Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Je to poslední právo člověka o sobě rozhodovat.
V běžných časech je sebevražda důsledek neřešené deprese a toho, že teda dotyčný neměl záchranou síť mezi svými blízkými.
Velká část lidí si projde obdobím,, kdy se jim v hlavě myšlenky na sebevraždu objeví a pokud se v tom okamžiku nepodaří najít nějakou cestu ven z temné situace, rozjížídí se spirála, která je docela dost podmíněná neurobiologií mozku.
Pokud mám potřebu hodně hlasitě a surově odsoudit někoho, komu je tak moc zle, že překonává dost klíčová tabu a sebezáchovné instiktny, tak spíš mám sám někde nějaké neřešené téma, kterému se vyhýbám právě oním hlastiým odporem.
A ano - sebevraždou ublžíím přeživším co mě měli rádi.
Neodsuzuji, sama se řídím heslem, že u tohoto nikdy neříkám nikdy. To, že teď mám manžela, děti, vše je super se během vteřiny může otočit. Jak píše třeba @Sardelka
A že ubližují? Ano, nepochybně. Ale v tu chvíli prostě nevidí jiné východisko. Ne vždy je to momentální zkrat, někdy nad tím přemýšlí týdny, měsíce… A měli by se zabít tak, aby to bylo pokud možno decentní. Znám rodinu, kde se otec oběsil doma a našel ho syn. Nezletilý. Takže tohle odsuzuju. Ne že to udělal, ale jak a kde to udělal. A nechal po sobě kupu dluhů, nejen banky a nebanky, ale i lichvy, kamarádi… To byl taky ten důvod proč to udělal.
@MrsNorris píše:
Tak oni někteří svou bezohlednost vůči okolí kolikrát prokáží i tím zvoleným způsobemPokud bych se někdy rozhodla zasebevraždit, udělám fakt maximum, abych tím ostatním ublížila co nejméně a nedala PTSD nějakému řidiči, strojvedoucímu, nebo někomu, kdo by mě musel seškrabávat z betonu.
Jenže v tu chvíli nejednáš racionálně, mozek nefunguje, jsou vypnutý pudy sebezáchovy, natož aby jsi myslela na druhý. Pokud jsi schopná přemýšlet o tom, aby tvoje sebevražda nikoho nepoškodila, tak už jsi většinou ve fázi, kdy se nezabiješ…
Když je někdo v takové situaci, že se rozhodne to ukončit, nevěřím, že by přemýšlel nad rodinou nebo tak. Prostě to asi vidí jako jediné řešení.
Neodsuzuji, je to každého rozhodnutí
@Anonymní píše:
Jenže v tu chvíli nejednáš racionálně, mozek nefunguje, jsou vypnutý pudy sebezáchovy, natož aby jsi myslela na druhý. Pokud jsi schopná přemýšlet o tom, aby tvoje sebevražda nikoho nepoškodila, tak už jsi většinou ve fázi, kdy se nezabiješ…
Já si naopak myslím, že většina sebevražd je hodně soukromých. Mnoho lidí napíše dopis, vědí, kdo je najde, jdou na specifické místo, kde chtěli umřít atd. Takže nevěřím, že všichni jednají zcela bez kontroly.
@Karl93 píše:
Zajímalo by mě, jak nahlížíte na sebevrahy? Odsuzujete je?Na tohle téma mě nedávno přivedl kolega, který sebevraždy velmi odsuzuje jako sobecké.
Já tenhle názor nikdy neměl, spíše jsem sebevrahy litoval, jako ty, kteří se dostali do tak těžké situace (samozřejmě z jejich pohledu, některé důvody mohou být těžko pochopitelné, ale oni to vidí jinak), že si sáhli na život, který opravdu není vždy darem…
A že je to sobecké a ublížím tím svým blízkým? Ano, ublíží, ale trochu divné takto uvažovat sám o sobě? Myslet si o sobě, že jsem pro někoho tak podstatný, že by to tomu druhému strašně ublížilo?Já jsem nikdy nebyl člověk s vysokým sebevědomím, takže můj pohled může být trochu zkreslený, ale z ní mi to trošku samožersky.
Je to složité a vždycky záleží na situaci, těžko shrnout nějak obecně. Nicméně Tvému kolegovi trochu rozumím - na některé ze sebevrahů mám také tento náhled. Není to totiž pokaždé jenom o tom, že někomu ublížíš ve smyslu, že se mu bude po Tobě stýskat, protože jsi pro něj důležitý… může to být také o tom, že Ty tímto způsobem utečeš z nějaké těžké situace a svého partnera v ní necháš. Opustíš ho se spoustou problémů, kterým on musí najednou čelit sám a řešit je za vlastně za oba.
Jedním z mnoha takových příkladů je třeba muž, který neunese postižení nebo úraz svého dítěte - v takovém případě považuji sebevraždu za obrovskou zbabělost, zradu a ano, sobectví…
Příspěvek upraven 15.03.21 v 12:21
@MrsNorris píše:
Tak oni někteří svou bezohlednost vůči okolí kolikrát prokáží i tím zvoleným způsobemPokud bych se někdy rozhodla zasebevraždit, udělám fakt maximum, abych tím ostatním ublížila co nejméně a nedala PTSD nějakému řidiči, strojvedoucímu, nebo někomu, kdo by mě musel seškrabávat z betonu.
No ono je to těžké za všech okolností neodsuzovat, učili jsme se o případu sebevraždy, kdy puboš se oběsil, protože mu holka řekla, že má hlavu jako mrkev a odmítla s ním chodit, byl to jedináček a rodiče oba skončili na psychině, nezřídka páchají sebevraždyi pod vlivem drog..a zase co chudáci rodiče..já se přiznám, že spíše lituji ty co zbydou a musí se s tím vyrovnat..
@Anonymní píše:
Jenže v tu chvíli nejednáš racionálně
Já bych dokonce řekla, že jsou i racionální sebevraždy. Že si to prostě někdo chladně vyhodnotí jako nejlepší východisko.
Neodsuzuji, naopak některé chápu. Ovšem hodně špatné je, pokud se zabije máma nebo táta od malých dětí.
Spíš jako ty, lituju a neodsuzuju, tím spíš, že jsem jednu dobu o tom přemýšlela a toužila hlavně „nebýt“. Ale v mnoha případech to je prostě sobecké, je to řešení a okamžitá úleva pro toho dotyčného.
Mě od toho právě odradily ty ohledy na druhé, hlavně na děti, jak by k tomu přišly a jaké trauma by si musely prožít, kdyby se jim zabila máma.
Ale naprosto chápu, že někdo se dostane do takové deprese, že si myslí, že je lepší i pro děti, když budou bez mámy, než aby jim mámu dál dělala. A pak jsou samozřejmě emoční zkraty, kdy člověk ani nemá čas přemýšlet a prostě to udělá.
K sebevrahům - jejich život, tak je na nich, jak s ním naloží.
Určitě je neodsuzuju, asi neviděli jiné východisko.
@Karl93 píše:
Zajímalo by mě, jak nahlížíte na sebevrahy? Odsuzujete je?Na tohle téma mě nedávno přivedl kolega, který sebevraždy velmi odsuzuje jako sobecké.
Já tenhle názor nikdy neměl, spíše jsem sebevrahy litoval, jako ty, kteří se dostali do tak těžké situace (samozřejmě z jejich pohledu, některé důvody mohou být těžko pochopitelné, ale oni to vidí jinak), že si sáhli na život, který opravdu není vždy darem…
A že je to sobecké a ublížím tím svým blízkým? Ano, ublíží, ale trochu divné takto uvažovat sám o sobě? Myslet si o sobě, že jsem pro někoho tak podstatný, že by to tomu druhému strašně ublížilo? Já jsem nikdy nebyl člověk s vysokým sebevědomím, takže můj pohled může být trochu zkreslený, ale z ní mi to trošku samožersky.
Považovat sebevraždu za akt sobectví, může jen člověk, řekněme, nevědomý. Jsou to lidé na dně, nevidící jiné východisko ze situace, kdy jejich stav poráží i pud sebezáchovy. Nemluvím o demonstračkách, které se zvrtnou.
Příspěvek upraven 15.03.21 v 13:39
Jako člověk, trpící dlouhodobě těžkými depresemi, některé sebevrahy chápu a rozumím jim. Došli prostě někam, odkud už není možný návrat do běžného života. To rozhodnutí nepřijde jen tak, vede k němu nějaká cesta, kdy se člověk zkouší (bohužel marně) vrátit zpět do života. Snaží se hledat důvody, proč dál žít, myslí na to, že sebevraždou ublíží blízkým. Ale jednoho dne prostě překročí hranici a umřít je prostě řešením. Když jsem v tomhle období byla já, tak jsem třeba přemýšlela i o tom, jak se zabít. Nemůžu skočit pod vlak, nemůžu skočit z výšky - kdo by to pak uklízel, atd. Ale když přišla fakt ta chvíle, tak už mi to bylo jedno. Z parapetu osmého patra paneláku mě sundala ségra, které ujel vlak a chtěla u nás přespat. Naštěstí měla své klíče.
Stav deprese se velmi špatně popisuje a vysvětluje. Pokud s tím dotyčný nemá zkušenost vlastní nebo z blízkého okolí, tak většinou nepochopí.
„Deprese je stav, kdy podle mě člověk už na základě psychických potíží přestane být schopný fungovat fyzicky a prakticky. Už nedokáže vstát, pracovat, udržovat sociální kontakty, potlačovat stres a tvářit se, že se nic neděje. Je to ponor do zoufalství, které ale neznamená flákání se nebo dokonce odpočinek a sebereflexi. Nelze se z toho vyspat, protože spánek je téměř nemožný. Jde o stav, kdy hlava pracuje proti tělu, proti sobě samotnému a nedokáže přestat ani nedokáže najít žádné pozitivní řešení. Deprese mi nesplývá s vypnutím a útlumem, ale horečnatým vnitřním vyčerpáním a fyzickou bolestí. Už to není jen smutek v hlavě, cosi, co vytváří bolavé oči a spouští slzy, je to spíš stav, který ovládne už i srdce, plíce, celý zažívací systém. Člověk intenzivně cítí bolesti v hrudi, které mu připadají před-infarktové, nedokáže se volně nadechnout, je mu zvláštním způsobem špatně od žaludku, jako by se uvnitř všechno pomíchalo v černou nerozlišitelnou hmotu. Deprese je stav, kdy představa sebevraždy získává nikoli romanticky heroický nádech ani to není pubertální kapric. Sebevražda se jeví jako nesmírně příjemná a jediná cesta k řešení, poslední vykoupení.“ Kamil Fila.
Sama jsem nad sebevraždou v pubertálním období (cca 17) přemýšlela a měla promyšlený plán.
Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale osvobodit sebe sama od toho utrpení co jsem cítila. Život mi tehdy dával lekce, vše bylo z mého pohledu proti mě, ale já chtěla být šťastná zrovna teď a napořád. No.. Tehdy mi matka pořádně vyliskala, když našla asi stovku prášku na bolest nachystanych v mém nočním stolku a litr absintu k tomu.
Ironie je, že o 6 let později jsem zase já pomohla jí, když měla doma na půdě uvazanou smyčku. Život je vážně tragikomedie a jak nad tím tak přemýšlím, divím se že celá rodina nemá papíry na hlavu 😂 😂 😂 😂 😂 😂
Takže sebevrahy přijímám a chápu. Zároveň jsem na ně naštvaná, že život vzdali a odešli. ![]()