Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nenávist je strašně nebezpečna. A vždycky se ti vrátí. Rozmnožuje negativní myšlenky a v konečném důsledku zjistíš, že tím nejvíc ublizujes sobě. Ano, mám zkušenost a právě proto jsem už tuhle emoci vytěsnila.
V byvale praci jsem opravdu nenavidela dva lidi, ktery mi tam delali naschvali a byli podlý. Odesláno jsem z velke casti i kvuli nim z te prace. Radeji jsem sla na up, nedalo se to psychicky zvladnout. Shodou nahod jsem asi 14 dnu po odchodu z prace mela prilezitost jim v jejich praci zatopit (nedelali jsme ve stejne, ja prodavala v kramku v obchodaku a oni v tom obchodnim komplexu delali ochranku) a to tak, ze by je nejspis i vyhodili.Uz uz jsem se chystala, ze se jim pomstim, ale pak to z niceho nic ze me opadlo a vyprdla jsem se na to. Pripadala bych si necista a hnusna sama sobe.No a druhy jsem ziskala novou praci ve ktere je to super a moc me baví (uplne z jineho odvetvi, kde bych si nikdy nepomyslela, ze budu delat).A dodnes si myslim, ze kdybych se jim mstila, tak tu praci neziskam. Nevim proc, ale tak to citim.
Ja k nikomu. nenavist necitim, ale vim, ze moje segra nenavidi me.Je tam tohomezi nami hodne negativniho, ale z me strany je to uz jen lhostejnost.Coz si ale myslim, ze je horsi nez nenavist. Nenavist je alespon nejaky cit, lhostejnost uz zadny.
@Anonymní píše:
Prosím anonym, píšu z profilu kamarádky, která mě upozornila na téma. Já nesnáším svou dceru. Možná bych měla říct, že je mi lhostejná. Mám občasné zprávy od známých o tom, kde a jak žije, ale je mi to úplně jedno. Ať si řeší své problémy jak chce.
To jde nenavidet svoji dceru?
Vas prispevek me dost zarazil… ![]()
@Perrry píše:
To jde nenavidet svoji dceru?Vas prispevek me dost zarazil…
Priznam, ze me take. Rikam si, co vse se muselo stat, ze je nenavisz k vlastnimu diteti.
Me muj bývaly, po 2 letech nechal hned po tom co jsem mu rekla te jsem tehotna, zacal mluvit ze neni jeho, ze on platit nebude, ze si to zasloužim, do toho se pridavala jeho matka, ze JÁ jsem nezodpovedna a ze nic nezvladnu… a chudacek jeji chlapeček
(je mi 17… a mu 18) a bylo toho moc… dlouho jsem brecela, a nesnasela ho…(cca tak 3 mesice) Ale ted? Uz mi je uplne volný, kdyz to reknu takhle, kašlu na neho, nenávist me přešla k lhostejnosti. Ja uz se jen tesim na miminko ![]()
Je mnoho lidí na které mám skutečně vztek. Nicméně bych asi nikdy nerekla, že si přeji neci smrt apod. Ale je ve mě hodně frustrace a nastvanosti. Přímo nenávidím bych asi nerekla, ale nesnasim švagra a pak jednu cubku co mě okradla o 100 euro. Jen doufám že je karma doběhne. Mě taky doběhla za mé hrichy
@Perrry píše:
To jde nenavidet svoji dceru?Vas prispevek me dost zarazil…
Není to moje máma? Dost to vypadá jako nase situace. Je mi ji často líto ale na druhou stranu mi hodně ublizovala. Ale ji taky bylo dost ublizeno. Nevim jak tu situaci řešit tak dělám že neexistuje. a ona to samé ![]()
Jednou jsem moc ublizila jednomu člověku a karma mi to pak vrátila. Dodnes mě to moc mrzí. Doufám že mi odpustil tak, jako jsem já odpustila tem co mi ublížili. Svět je plný upiru. Smutné tema.
Jako mladá jsem nenáviděla spoooustu lidí. Ale byla jsem mladá žába, tvrdohlavý střevo.
Teď je to jiné, odpouštím a přeji i těm, co mi ublížili, jenom to dobré. Proč nenávidět?? Ničemu to neprospěje nebo se pletu? ![]()
Bojím se nenávidět, přesto že jsou v mém životě osoby kteří by si to zasloužily, nechávám to osudu, jak se říká, karma je zdarma ![]()
@Vladimirovna píše:
Jednou jsem moc ublizila jednomu člověku a karma mi to pak vrátila. Dodnes mě to moc mrzí.Doufám že mi odpustil tak, jako jsem já odpustila tem co mi ublížili. Svět je plný upiru. Smutné tema.
to máme asi každý. Taky se snažím rovnat vztahy, omluvit se tam, kde je to třeba. A snažím se nezanášet si dlouhodobě duši negativními emocemi, ptž je to ubíjející.
Ale jak to tady čtu, tak některé vztahy a osudy jsou hrozně těžké.
@Anonymní píše:
13,vzdy jsme spolu vychazeli dobre, fakt jsem mu obetovala hodne a ted musim priznat, ze je z nej protivnej parchant.
Já má doma 13-ti letou dceru. Dost často je na zabití. Pubertu má teda šílenou, je drzá, odmlouvá, tvrdí, že má nejhorší rodiče na světě, co jí nic nedovolí atd. Ale já to beru, že to je prostě věk a že z toho vyroste. Nedovedu si představit, že bych v tomto věku začala nesnášet své dítě, protože se takto chová. Myslím, že jsi k synovi nemohla mít nikdy úplně ideální vztah, protože podle mě se to nemůže takto změnit. Přece své dítě máš ráda, ať je jakékoliv. Pořád je to tvé dítě.
Nijak neodsuzuju, akorát si říkám, kde se stane chyba, že matka přestane mít ráda své dítě? Nebo měla ta matka to dítě vůbec někdy ráda???
Ne, nemám osobu, kterou nenávidím. Nemám už o lidech přehnané iluze, už jsem se naučila odpouštět. A taky už vím, že zlo se vrací. To, co se vrátilo mně sedí tak přesně, že to přijímam s pokorou.