Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Taky jsem v takovéto fázi… prázdnota… a přitom bych chtěla být šťastná… jen nevím jak to udělat..co udělat..
Já pořád tak nějak doufám, přicházím si na to sama postupně, že mě tenhle moderní život nebaví… Chci žít někde na vesnici, kde se lidi navzájem znají a mluví spolu. Ničí mě, jak lidé ve městě se navzájem míjejí a jsou k sobě lhostejní… V práci s nikým nemluví, uzavírají se do sebe. O tom ten život není. Nechci se ve staří otočit a zjistit, že jsem celý svůj život promrahla a cestou do práce a z práce a po práci seděla doma… Asi se nejdříve musíme změnit sami, aby se mohlo měnit naše okolí… ![]()
Mm..když tak o tom přemýšlím… zkoušela jsi někdy na někoho vedle sebe v autobuse promluvit prostě jen tak? Dát se do řeči? Párkrát se mi stalo, že mne někdo oslovil a nebyl problém s daným člověkem konverzovat, spíš já neměla jak začít. Ale to, že mě ty lidi oslovili jsem vítala
Možná že hodně lidí je na tom stejně jako já, bojí se jenom začít, aby třeba nebyli odmítnuti/vypadali blbě atp. (Ale i kdyby člověk odmítl se s náma bavit a my měli negativní pocit, tak je to stejně jen problém v naší hlavě, že tu situaci správně nezpracujem. Ale to už odbíhám..)