidím mezi přáteli, známými i příbuznými, jsou ty vztahy fajn, vídají se a mají se rádi, těch výjimek je jen opravdu maličko.
Sourozence jsem si přála celé dětství, zkrátka hlavně kvůli tomu sdílení.
Každopádně, pokud to jen trochu půjde, nebudu mít jedináčka, protože negativa (chybí mi takový vztah, soustředěná veškerá pozornost rodičů, předsudky okolí…) u mě jednoznačně převažují nad pozitivy (materiální zajištění).
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.7.19 10:55
****Co se týká péče o rodiče ve stáří - ano, kdykoliv na to přijde řeč, je mi zdůrazněno, že snad proboha nemůžu uvažovat o přestěhování (např. do jiného města), protože mě přeci budou jednou potřebovat.
tohle je přesně to co jsem myslela tou povinností starat se o rodiče. Já moc nechápu, jak si můžou rodiče v podstatě vynucovat, že se o ně jejich dítě/děti ve stáří postarají. Ať je to jakkoliv přirozené, správné apod. Dítě má většinou svých starostí dost a když se o rodiče postará samo od sebe je to samozřejmě dobře, ale jako rodič bych to nebrala hned automaticky, mám dítě = postará se o mě ve stáří. Mám názor, že každý se má primárně o sebe postarat sám. A ve stáří budu ráda, když mě děti přijdou třeba jednou za měsíc navštívit do domova důchodců.
- Citovat
- Upravit
31.7.19 12:37
@Anonymní píše:
Ahoj, mám dotaz na ty z vás, kteří jste vyrůstali jako jedináčci. Jak se vám žilo v dětství, jak jste získávali kamarády, jaké to bylo „být sám“ (myslím doma nemít si s kým hrát). A jak se vám žije teď v dospělosti a třeba jak se žije těm jedináčkům, kteří už nemají rodiče? Ptám se protože hodně přemýšlíme jestli mít druhé dítě (s ohledem na náš věk a s tím související možné „problémy“). Já sama jsem vyrostla jako nejmladší ze tří dětí (věkový rozdíl byl mezi námi 10 a 8 let, tzn. jsem byla spíš jako jedináček, i když jsem si tak nikdy nepřišla). Ano v dětství jsem měla starší sourozence, kteří mě hlídali, ale občas jsem se dostávala do trapných situacích, kdy jsem třeba v 1. třídě chodila ven se starším sourozencem, který byl už v prváku (jaká to byla pro oba otrava). No a náš vztah vyvrcholil úmrtím rodičů, kdy nás jejich smrt nadobro rozdělila. Takže mám dotaz - opravdu znamená sourozenec = parťák do života (parťák na život a na smrt) a to že nikdy není ten druhý sám? (já sama jsem tohle bohužel nezažila. Díky za případné příspěvky a úvahy.
Jsem jedináček, manžel je jedináček a naše dítě bude na 99% taky (považte, celá rodina sobeckých sebestředných parchantů! ). Kecala bych, kdybych tvrdila, že mě nikdy nemrzelo, že nemám sourozence. Byla období, kdy jsem si připadala sama (naposledy ale tak kolem 20 let, možná to zas jednou přijde, až budou rodiče starší?). A jo, některý věci jsou, resp. byly pro nás s mužem asi obtížnější - nějak se sžít a tak (jak to, že nebudem mít tu postel, co jsem JÁ vybrala? Jak to, že do toho najednou mluví někdo další, když doteď jsem si o všem rozhodovala sama… Jak to, že sněd ty sušenky celý sám a ani ho nenapadlo, že jsme doma dva / tři??… ale to jsou v podstatě blbiny a postupem času se to prostě poddá) A má to zase i svoje výhody být jedináček Ono všechno má pro a proti.
V rodině mám bohužel jasnej důkaz, že výše zvýrazněná věta rozhodně nemusí platit vždy. Skoro mě napadá, že když se vztah mezi sourozenci z nějakýho důvodu podělá, musí to být mnohem těžší, než když člověk ani neví, jaký to je sourozence vůbec mít 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 12:49
Jinak co se týče mýho dítěte - víc než to, že jsem ho „ošidila“ o sourozence mě mrzí a mám trochu výčitky, že jsme mu právě tím jedináčkovtsvím vlastně vrazila tu nálepku „sobeckej rozmazlenej parchant“. Už teď mám občas pocit, že některý situace se u ní měřej prostě jiným metrem než u dětí se sourozencema. Čistě pro ilustraci - když se někde na hřišti poperou děti o hračku, u sourozenců je to normální, jsou zvyklí se doma přetahovat, ne asi… Když to udělá dítě bez sourozence, je to rozmazelenj jedináček, co se nenaučil o věci dělit. Když je dítě třeba dominantní - dítě z víc sourozenců je prostě takový, od přírody. Jedináček je za rozmazlence, co z domova nezná, co je to ne. Když bude dítě naopak submisivní, zstrašený - u jedináčka se to opět svede na to, že je zvyklej mít rodiče neustále za zadkem, všichni kolem něj lítaj a sám se o sebe nepostará… Tohle mě mrzí, že na moje dítě se bude už pořád koukat tou optikou „no jo, holt jedináček, co cheš :roll“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 13:13
@krtek93 Ale ono to tak prostě je. Když máš sourozence a dostanete například meloun, tak víš, že se musí dělit 2/3/ nebo 5. Když je dítě samo, tak ví, že ho může sníst celej. A takhle to mají celej život. Není mi 15, ale k 50. A v rodině jedináčky nemáme, ale pár hodně dobrých kamarádů ano. A fakt to mají nastavené jinak. Nikdy se nemuseli na nikoho ohlížet. A projevuje se to hlavně teď, když rodiče odcházejí a jde o majetek.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 14:32
@divine woman píše:
@Hazentla Jedináček se má dobře. Všichni jsou z něj poprdění, všechny zdroje jdou za ním. Ale pokud to není hajzlík, tak se taky sám musí postarat o své rodiče.
No právě, prostě každá mince má dvě strany. A když je zle, je jedináček na to sám, což je někdy fakt mazec, viděla jsem u mojí maminky (taky jedináček), když děda umíral na rakovinu. 
A to jí pomáhal táta, což není samozřejmé (já byla tehdy dvanáctiletý dítě). Kdyby se péče rozložila do dvou rodin, bylo by to určitě lepší.
A podle Tvých dalších příspěvků soudím, že jsi vůči jedináčkům těžce zaujatá 
Nejsou všichni rozmazlení zlí sobci, stejně tak může být rozmazánek třeba benjamínek z více dětí, jediná holčička atd. atd. Takovéhle paušalizování se mi zdá docela nešťastné. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 14:36
@Anonymní píše: ****Co se týká péče o rodiče ve stáří - ano, kdykoliv na to přijde řeč, je mi zdůrazněno, že snad proboha nemůžu uvažovat o přestěhování (např. do jiného města), protože mě přeci budou jednou potřebovat.tohle je přesně to co jsem myslela tou povinností starat se o rodiče. Já moc nechápu, jak si můžou rodiče v podstatě vynucovat, že se o ně jejich dítě/děti ve stáří postarají. Ať je to jakkoliv přirozené, správné apod. Dítě má většinou svých starostí dost a když se o rodiče postará samo od sebe je to samozřejmě dobře, ale jako rodič bych to nebrala hned automaticky, mám dítě = postará se o mě ve stáří. Mám názor, že každý se má primárně o sebe postarat sám. A ve stáří budu ráda, když mě děti přijdou třeba jednou za měsíc navštívit do domova důchodců.
To si povíme, až budeš skutečně stará 
Já beru jako jasnou věc, že se o rodiče postarám. Pokud nebudu zvládat (může nastat natolik závažný stav atd.), tak nevylučuji nějakou pomoc typu stacionář nebo i (soukromý) domov, ale rozhodně tu pro ně budu podle svých sil a nevykašlu se na ně, nikdy bych si to neodpustila. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 14:36
@divine woman píše:
@krtek93 Ale ono to tak prostě je. Když máš sourozence a dostanete například meloun, tak víš, že se musí dělit 2/3/ nebo 5. Když je dítě samo, tak ví, že ho může sníst celej. A takhle to mají celej život. Není mi 15, ale k 50. A v rodině jedináčky nemáme, ale pár hodně dobrých kamarádů ano. A fakt to mají nastavené jinak. Nikdy se nemuseli na nikoho ohlížet. A projevuje se to hlavně teď, když rodiče odcházejí a jde o majetek.
Hele tak s tím dělením nesouhlasím. Je to strašně individuální. Můžeš mít 3 rozmszlene děti a nebo jedno které se bude dělit, minimálně s rodiči. Viz u nás mám 2 sourozence, ale o 8 a 10 starší takže jsem vlastně jedineček a dělit jsem se vždy musela a chtěla. A taky jsem nikdy neměla něco extra než jiné děti naopak jsem na tom byla spíš hůř.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.19 14:40
@divine woman píše:
@krtek93 Ale ono to tak prostě je. Když máš sourozence a dostanete například meloun, tak víš, že se musí dělit 2/3/ nebo 5. Když je dítě samo, tak ví, že ho může sníst celej. A takhle to mají celej život. Není mi 15, ale k 50. A v rodině jedináčky nemáme, ale pár hodně dobrých kamarádů ano. A fakt to mají nastavené jinak. Nikdy se nemuseli na nikoho ohlížet. A projevuje se to hlavně teď, když rodiče odcházejí a jde o majetek.
Tak já nevim, ale když jsme v rodině měli meloun, věděla jsem, že se dělim s rodičema Jako neřikám, opravdu maj některý věci jedináčci jinak než ti se sourozencema - ale mě to spíš zaskočilo, překvapilo, když jsem začínala žít ve dvou. Ne že bych toho kompromisu nebyla vůbec schopná.
Každopádně zamyslela ses i nad tím, co píšu dál? Že u jedináčků se soudí naprosto běžný chování prostě jinak než u nejedináčků? jen proto, že se ví, že jsou „ti rozmazlení jedináčci“? Podle mě zase tohle „tak prostě je“. A mrzí mě to kvůli mýmu dítěti - v očích některých bude navěky rozmazlenej sobeček, i kdyby se na hlavu stavěla a rozkrájela na kousíčky Nota bene, když ona sama za to nemůže že jo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
