Je manžel recidivující gambler?

Jo, jo, máš pravdu, vše jsem si vysnila a bohužel stále sedím na tom růžovém obláčku a nějak se bráním skočit dolů a žít v realitě…Nevím proč, ale mám tak zlomené sebevědomí, že si kolikrát říkám, co když není pravda, že manžel opět hraje, ale jen já dělám někde chybu, že se tak divně chová…Se sebevědomím jsem měla problémy už od dětství ač jsem bývala premiantkou třídy a i s dítětem vystudovala vysokou školu,,, dost se na mně podepsala výchova, kdy hlavně mamka měla divný styl výchovy - zašlapat, abych v sobě nastartovala sílu a dokázala, že jsem jiná, lepší U mě to však působilo přesně opačně-ještě více jsem se stáhla a cítila poníženě…A manžel v tom hlavně poslední roky zdárně pokračuje - nic nepochválí, nepovzbudí, nemyslí na můj svátek, narozeniny, navíc se mě ani nedotkne, takže si kolikrát připadám i jaksi škaredě a nečistě…Ale asi to vše souvisí s jeho „nemocí“…Já však závislost nějak nedokážu nazývat nemocí, já to vnímám jako totální sobectví!!!Pamatuju na to, jak můj táta, když ještě žil, říkal, že i kdyby byly herny na každém kroku ( souviselo to s kritikou nárustu heren a v důsledku toho i nárustu závislých ), tak pokud člověk tam nechce jít, tak tam opravdu nepůjde…Já se na to dívám trošku jinak, ne až tak přísně, ale i tak mám nějak v hlavě nastavené, že by měl člověk především myslet na ty druhé, na rodinu, na děti a ne na sebe a své potřeby…A takto vlastně vmímám i každý láskyplný vztah, kdy by se mělo myslet na potřeby druhých a ty upředňostńovat před těmi svými…A právě takový vztah jsem si vysnila a myslela si naivně, že když člověk je navíc věřící, tak krásný, harmonický vztah je zaručenou jistotou…No, ale, rup ty boty, chlapec si ze mě udělal slepičku chocholatou, bavil se tím, že jsem mistr světa ve skoku na špek a náramně mu vyhovovalo, že se starám o děti a domácnost a on má od nás klid a může si vesele hrát na počítači atd… Ach jo, jak jsem byla pitomá A to jsem s ním ještě chtěla mít syna  …

Snad v sobě najdu sílu a odvahu…

No možná čekáš na impuls, mám ale obavu, pokud ten příjde, bude již pozdě.
můj muž také tomu propadnul, přišla jsem na to náhodou, měl účet u jiné banky, nechal si posílat výpisy elektronicky, takže první krok byl jasný. začal si půjčovat, kde mohl i u nebankovních společností. dokonce podepsal i rozhodčí doložky, bianko směnky. bohužel já nejsem věřící, měla jsem v tomhle jednodušší cestu, první věc, kterou jsem si uvědomila bylo, že on JE NEMOCNY. Je to ale bohužel horší než alkoholismus nebo drogy, on totiž navíc dělá dluhy - ty dluhy jsou v manželství i tvými dluhy, dluhy i dětí!!!
Rodina je u mě na prvním místě, děti si tuto situaci nezaslouží, mají v dětství zažívat lásku a pohodu, aby pak v dospělosti mohli tento model kopírovat a mít pohodové vztahy. S NEMOCNYM PARTNEREM toho docílit nelze, hlavně tedy pokud nespolupracuje. 2 dny jsem probrečela, třetí den jsem projela internet, načetla co s tím a pochopila, (dokonce jsem si psala i s člověkem, který tím prošel a zatím abstinuje), ten první mi radil, odstřihnout se a zachránit, co se dá, aby partner pochopil, že s tebou s dětmi nemůže manipulovat a že to je konečná - bud se bude chtít léčit a ty stavy nějak řešit nebo má smůlu.
Upřímně, píšeš, že tvůj muž se k tobě nechová hezky, myslíš, že děti to nevidí, necítí? Píšeš, že ta starší dcera to dělá taky - ber to taky, že ona potřebuje v životě jistotu - pevnou rodinu, otec bohužel tohle neplní, na něho vsadit nemůže, a ty? místo toho abys to byla ty? jsi pro ní „salboch“, který chování svého muže toleruje a omlouvá jeho chování bezvýznamný „on je otec rodiny, je nemocný, musíme mu po´moci a smířit se s tím“. ona to naopak vnímá jen jako tvou slabost, neschopnost se mu postavit, prostě nechat ze sebe blbou ( však on si nějakou výmluvu najde.
No ke mě, rozvedla jsem se do 3 měsíců, vypořádala jsem SJM, všechny dluhy musel přiznat, část jsem i zaplatila (taková byla domluva, aby na rozvod přistoupil), s tím, že dál budeme spolu bydlet, ale já zachráním bydlení, úspory atd. prostě budou naše děti zaopatřeny alespoň mou osobou. Byl natolik v šoku z mé rychlé reakce, že souhlasil. Převzala jsem veškeré finance, s tím, že to pomalu skončilo, jak popisuješ - prostě nejsem typ kontrolora, takže pokud pochopil, že nekontroluju, tak se to postupně vratilo zpet do starych koleji. Podvědomě jsem s tím počítala, po roce jsem opět viděla nějaké nesrovnalosti, co jsem udělala?
zbalila mu věci a nechala je u jeho rodičů. Byl v šoku, nečekal to. Tvrdil, že jsem je křivě obvinila a co já na to? Bylo mi to fuk. Prostě nebudu celý život kontrolor, nebaví mě to…
A hlavně jsem si uvědomila jednu věc, on je schopen se neustále litovat, jak to má těžký, popisovat situace v práci i osobní stavy, ale on není ochoten s tím cokoli udělat. Prostě si "zničil život.
A to mě opět nebaví, prostě nechci mít doma jen děti, já chci mít partnera, o kterého se dá opřít, tohle není partner, jen parosie a troska a pokud on sám to nepochopí a nezačne ve svém životě dělat změny, nemá to cenu. Když si sám nechce pomoc, ty to za něj neuděláš.
A ještě poslední epizoda - mám pocit, že za to v jeho životě může jeho rodina, hlavně jeho matka, vždy jej opečovávala a dělala, co mu na očích vidí. On měl v životě velké plány, ty bohužel nevyšly, místo toho aby jako dospělí to nějak přehodnotil a realizoval se jinak, sedí dnes u matky ( ta jej nevyhodila, kupuje mu cigarety, možná jej i finančně podporuje) - prostě pro mě rána mezi oči - dříve jsem ji litovala, jak obskakuje svýho muže, jak má těžký život, on otce za to nenáviděl, a ted v podstatě dělá totéž…
a ona - mě nenávidí, protože jsem se neměla rozvádět a měla jej podržet. Jenže já ze svých dětí nechci mít mého ex, já nechci, aby do budoucna byly trosky a viděly jeho nálady, jeho chování a přebíraly to jako běžnou normu.
Co se za ten rok změnilo? jezdí pravidelně za dětmi, volá, kdy může, vážně se jim věnuje- co se změnilo u mě? nic, partnera nemám, nemám na to uvěřit někomu jinému (tak mě to ranilo), jsem v pohodě, děti taky, nemám strach z exekucí atd., žiju svůj život, a " modlím " se, aby se z ex nestala troska (kvůli dětěm) a aby mé děti netrpěly do budoucna žádnou závislostí.

Ahojky, moc děkuji za upřímný názor a nastínění osobní zkušenosti Obdivuju Tě, jak jsi silná ženská a s jakou odvahou řešíš tak složité záležitosti a přiznávám, že Ti i závidím, že už jsi „venku“ z té černoty( i když to z Tvého a našeho života bohužel asi nikdy nezmizí úplně…vzpomínky zůstavají… )a dnes už si žiješ svůj svobodný život a věřím, že i děti jsou více v pohodě a jistě v Tobě vidí hrdou mámu , na kterou se mohou spolehnout a u které náchází jistotu…Kéž bych i já to tak bravurně dokázala vyřešit…Kéž bych i já věci dokázala vidět tak jasně a kéž bych i já měla onu odvahu seskočit z růžového obláčku a říct:„Konec, zvonec, takto žít nechci, odcházím!!!“…I když tuto větu už jsem říkala mockrát, respektive jsem svému muži řekla, že pokud nezmění své chování, vezmu děti a půjdu. Nikdy na to nic neřekl, jen mlčel. Maximálně, když jsem ještě dodala, že život s ním není radost, ale peklo, tak řekl to svoje:„Nápodobně!“ Na tu větu už jsem doslova alergická. Mám pocit, že se svým chováním nechce nic dělat a vše svádí na mě. Možná jsem vztahovačná, bojuju také se sebevědomím, ale nemyslím si zase, že bych byla taková čarodějnice, fůrie, stíhačka a kontrolorka, ředitelka zeměkoule, bestie, kráva, tele a já nevím co ještě, za kterou mě on považuje a nemyslím si, že mám hlavní podíl na našem špatném vztahu, i když samozřejmě vím, že mám spoustu chyb a nejsem svatá a myslím si, že za zničený vztah vždy mohou oba partneři, každý má na tom svůj podíl viny,,,takže ani já nechci házet špínu jen na toho druhého a tvářit se, že se mě to netýká a já jsem tedy „z obliga“…U nás je hlavním problémem komunikace. Bohužel nebyla funkční ani na začátku vztahu, o to víc je narušená v obtížích. Manžel je o 11let starší než já. Poznala jsem ho na táboře, když mně bylo 19 let a měla jsem za sebou 1.ročník vysoké školy. Navíc jsem za týden měla odjíždět na roční pobyt do Německa Manžel už tehdy měl dostudováno, měl za sebou roční studijní pobyt v Americe, pracoval a dál se vzdělával a byl nesmírně sečtělý, vyznal se v politice, filosofii, astronomii i v dalších oborech vynikal a uměl vést dlouhé rozhovory. Oba nás spojovala víra, láska k přírodě, sport( hodně jsme jezdili na kole a běhali) a docela přiblblé nápady( např. jsme spolu lezli na komín, lezli i po skalách, tancovali na mostě apd.)Oba jsme však poněkud introverti…Já jsem k němu neskutečně vzhlížela a obdivovala jsem ho a myslela jsem si, že také jednou budu tak moudrá a vzdělaná, že vše je jen otázka času-vždyť jsme od sebe o 11 let a já jsem teprve odmaturovala…Byla jsem vedle něj jako dítě-a to nejen vzhledem - to jsem vypadala tak na 14 , ale i chováním. Respektive jsem se chovala asi normálně vzhledem ke svému věku - střeleně, někdy neuváženě, z toho přemoudřele, a hlavně jsem byla děsně zamilovaná …Opravdu bych jen tančila a smála se a život bych za něj položila Do vztahu jsem dala své srdce , ne rozum, i když kolikrát mě rozum varoval a volal:„Prrr!“, já jsem však neslyšela a ani slyšet či vidět nechtěla. Jednak můj muž už tehdy vedle mě vypadal jako stařec, ale to by bylo celkem nepodstatné, kdyby se už tehdy nechoval ke mně sobecky. Např. jsem se vrátila navečer po týdnu ze školy, měla jsem ukrutný hlad, on si jedl krajíc chleba, a mě se ani nezeptal, zda bych něco chtěla jíst, a mně to bylo blbý mu říct, že mám taky hlad Tak jsem byla pitomá! Ostatně takto se chová dodnes- udělá kafé jen sobě, topinky dělá také jen pro sebe a když náhodou chceme s dětmi taky, tak pak naštvaně bouchne talířem a zařve:„Tak si to sežerte!“ , také často se stávalo, že mně nezavolal ve smluvený čas ( jo, jo, dneska každý má mobil ), takže se stalo, že jsem třeba i hodinu čekala v hale na kolejích, zda přece jen paní na recepci nezavolá mé jméno, a ono nic …Už tehdy jsem přemýšlela, zda mě má vůbec rád, já to vnímala tak, že pokud někoho miluju, tak se přece celá třepu, abych někde byla včas, chtěla bych tomu druhému dělat samou radost, nosila bych mu dárky atd…Kolikrát jsem si říkala, zda si mě nevybral jen z rozumu, přece jen mu bylo už 30 pryč a byl pořád sám ( i když nějaké lásky taky měl), já jsem byla do něj zamilovaná, jako slepička chocholatá, která mu vše zblajzne i s navijákem, jsem mu také plně vyhovovala. Velkou rodinu si pořídil, aby měl od nás a hlavně ode mě klid a mohl si žít dál svůj svobodný život, mohl si kdykoli hrát hry na počítači, brouzdat po internetu,,, a přitom se tvářit, že má práce víc jak prezident Celých 15 let, co jsme spolu, jsem to neviděla, respektive vadilo mně spoustu věcí, ale vždy jsem to vnímala tak, že je to moje chyba a já musím své chování změnit, já musím zajistit, aby děti tatínka nerušily a on měl čas a hlavně klid na práci. Já nesmím po něm nic chtít, raději ani na něj nemluvit a nejlépe i s dětmi někam na celý den vypadnout,,, pak bude ta vytoužená harmonie a pohoda v rodině Ó, jak naivní!!!Tuto mou blbost jsem naštěstí pochopila před pěti lety, kdy se provalilo 1.hraní, ale bohužel moc se od té doby nezměnilo. Manžel se na určitý čas zklidnil, věnoval se rodině, ale po našem přestěhování před dvěma lety, vše opět spadlo do starých kolejí. A poslední dobou mě ponižuje neskutečně a já už začínám chápat, že si ho nemám pro co vážit. O bydlení se nezajímá, nic nezajistí, neopraví či mu to trvá celou věčnost, o děti se taky nezajímá, nehraje si s nimi, nepovídá, občas sice s nimi vyjede na kole a ráno jim chystá svačinu do školy, ale to je tak vše. A pak jen křičí a křičí a zase křičí. Je to fakt peklo a já sebe nechápu, na co pořád ještě čekám Vždyť já nemusím vůbec hledat fyzický důkaz, vždyť mně může stačit jen jeho šílené chování… 

Ahojky, moc dík za upřímné psaní Ráda bych už konečně vše ukončila a začala jiný, lepší život…Ale asi ještě nepřišel ten správný čas, ten okamžik, kdy bych si řekla:„A dost!“, děsím se však toho, co ještě musí nastat, jaká hrůza, abych si dokázala říct tuto větu a dokázala své rozhodnutí obhájit před celým světem a pevně si za ním stála…Rodina z mé strany mě velmi psychicky podporuje a bohužel jiné řešení než odchod od tyrana nevidí. Čekají jen na můj impuls a začne stěhování. Nějaký čas bych mohla bydlet u mámy, i když by to bylo asi hodně náročný-4 děti, 2 psi, 2 morčata a kocour. Máma má sice velký dům i zahradu, ale není to řešený pro děti, natož pro psy Navíc má přítele, takže bych trochu měla strach, aby ta naše invaze jejich vztah nenarušila…Ale myslím, že pokud bych si do dvou měsíců našla nějaký podnájem, tak by to nemuselo být tak zlé. Snad by se mně podařilo najít i nějakou práci, abych děti lépe zaopatřila. Byla bych ochotna klidně dělat i v továrně ač mám vysokou školu, hlavně abychom finančně nestrádali. Dívala jsem se na živ. minimum pro pětičlennou rodinu, je to 10 900kč, což by nám nestačilo ani na jídlo, natož na nájem, inkaso, školu, ošacení, boty, kroužky, zvířata atd. Jsem sice dost skromná, spoustu věcí mít nemusím, ale s tak malou částkou bych hospodařit neuměla…No, a manželova rodina, ta by asi ze všeho byla v pořádném šoku…Nevím, zda by to unesla jeho máma, u ní má manžel svatozář …a já bych možná byla ta špatná, která nedokázala zajistit domácí pohodu a především klid na práci Možná by dokázala i říct, že jsem byla tak náročná a pořád jsem něco chtěla ( je fakt, že si kolikrát postesknu, že bych si přála vlastní domeček - nedokážu se smířit s tím, že neustále žijeme v nájmu a nic není naše a asi ani nikdy nebude , také někdy řeknu své přání o cestě k moři ,,, ale pořád si myslím, že by má přání neměla být impulsem k tomu, aby někdo začal s hazardem …)a manžel mně chtěl udělat radost Tak za takovou radost opravdu pěkně děkuju Jinak se švagrem z manželovy strany jsem už o podezření mluvila. Jeho reakci jsem nemohla ani uvěřit. Udělal ze mě blázna. Připadala jsem si opravdu jako ta největší trubka pod sluncem Vychrlil na mě jen:„Prosím tě, jak jsi na takovou hloupost proboha přišla? A nevíš, kde by na hru bral peníze? Z vašeho rozpočtu? Prosím tě, vzpamatuj se a přestaň blbnout! Vždyť máte 4 děti, jak by tvůj muž mohl myslet ještě na hraní? Kde by na to asi bral čas? A ty se mu koukáš do historie v počítači? No, to jsi teda daleko přišla…Myslím, že bys měla jít mezi lidi. Měla bys jít pracovat. Už ti z toho mateřství docela hrabe…“ Takže vím, že s podporou jeho rodiny nemohu vůbec počítat…To, že ze stresu mohu klidně i onemocnět, to mě také mnohdy napadlo, ale raději si nic takového nepřipouštím. A stále si říkám, že jsem zdravá a silná…Dřív jsem měla takové slabé chvilky, kdy jsem byla neskutečně zoufalá a cítila jsem se tak nemilovaná a nepotřebná, že mě napadla taková blbost, že kdybych si třeba podřezala žíly, zda by si mě všiml a měl o mě strach…( když jsem totiž nemocná nebo třeba mě jen bolí hlava či záda - s nimi dost trpím, někdy mě bolí tak, že nejsem schopná si ani nazout ponožky či zavázat boty , tak si mě vůbec nevšímá a když si na něco stěžuju, tak to je, jako bych mluvila do dubu, neřekne vůbec nic, žádná reakce, ani povzbuzení, prostě nic.)Na druhou stranu ale vím, že bych nic takového neudělala především kvůli dětem, manžel by byl schopný mě tak akorát poslat do cvokhausu a nechat děti nepříteli? Tak to ani náhodou!!! Tyto myšlenky naštestí ale už nemívám, to bylo tak před pěti lety než se provalilo jeho 1.hraní a kdy jsem nevěděla, co se děje a byla zoufalá. A zoufale jsem si přála, aby mě miloval…Teď bych si to také přála, ale už vím, že lásku si nemohu vynutit. Ta buď je nebo není…Mohu se Tě, prosím tě, ještě zeptat na chování Tvého muže než jsi přišla na to, že hraje? A hraní jsi odhalila díky tomu účtu? A hned se přiznal či ještě dlouho zapíral? Moc díky. Přeju všem krásný zbytek dne. 

@klotylák
ahoj, čas uzrál pro tebe i děti už dávno, ty jsi silná dost, a bys to zvládla a ano, jsi strašně dlouho na mateřské, jsi na něm závislá - nevím proč jste si pořizovali tolik děti, ale chápu jste věřící, pokud jsem topochopila, to čtvrté bylo po jeho diagnoze, nezlob se, ale to nestmelí a jen problémy prohloubí. myslím, že tvůj muž hraje, protože on měl jiný smysl života než po něm požaduješ ty, jen bohužel ty a jeho rodina od něj očekávájí, že bude táta dětem, podle toho, co popisuješ, on v podsttě je nejraději sám, bádá, filozofuje, chce mít klid - se 4 dětmi a manželkou na mateřské to vážně nejde, proto utíká do virtuálního světa, možná nehraje už jako dřív, ale jen virtuálně, ale prostě je to únik před tím, že zklamal, zklamal nejdříve sám sebe, pak tebe a tvé sny, vlastní děti…
jasně, že tvého muže neznám, ale uvědom si, že gamblerství je jako alkoholismus, tzn. to že dělá dluhy je jenom důsledek ne příčina

možná by se mu i ulevilo, kdyby jsi odešla, možná proto je k tobě tak krutý, abys tp konečně pochopila adala mu volnost
kontaktovala jsi ty anonymní gamblery?

nevím, jak pořád můžeš řešit, co na to on a jeho rodina, myslím, že to ti musí být jedno - důležitá jsi ty a tvá rodina

a impulz ¨
jednoduchý - pud sebezáchovy - najdi jej, jeho chováním jssi jej ztratila

a nepřiznal, nahoda - šesty smysl, každy ho máme, sen ( asi mě ten nahoře varoval)

a s temito lidmi se da jednat jen tvrde, ONI JSOU NEMOCNI
oni se musi chtit vylecit a to lze jedine, pokud jsou spokojeni, maji jasny rezim dne, aby na ne nelezli ty jejich depky, zacnou delat sport, aby ze sebe sundali ten stres, proste musis na nem videt obrat o 180 stupu, musi byt statsni,
pokud je protivny a kouri, tak v tom znovu lita, mozna sice jen psychicky, ale je to tam - hele statsny tata, stastne deti
nesttatsny -
no dopln si sama

a uprimne, co muzes ztratit, uz ted zivorite, protoze jste financne na minimu,

myslim, ze pro tebe by byl impulz nástup do prace, zjistis, ze jsi schopna fungovat i bez nej, financne se zajistis, tak drzim palce, at je to co nejdriv.