Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem asi vyhořelá matka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.10.22 20:38
Ahoj, měla jsem to podobné. Mám jen jedno dítě, zdravé. Mně pomohlo, když jsem se vrátila do práce a malá šla do školky.
A stejně se vzteká, to k tomuhle věku patří. Za mě je důležité být v klidu (což chápu, že je někdy nemožné), děti tvoje emoce můžou kopírovat. Co nějaká dětská skupina, třeba jednou týdně, šlo by to?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.10.22 20:45
@Mediula Starší už chodí do školky. Teda - od začátku září byl asi jen 8×, jinak nemocen.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.10.22 20:47
Mám teda jen jedno dítě, ale začala s řevem a vztekáním v roce. Trvá to něco přes 2 týdny + začala být strašně vybíravá v jídle a už mě to taky dohání k šílenství. Říkám si jen, jak dlouho budu schopna to zvládnout - holt nemám asi tak odolnou povahu (a na věty typu „zvladly to všechny, ty to taky zvládneš“ jsem alergická) a jsem sama nervák. Očividně jsem jen sklidila, co jsem zasela…
Snažím se být a s dcerou, co nejvíc venku, psychicky v pohodě, být hodně s kamarádkami, rodinou a manžel mi ve všem pomáhá, jak může…
Musíme to vydržet a říkat si, že je to jen období a nepotrvá to věčně. Posílám alespoň objetí. 
- Citovat
- Upravit
13.10.22 20:55
Mám dvojcata, takže moc dobře to chápu a neporadím…jako vyhoření to chápu ale taky.Ja si teda kamarádky našla na hřišti, takže to mě docela aspoň trochu nakopne.Ale teď bude zima tak nevím jak to budu resit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.10.22 21:03
@ametyst Já si s maminkami na hřišti taky někdy popovídám, nemám s timhle problém, ale nějak mě to prostě nebaví. A stejně většinou na tom hřišti lítám kolem dětí. A když už si náhodou hrají samy a malej neřve tak sedim a čumim a cítím jak kdybych měla v hlavě prázdno.:-(
- Citovat
- Upravit
13.10.22 21:11
Potřebuješ si odpočinout, to je jasný. Pan otec hlídá, jen když jdeš na nakup? Co nějaké odpoledne sama pro sebe a vypadnout, kamkoliv? Kamarádky se mi nejvíc osvědčily z okolí a s podobně malými dětmi. Prostě si napsat a za 10 minut venku. Mám kliku, i kamarádky z „přechozího“ života mají podobně staré děti, ale už to chce víc plánovat, věčně to rušíme kvůli soplům… No a ven za každého počasí, nakonec i cesta je cíl. Mně někdy úplně ničí, když někam jdeme 20 minut, po cestě je louže, kaštany, práskací kuličky… Ale co už, však ať si pohraje.
S tím nemluvícím. nepomohly by nějaké komunikační kartičky? Často to pak ulevuje vzteku. Jinak když má moje dcera nějaké obdobíčko, třeba že plive vodu, prasí jídlo… Tak se mi nejvíc osvědčilo to ignorovat. Je to těžký, zvlášť, když jsi unavená, že Ti cuká oko, ale když jsem to řešila, tak jsme na sbe akorát furt ječely - a moje zkušenost je, že čím víc ječím, tím je dítě nesnesitelnější. Drž se, někdy je to fakt hodně těžký…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.22 21:12
My se vyloženě seznámily a výměnily si čísla a fakt když je víc maminek tak se i nezbedné děti zvládnou lip 
.I v dětské herne-klubu. Treba nějaký v okolí taky máte. Taky to chci aby se zapojoval tatínek a měla jsi na sebe čas…denně aspoň půl hodiny..to si snad zaslouží každá maminka 
.
Hodně štěstí a každý období jednou skončí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.10.22 21:14
@Anonymní píše:
Maminky, dávám se anonymně, protože se za sebe stydím. Mám dvě malé děti (3,3 roky a 1,5 roku). A já na ně neustále jen ječim. Starší má dysfázii, takže vubec nemluví, a řekla bych, že k tomu má asi i ADHD, ale zatím to nebylo diagnostikováno. Mladší ok až na jeho neustálé kňourání nebo doslova řevy. Nemůžu se v klidu najíst, nemůžu v klidu uvařit, nemůžu si v klidu dojít na záchod, osprchovat se, atd. Miluju ho moc, ale to jeho kňourání a pláč mě dohání někdy k šílenství. Starší je někdy super, někdy zlobí jako pra. s.e. Dám pár příkladů: jí oběd a najednou vezme plnou lžíci jídla a vyklopí jí na zem. Řeknu mu: neházej tou flaškou - jde a schválně s ní hodí, přijdeme třeba z venku, řeknu: sundej si hlavně boty, máš je špinavý - né, ani se nezuje a už letí do obýváku na koberec, řeknu mu už asi po miliontý, at nekreslí na zdi - za chvíli celá zed pomalovaná. atdatdatd Cokoliv uklidim oni zase rozbordelej. Neustále po nich něco musim ukízet, neustále musím odbíhat od vaření nebo dalších věcí jen proto, abych uhasila nějakej průser, co udělaj. Nic nemužu dělat v klidu a bez přerušování a odbíhání a hrozně mi toto vadí. Dneska mi malej pustil pekáč na bosou nohu, včera prkýnko, starší mi dal kopanec omylem do zubů a urazil mi kus zubu, dneska jsem dostala pro změnu loktem, jsem celá okopaná… No prostě, mám toho nějak dost. POslední dobou dost často brečím, protože mě toto absolutně nenaplnuje Já jsem tolik vděčná za to, že mám dvě děti, které miluju nejvíc na světě, ale jsem nějak na dně poslední dobou a většinu dne na ně jen ječim. Už jen když jdeme ven, tak na ně musím pořád křičet, at jdou ke straně silnice, protože pořád chtěji chodit uprostred, a když to řeknu normálně, tak mě uplně ignorujou, nebo jim říkám at se nehrabou v tom špinavom štěrku, at si necpou do pusy co leží někde na ulici atd… Nemá to cenu. Neposlechnou mě. Dneska jsme byli 2× na hřišti a pokaždý starší udělal scénu že domu nejde, takže jsem ho 2× musela táhnout po smyku. Cesta domu, která trvá normálnímu člověku 5 minut, nám trvala 40 minut, protože se bud pořád stojí nebo se věčně hrabou v zemi u silnice a nechtěji jít… Jsem prostě asi vyhořelá. Přišla jsem o svuj koníček, o kamarádky, emám na ně prostě čas, nemám čas o sebe v klidu dbát. Jediná moje radost je, když chlap hlídá a já můžu jet na nákup sama, bez detí. A kolikrát jsem s pak přistihla že se mi ani nechce pak domu.Jak se ted za to stydim! Prostě s nima nikam jezdit nechci, to radši nikam nepojedu. Máte to někdo podobně? |Co mam dělat? takhle to dál nejde…
Mít dítě s VD je sakra těžké a pokid k tomu máš třeba náročnější mladší dítě je to obrovský zápřah.
Ten s VD rozumí na jaký věk?
Používáte komunikační kartičky, znakujete?
Změny zvládá jak? Afektované záchvaty dáváte jsou, nejsou?
3,3 je na VD ještě prcek to klidně muze být běh na dlooouuuhou trať. ( Vím o čem píšu.)
Snažila bych si ten den udělat co nejjednodušší.
Pokud chtějí běhat uprostřed, co jim udělat pomůcku aby věděli na které straně mají být? ( My třeba takhle měli nalepené pásky na odrážedlech a bundě- rukávu).
Změny, odchody. Říkat, připravovat.
Nebo mu udělat kalendář s děním plánem ( můžeš si ho vyrobit), aby věděl co kdy bude… a pak ukazovat a připravovat na Změny.
No a hlavně pak nějak mít možnost dobít baterky sama. Co tě baví, klidně na chvíli. Ale mít ten prostor. Je to těžký ale bude líp.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.10.22 21:21
1,5 je prcek který na vztekání má plné právo a je to. přirozené. Ten VD ale klidně může být s porozuměním na stejné úrovni jako ten mladší a pak vzniká velmi náročná situace. Bohužel řvani není řešení i když chápu, že to člověk tak řeší, když mu tečou nervy.
S těmi kamarádky nevim. Moje dítě, ač s VD tam bylo většinou nejvíc akční, „zlobivé“, náročné, atd.. To taky není úplně výhra 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.10.22 21:22
@Anonymní píše:
Mít dítě s VD je sakra těžké a pokid k tomu máš třeba náročnější mladší dítě je to obrovský zápřah.
Ten s VD rozumí na jaký věk?
Používáte komunikační kartičky, znakujete?
Změny zvládá jak? Afektované záchvaty dáváte jsou, nejsou?
3,3 je na VD ještě prcek to klidně muze být běh na dlooouuuhou trať. ( Vím o čem píšu.)
Snažila bych si ten den udělat co nejjednodušší.
Pokud chtějí běhat uprostřed, co jim udělat pomůcku aby věděli na které straně mají být? ( My třeba takhle měli nalepené pásky na odrážedlech a bundě- rukávu).
Změny, odchody. Říkat, připravovat.
Nebo mu udělat kalendář s děním plánem ( můžeš si ho vyrobit), aby věděl co kdy bude… a pak ukazovat a připravovat na Změny.
No a hlavně pak nějak mít možnost dobít baterky sama. Co tě baví, klidně na chvíli. Ale mít ten prostor. Je to těžký ale bude líp.
@Anonymní píše:
Mít dítě s VD je sakra těžké a pokid k tomu máš třeba náročnější mladší dítě je to obrovský zápřah.
Ten s VD rozumí na jaký věk?
Používáte komunikační kartičky, znakujete?
Změny zvládá jak? Afektované záchvaty dáváte jsou, nejsou?
3,3 je na VD ještě prcek to klidně muze být běh na dlooouuuhou trať. ( Vím o čem píšu.)
Snažila bych si ten den udělat co nejjednodušší.
Pokud chtějí běhat uprostřed, co jim udělat pomůcku aby věděli na které straně mají být? ( My třeba takhle měli nalepené pásky na odrážedlech a bundě- rukávu).
Změny, odchody. Říkat, připravovat.
Nebo mu udělat kalendář s děním plánem ( můžeš si ho vyrobit), aby věděl co kdy bude… a pak ukazovat a připravovat na Změny.
No a hlavně pak nějak mít možnost dobít baterky sama. Co tě baví, klidně na chvíli. Ale mít ten prostor. Je to těžký ale bude líp.
Ten s VD rozumí na cca 2,5. Neznakujeme, já popravde moc jak na to, nebo v čem by to asi tak mohlo pomoct. Když chce pustit pohádku, ukáže na tv, když chce jídlo, ukáže na lednici, když chce jít ven, ukáže že chce ven. Jao ty základní věci se domluvíme, ale samozřejmě neřekne mi třeba co dělali ve školce nebo co si třeba s bráchou udělali, když se na ně zrovna nedívám atd. Zmeny zvládá absolutně bez problémů, afektované záchvaty nejsou zatím vůbec.
- Citovat
- Upravit
kocourGarfield
13.10.22 21:26
@Anonymní píše:
Ten s VD rozumí na cca 2,5. Neznakujeme, já popravde moc jak na to, nebo v čem by to asi tak mohlo pomoct. Když chce pustit pohádku, ukáže na tv, když chce jídlo, ukáže na lednici, když chce jít ven, ukáže že chce ven. Jao ty základní věci se domluvíme, ale samozřejmě neřekne mi třeba co dělali ve školce nebo co si třeba s bráchou udělali, když se na ně zrovna nedívám atd. Zmeny zvládá absolutně bez problémů, afektované záchvaty nejsou zatím vůbec.
Tak to je fajn. Náš začal znakovat cca ve 3 letech. Vlastně hrozně moc slov nahradil znaky, mohl se projevit víc. Pomohlo mu to pak i v komunikaci se sourozencem ( taky VD),znakovali mezi sebou i. Časem pak ze znaků dělal i spojení 2 slov.
Pak jsme měli komunikační kartičky. Dneska se už asi dají koupit, já je ještě vyráběla a tam hodně jsme řešili změny. Ale my s nima měli problém. Syn neměl rád změny, potřeboval jistotu a strukturu.
Chápu že je to těžký.
- Citovat
- Upravit
13.10.22 21:35
@Anonymní píše:
Maminky, dávám se anonymně, protože se za sebe stydím. Mám dvě malé děti (3,3 roky a 1,5 roku). A já na ně neustále jen ječim. Starší má dysfázii, takže vubec nemluví, a řekla bych, že k tomu má asi i ADHD, ale zatím to nebylo diagnostikováno. Mladší ok až na jeho neustálé kňourání nebo doslova řevy. Nemůžu se v klidu najíst, nemůžu v klidu uvařit, nemůžu si v klidu dojít na záchod, osprchovat se, atd. Miluju ho moc, ale to jeho kňourání a pláč mě dohání někdy k šílenství. Starší je někdy super, někdy zlobí jako pra. s.e. Dám pár příkladů: jí oběd a najednou vezme plnou lžíci jídla a vyklopí jí na zem. Řeknu mu: neházej tou flaškou - jde a schválně s ní hodí, přijdeme třeba z venku, řeknu: sundej si hlavně boty, máš je špinavý - né, ani se nezuje a už letí do obýváku na koberec, řeknu mu už asi po miliontý, at nekreslí na zdi - za chvíli celá zed pomalovaná. atdatdatd Cokoliv uklidim oni zase rozbordelej. Neustále po nich něco musim ukízet, neustále musím odbíhat od vaření nebo dalších věcí jen proto, abych uhasila nějakej průser, co udělaj. Nic nemužu dělat v klidu a bez přerušování a odbíhání a hrozně mi toto vadí. Dneska mi malej pustil pekáč na bosou nohu, včera prkýnko, starší mi dal kopanec omylem do zubů a urazil mi kus zubu, dneska jsem dostala pro změnu loktem, jsem celá okopaná… No prostě, mám toho nějak dost. POslední dobou dost často brečím, protože mě toto absolutně nenaplnuje Já jsem tolik vděčná za to, že mám dvě děti, které miluju nejvíc na světě, ale jsem nějak na dně poslední dobou a většinu dne na ně jen ječim. Už jen když jdeme ven, tak na ně musím pořád křičet, at jdou ke straně silnice, protože pořád chtěji chodit uprostred, a když to řeknu normálně, tak mě uplně ignorujou, nebo jim říkám at se nehrabou v tom špinavom štěrku, at si necpou do pusy co leží někde na ulici atd… Nemá to cenu. Neposlechnou mě. Dneska jsme byli 2× na hřišti a pokaždý starší udělal scénu že domu nejde, takže jsem ho 2× musela táhnout po smyku. Cesta domu, která trvá normálnímu člověku 5 minut, nám trvala 40 minut, protože se bud pořád stojí nebo se věčně hrabou v zemi u silnice a nechtěji jít… Jsem prostě asi vyhořelá. Přišla jsem o svuj koníček, o kamarádky, emám na ně prostě čas, nemám čas o sebe v klidu dbát. Jediná moje radost je, když chlap hlídá a já můžu jet na nákup sama, bez detí. A kolikrát jsem s pak přistihla že se mi ani nechce pak domu.
Mám děti ve stejném odstupu, obě sice zdravé, ale šíleně paličáky. Pomohlo mi chodit do práce, strašně jsem si tam odpočinula. Nejsem prostě stavěná na 24 hodinovou péči o dítě, tak jsme se s tatínkem podělili. Taky jsem si ale v tom období připadala, že jen rozdávám příkazy a zakazuji. Nevím, zda je to věkem (naši jsou o 1,5 R starší, než tvoji), ale já už tak trochu rezignovala, přestala je neustále napomínat a oni se hrozně uklidnily. Samozřejmě mají hranice a ví, že když v důležité věci neposlechnou a nebo ignorují, tak přijde nějaký zákaz či trest. Ale čím víc jsem se uklidnila já, tím klidnější jsou naše děti. A jinak jo, potřebuješ čas sama pro sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.22 22:51
Není to tak dávno, co jsem k vyhoření měla krok, a to mám jednoho skoro tříleťáka. Také špatně (málo) mluví a má brutální období vzdoru. U něj žádné diagnózy nejsou, pravděpodobně nebudou. Ale i tak v kombinaci se stavbou domu a prací už od 4 měsíců syna jsem taky mlela /a pořád melu/ z posledního. Taky mě štve, když po něm řvu, když už mi pochodují nervy. Mateřství je sakra dřina, a s nějakou poruchou u dítka to je 100× vetší masakr. Jinak samozřejmě rada univerzální je odpočinek, ale víme, jak to je… že…
Ono někomu se svěřovat a líčit ty denní anabáze tolik nepomůže. Kamarádka s dětmi si to sice umí představit, ale pokud nemá dítě s VD a ADHD, tak jen docela matně a nakonec spíš působí jako akcelerátor (aspoň já to tak mám), protože má standardně náročné dítko = oproti tvým naprosto nenáročné. Kamarádka bez dětí nepochopí vůbec, a partner je sám KO, takže tu frustraci nabalujete mezi sebou. To pak už při vyhoření bych radila najít si psycholožku (asi líp ženu), a vypovídat se tam.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
kocourGarfield
13.10.22 23:05
@Mutlice souhlasím. Mně zůstala jedna kamarádka, která byla schopna dítě zkousnout. A ono co si má člověk s nima pak povídat. Dítě má nejaktivnější, nerychlejší, u nás nejvíc " problémové" a pokud je unavený sám… může být dobrá vrba tak.
A většina známých časem přestaly chtít řešit, navíc mě rady typu " Kdyby jsi mu nedala napít, on si nakonec řekne. Já mám taky dítě. " nebavily. Bylo zbytečné vysvětlovat, že i se zmalovaným zadkem to dítě nebude poslouchat, nevztekat se a nehýkat.
Stačilo že člověk to slyšel od kolemjdoucích, kde většina měla patent na výchovu 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Maminky, dávám se anonymně, protože se za sebe stydím. Mám dvě malé děti (3,3 roky a 1,5 roku). A já na ně neustále jen ječim. Starší má dysfázii, takže vubec nemluví, a řekla bych, že k tomu má asi i ADHD, ale zatím to nebylo diagnostikováno. Mladší ok až na jeho neustálé kňourání nebo doslova řevy. Nemůžu se v klidu najíst, nemůžu v klidu uvařit, nemůžu si v klidu dojít na záchod, osprchovat se, atd. Miluju ho moc, ale to jeho kňourání a pláč mě dohání někdy k šílenství. Starší je někdy super, někdy zlobí jako pra. s.e. Dám pár příkladů: jí oběd a najednou vezme plnou lžíci jídla a vyklopí jí na zem. Řeknu mu: neházej tou flaškou - jde a schválně s ní hodí, přijdeme třeba z venku, řeknu: sundej si hlavně boty, máš je špinavý - né, ani se nezuje a už letí do obýváku na koberec, řeknu mu už asi po miliontý, at nekreslí na zdi - za chvíli celá zed pomalovaná. atdatdatd Cokoliv uklidim oni zase rozbordelej. Neustále po nich něco musim ukízet, neustále musím odbíhat od vaření nebo dalších věcí jen proto, abych uhasila nějakej průser, co udělaj. Nic nemužu dělat v klidu a bez přerušování a odbíhání a hrozně mi toto vadí. Dneska mi malej pustil pekáč na bosou nohu, včera prkýnko, starší mi dal kopanec omylem do zubů a urazil mi kus zubu, dneska jsem dostala pro změnu loktem, jsem celá okopaná… No prostě, mám toho nějak dost. POslední dobou dost často brečím, protože mě toto absolutně nenaplnuje Já jsem tolik vděčná za to, že mám dvě děti, které miluju nejvíc na světě, ale jsem nějak na dně poslední dobou a většinu dne na ně jen ječim. Už jen když jdeme ven, tak na ně musím pořád křičet, at jdou ke straně silnice, protože pořád chtěji chodit uprostred, a když to řeknu normálně, tak mě uplně ignorujou, nebo jim říkám at se nehrabou v tom špinavom štěrku, at si necpou do pusy co leží někde na ulici atd… Nemá to cenu. Neposlechnou mě. Dneska jsme byli 2× na hřišti a pokaždý starší udělal scénu že domu nejde, takže jsem ho 2× musela táhnout po smyku. Cesta domu, která trvá normálnímu člověku 5 minut, nám trvala 40 minut, protože se bud pořád stojí nebo se věčně hrabou v zemi u silnice a nechtěji jít… Jsem prostě asi vyhořelá. Přišla jsem o svuj koníček, o kamarádky, emám na ně prostě čas, nemám čas o sebe v klidu dbát. Jediná moje radost je, když chlap hlídá a já můžu jet na nákup sama, bez detí. A kolikrát jsem s pak přistihla že se mi ani nechce pak domu.
Jak se ted za to stydim! Prostě s nima nikam jezdit nechci, to radši nikam nepojedu. Máte to někdo podobně? |Co mam dělat? takhle to dál nejde… 