Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ty já ti nevím, píšeš že jsi se chovala hnusně, žárlivě… dobře, že to chlapa štve je jasné, ale nepřijde mi to jako skutečný důvod někoho přestat milovat. Když si to převedu na sebe, můj vztah patří k těm adrenalinovým, rozhodně není ideální a lze říci že můj se ke mně chová také někdy špatně a není to důvod proč bych ho přestala milovat, je to moje vina že si to nechám líbit.
Mě z toho stejně pořád nějak plyne, že tě srovnává s někým. Já tak nějak souhlasím s názorem co tady padnul, a to že takovéhle „zvraty“ poukazujou na někoho třetího. A pozor to klidně ještě může být jen flirt. Chlapi jsou poměrně vyčůraní a když chtějí prostor a čas na „svoje aktivity“ vyčtou partnerce kde co a vědí že ona na to uslyší a udělá jim pomyšlení a dá jim pokoj
nedělejme z nich truhlíky ![]()
@Gladys souhlasím s tebou. mám pocit, že většina žen leze svým chlapům do zad.. jen aby si je udrželi.
Volnost předtím neměl? A teď ji chce? nebo ji měl a teď ji chce víc?
V čem chce aby ses změnila? Jen v tom žárlení?
Nebylo by lepší pro váš vztah (jestli ho chce opravdu zachránit) aby trávil čas s tebou než s kámošema?
@Gladys píše:
No, udělala jsi chybu, že jsi vzala celou „vinu“ na sebe. Pokud vztah neklape, většinou v tom jsou oba rovným dílem. Takže jestli něco, tak by sis měla uvědomit svou cenu. Dělat ze sebe rohožku před mužíčkovou postelí, aby nešlápnul ráno na studenou podlahu, to je asi dobrá strategie pro Japonky, nikoliv Češky.
Začni být trochu nezávislá, najdi si nějaký zájem, kvůli kterému občas on přijde do prázdného bytu/domu, přestaň být úžasně se měnící pro něj, buď svá a hlavně, hezky si rozmysli, co vadí to bě na něm a pak mu to řekni! Myslím, že si tě neváží a popravdě, proč by taky jo, když mu skoro lezeš do zadku.
Přesvědčení, že v tom nemůže být žádná jiná, pokud víš, že je to technicky nemožné (veškerý volný čas tráví s tebou, v práci jsou smí chlapi a nemůže v pracovní době se jen tak zdejchnout na randíčko), tak fajn, jinak je to možný vždycky a u každýho…
vidím to úplně stejně…
Neboj, budete spoluvyložila jsem ti karty a je tam láska i budoucnost pro tebe s ním. asi je to krize kvůli sexu na povel
@Anonymní píše:
Ahoj, dlouho pročítám diskuse o vztazích a jaký má kdo problémy, tak přidávám svůj, ať si vyslechnu nezávisle vaše názory…jsme s manželem 6let, z toho 2roky svoji, vždycky jsem si myslela že jsme pro sebe stvořený, všechno krásný, pořád jsme si řikali jak se milujem a určitě to tak cítili;od svatby jsme se pokoušeli o dítě, nešlo to;počátkem roku mi manžel řekl, že už takhle dál nechce, vyčetl mi spoustu věcí, já uznala svoje chyby a prosila ho, ať nám dá ještě šanci, s čímž souhlasil, bylo to pro mě strašný, taky řekl, že s dítětem chce teď počkat (ale věděl, že neberu prášky, jen že se nebudeme tak cíleně snažit)…no a za 2měsíce jsem otěhotněla…problém je, že se to mezi náma moc nelepší, já za sebe mám pocit že jsem se změnila hodně, fakt se snažim, ale on mi řekl, že se to v něm zlomilo, už mi nemůže upřímně říct, že mě miluje, že mě má rád, chce se mnou bejt, chce taky, aby se to urovnalo, na malý se těší, ale že neví, co mam dělat aby mě zas miloval…nikdo jinej v tom neni což mu věřim…já jsem strašně zoufalá, vim, že i on neni šťastnej, nevim, co mam dělat, jestli to chce čas a vrátí se to???jestli narození prcka to v něm zlomí? díky za vaše názory
Narození dítěte spíš všechno zhorší než zlepší. Máte krizi ve vztahu a navrhuji manželskou poradnu. Tu krizi rozpoutalo to marné snažení o dítě?
Nechce se mi mlátit hlavou o
, můj manželský život se zhroutil, jsme spolu, ale je to o ničem.. necítím lásku a ta mi začíná chybět… ![]()
@Anonymní píše:
Ahoj, dlouho pročítám diskuse o vztazích a jaký má kdo problémy, tak přidávám svůj, ať si vyslechnu nezávisle vaše názory…jsme s manželem 6let, z toho 2roky svoji, vždycky jsem si myslela že jsme pro sebe stvořený, všechno krásný, pořád jsme si řikali jak se milujem a určitě to tak cítili;od svatby jsme se pokoušeli o dítě, nešlo to;počátkem roku mi manžel řekl, že už takhle dál nechce, vyčetl mi spoustu věcí, já uznala svoje chyby a prosila ho, ať nám dá ještě šanci, s čímž souhlasil, bylo to pro mě strašný, taky řekl, že s dítětem chce teď počkat (ale věděl, že neberu prášky, jen že se nebudeme tak cíleně snažit)…no a za 2měsíce jsem otěhotněla…problém je, že se to mezi náma moc nelepší, já za sebe mám pocit že jsem se změnila hodně, fakt se snažim, ale on mi řekl, že se to v něm zlomilo, už mi nemůže upřímně říct, že mě miluje, že mě má rád, chce se mnou bejt, chce taky, aby se to urovnalo, na malý se těší, ale že neví, co mam dělat aby mě zas miloval…nikdo jinej v tom neni což mu věřim…já jsem strašně zoufalá, vim, že i on neni šťastnej, nevim, co mam dělat, jestli to chce čas a vrátí se to???jestli narození prcka to v něm zlomí? díky za vaše názory
Narození prcka to nezmění a pokud dítě nechce, po 6 letech čekání už bych mu asi zamávala. Copak jste to neprobírali před svatbou?
Už s ní spí, nebo se zatím jen sbližují?
Není chlapa, který by měl aktuálně doma pohodu, klid, sex a dudlal, že neví, jestli k manželce ještě bude moct cítít to, co dřív. Pokud dudlá, je tam někde na pozadí nový lákavý objev. To se pak na partnerce furt hledají chyby, i když už žádné nejsou.
@Anonymní píše:
Ahoj, dlouho pročítám diskuse o vztazích a jaký má kdo problémy, tak přidávám svůj, ať si vyslechnu nezávisle vaše názory…jsme s manželem 6let, z toho 2roky svoji, vždycky jsem si myslela že jsme pro sebe stvořený, všechno krásný, pořád jsme si řikali jak se milujem a určitě to tak cítili;od svatby jsme se pokoušeli o dítě, nešlo to;počátkem roku mi manžel řekl, že už takhle dál nechce, vyčetl mi spoustu věcí, já uznala svoje chyby a prosila ho, ať nám dá ještě šanci, s čímž souhlasil, bylo to pro mě strašný, taky řekl, že s dítětem chce teď počkat (ale věděl, že neberu prášky, jen že se nebudeme tak cíleně snažit)…no a za 2měsíce jsem otěhotněla…problém je, že se to mezi náma moc nelepší, já za sebe mám pocit že jsem se změnila hodně, fakt se snažim, ale on mi řekl, že se to v něm zlomilo, už mi nemůže upřímně říct, že mě miluje, že mě má rád, chce se mnou bejt, chce taky, aby se to urovnalo, na malý se těší, ale že neví, co mam dělat aby mě zas miloval…nikdo jinej v tom neni což mu věřim…já jsem strašně zoufalá, vim, že i on neni šťastnej, nevim, co mam dělat, jestli to chce čas a vrátí se to???jestli narození prcka to v něm zlomí? díky za vaše názory
Tak jak to u Vás dopadlo? Je to na lepší cestě? Mně se po 13-ti letech stalo něco podobné. Manžel najednou přišel s tím, že mě už asi nemiluje atd. Prý taky potřebuje větší volnost, jsem hrozně žárlivá a tohle všechno se v něm hromadilo několik let a až teď měl odvahu mi to říct, ale už je prý pozdě s tím cokoli dělat. Máme spolu 2,5 letého syna, o kterého jsme se snažili cca 1,5roku.
Koukala jsem na něj jak puk, vůbec jsem to nechápala a říkala mu, že by mi měl dát ještě jednu šanci. V podstatě od začátku tohoto roku se to stále snažíme vyřešit a vždy když mám pocit, že už je to lepší, tak přijde další podpásovka. Nakonec mi před měsícem oznámil, že tohle jeho chování je způsobené depresí, a začal se léčit u psychiatra. Tak znova doufám, že bude vše v pořádku.
Možná jsem naivní, ale já ho pořád miluju, i když tento rok máme opravdu krizový.
Ahoj, ja si myslim z eto je normalni krize, jste spolu proste uz dlouho a zamilovanost opadla. Rekla bych ze manzel k tobe citi lasku, uz ne zamilovanost ale to je prirozeny vyvoj! Taky si myslim ze trosku zpanikaril tim miminkem, manzelstvi je sice zavazek ale da se hodit zpatecka, s ditetem ale ne. Navic pokud mas rizikac jd etrosku do tuhyho, ale proto si slibujeme „v dobrem i ve zlem ze…“
Zkuste si ten vztah nak ozivit, troskus evenovat jedne druhymu dokud to jde, zajdete do kina, na veceri, nebo neco co jste radi delali driv, kdyz jest enebyly problemy. Az se male narodi nebude cas a prostor pecovat o vztah, poreste to dokud je cas, vim co rikam…my resime ted, resp ja resim, ja nejsem spokojena ve vztahu co mame, ja chci aby to bylo lepsi…manzel je v klidku…takovy ten klid pred bouri…ale to jsme ja, vse moc resim, kombinuju a prepinam. Poytrebovala bych byt trochu jako on.
@Anonymní píše:
Ahoj, dlouho pročítám diskuse o vztazích a jaký má kdo problémy, tak přidávám svůj, ať si vyslechnu nezávisle vaše názory…jsme s manželem 6let, z toho 2roky svoji, vždycky jsem si myslela že jsme pro sebe stvořený, všechno krásný, pořád jsme si řikali jak se milujem a určitě to tak cítili;od svatby jsme se pokoušeli o dítě, nešlo to;počátkem roku mi manžel řekl, že už takhle dál nechce, vyčetl mi spoustu věcí, já uznala svoje chyby a prosila ho, ať nám dá ještě šanci, s čímž souhlasil, bylo to pro mě strašný, taky řekl, že s dítětem chce teď počkat (ale věděl, že neberu prášky, jen že se nebudeme tak cíleně snažit)…no a za 2měsíce jsem otěhotněla…problém je, že se to mezi náma moc nelepší, já za sebe mám pocit že jsem se změnila hodně, fakt se snažim, ale on mi řekl, že se to v něm zlomilo, už mi nemůže upřímně říct, že mě miluje, že mě má rád, chce se mnou bejt, chce taky, aby se to urovnalo, na malý se těší, ale že neví, co mam dělat aby mě zas miloval…nikdo jinej v tom neni což mu věřim…já jsem strašně zoufalá, vim, že i on neni šťastnej, nevim, co mam dělat, jestli to chce čas a vrátí se to???jestli narození prcka to v něm zlomí? díky za vaše názory
Pokud v tom není nikdo třetí. Tak bych prostě po porodu apod.. začala na sobě pracovat a věnovat se svým zájmům
A dala mu okusit, že mu nepolezeš do zadku, snaž se chovat lépe - ale lépe, aby si se cítila dobře TY
Uvidíš, že pokud chce být s vámi, tak že brzy pochopí, že třeba nad vším moc přemýšlí a že Vás potřebuje
S prckem to půjde těžko, ale určitě je o co se snažit, ne?
@Anonymní píše:
Ahoj, dlouho pročítám diskuse o vztazích a jaký má kdo problémy, tak přidávám svůj, ať si vyslechnu nezávisle vaše názory…jsme s manželem 6let, z toho 2roky svoji, vždycky jsem si myslela že jsme pro sebe stvořený, všechno krásný, pořád jsme si řikali jak se milujem a určitě to tak cítili;od svatby jsme se pokoušeli o dítě, nešlo to;počátkem roku mi manžel řekl, že už takhle dál nechce, vyčetl mi spoustu věcí, já uznala svoje chyby a prosila ho, ať nám dá ještě šanci, s čímž souhlasil, bylo to pro mě strašný, taky řekl, že s dítětem chce teď počkat (ale věděl, že neberu prášky, jen že se nebudeme tak cíleně snažit)…no a za 2měsíce jsem otěhotněla…problém je, že se to mezi náma moc nelepší, já za sebe mám pocit že jsem se změnila hodně, fakt se snažim, ale on mi řekl, že se to v něm zlomilo, už mi nemůže upřímně říct, že mě miluje, že mě má rád, chce se mnou bejt, chce taky, aby se to urovnalo, na malý se těší, ale že neví, co mam dělat aby mě zas miloval…nikdo jinej v tom neni což mu věřim…já jsem strašně zoufalá, vim, že i on neni šťastnej, nevim, co mam dělat, jestli to chce čas a vrátí se to???jestli narození prcka to v něm zlomí? díky za vaše názory
ja se tady porad opakuju, ale proc podobne problemy neresite za odborne pomoci??? vim, ze je to tezky se k tomu dokopat, ale pokud uz to dospeje do tohodle stadia, kdy nevi vubec nic, nicim si neni jisty, neveri ti… cekat jestli se to zlomi muzete, bud se to povede nebo ne, ale nejaka poradna by nebyla k zahozeni!
jinak nevim co jsi mu provedla, ze se ty musis zmenit, ale prijde mi, ze by v tom mohla byt nejaka jina, pokud je takhle rozpolceny…