Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem bojácná a ve všem vidím problém
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
7.11.22 10:50
Zkrátka jsi citlivá a máš nižšší psychickou odolnost a silněji vnímáš ohrožení.
To je do nějaké úrovně dané geneticky a před tím než lidstvo vymyslelo civilizaci to byla značná evoluční výhoda, protože tvoji předkové s těmi geny raději desetkrát zbytečně utekli, než by se dali jednou sežrat.
Má to ten problém, že jaksi už nežijeme v kmeni na stepi a neohrožují nás šavlozubí tygri, sousední kmeny a nebo to že přes zimu zmrzneme či zahyneme hlady. Jen ten mechanismus úzkosti zůstal pořád stejně silný.
Nebojácná lvice salonů, která pro zábavu skáče z letadla z tebe nebude.
Ale není potřeba se utápět v úzkosti a nechat si od ní sežrat život.
Problém je totiž v tom, že když ti úzkost poradí něco nedělat, protože hrozí nějaké riziko a ty to neuděláš, tak se ta úzkost na chvíli stáhne, ale zároveň jí tím nakrmíš.
Protože - vidíš, jak jsem t říkala že nemáš chodit tam a tam a ty jsi nešla, tak se nic nestalo, takže já jsem měla pravdu a teď mě musíš znovu poslechnout a nesmíš chodit ani onam. No a v estrímním příapdě to skončí tím, že jsi prsotě zavřená doma s paníckou poruchou.
Jedinná cesta jak se z toho dostat je úzkosti čelit, udělat to, před čím varuje a nesmí to dpoadnout průšvhem. Pak to příště zase zkusí, ale už slaběji a ty budeš vědět, že jsi to už jednou zvládla a zvládneš to znova. No a postupně úzkost zeslábne.
Jinak základní výhoda je, že si uvědomuješ že to je úzkost - lidé kteří končí u psychiatra s tím, že jsou úzkostí zplavení většinou ten náhled nemají a musí se ho pracně učit.
Takže zkus někde mrknout na to, jak taková úzkost funguje a co s ní dělat.
Skvělá knížka je tohle
https://www.knihydobrovsky.cz/…ti-174256829
mrkni taky sem
https://obchod.portal.cz/…e-mezi-nami/
a taky tohle je docela užitečné
https://obchod.portal.cz/…kou-odolnost
jo a tohle je hodně praktické
https://www.grada.cz/…-sobe-10465/
Když ty sama se teď začneš učit zachát sama se sebou, překonávat strach a rozvíjet psychcikou odolnost, pomalu, posutpně a s tím, že po sobě nebudeš chtít zázraky, ale postupoat po maličkých krůčkách dopředu, tak se to od tebe budou učit i tvoje děti.
Zde je zákaldní nevýhoda, že i kdyby si je chtěla vychovávat k tomu, aby byli nebojícní a nepřecitlivělí, tak to zvládneš jen do té úrovně, jak to umíš sama - tohle se blbě učí jen výchovou, tohle děti přebírají od rodičů, od otho co oni reálně zvládnou no.
držím palce - to nakonec zvládnete tak, že budeš v pohodě stím, co a jak žiješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.22 10:52
Jinak na to cvičení se dneska vyprdni. Posloužilo to skvěle k tomu, aby sis srovnala docela důležité věci o svém životě. TO je spousta práce. Takže si udělejte s holkama co nejpohodověšjí odpoledne, bez toho že bys někam musela.
Nemusela - to že batole nebude na cvičení vážně nikomu neublíží.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Uslava
7.11.22 10:56
@Anonymní píše:
Potřebuju se vypovídat a možná trochu nakopnout, ať neřeším pořád hlouposti. Strašně mě to omezuje. Já jsem prostě v některých ohledech úplně neschopná. Třeba dneska - v Sokole je cvičení pro malé děti, mám dvouletou dceru, chci tam s ní jít. Říkala jsem si, že dneska bychom fakt mohly. A najednou vidím tisíc věcí, co mě od toho zrazují. A ano, jsme doma, nikam jsme nešly. Dcera spala dneska dlouhou vstávala před osmou. Mám půlroční druhé dítě, přemýšlím, co tam s ním. Jestli mi ho,, povolí " nechat ho tam lozit, že bude ječet, že je obě neuhlídám, bude to stát za prd. Jsem introvert, nerada v centru pozornosti. Do Sokola jsou vysoké schody, nevím, jak bych tam dostala dvojkočár. Přišla SMS od ppl, že zrovna budou doručovat dost těžký balík. Dcera si po snídani zalezla, že jde kakat. Pak si začala zaujatě hrát s panenkami a když jí člověk vyruší, bývá z toho scéna. Mladší ječela, že chce kojit a spát. Všechno dohromady mě demotivovalo někam jít
ještě je jedna hodina od deseti, tu stíháme, ale mladší zrovna usnula, pak nestihnu uvařit oběd, pere pračka… No já prostě pořád vidím samé problémy.
Hledáš jak to nejde. 
Ale s tak malými dvěma dětmi je to normalni. Chtěla jsi je takhle brzy po sobě? No tak je máš. Jestli budeš mít hned zase další, tak to bude trvat dlouho, než se z toho vyhrabes. Tvůj manžel tě nemůže nějak podpořit, že by třeba uvařil na dva dny?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.11.22 11:12
Jak já ti rozumím, mám to stejně 
Taky si hledám důvody proč někam nejít, proč tohle odložit, atd atd…
Ale opravdu pomáhá se jenom hecnout a jít. Ale taky to nedělám na sílu, když něco nestíhám, sejde se mi toho hodně atd, tak jsem s roční doma a mám klid
Snažím se s tím bojovat, jednou jsem někam nejela jenom kvůli tomu, že autem jsem nechtěla, protože neznám trasu, tak že pojedu tramvají… Představa hodiny v tramvaji s kočárkem mi udělala tak blbě 
co když bude malá řvát, co když cokoli a nikam jsme nešly 
Ale tohle nejhorší období už mám zdárně za sebou 
- Citovat
- Upravit
7.11.22 11:37
Já úzkostí netrpím, nicméně kroužek pro batole s druhým půlročním dítětem v čase oběda a spánku bych si ani neplánovala, na to jsem příliš pohodlná .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.22 14:04
Souhlasím, že v tomhle případě bych taky nešla.
Ale je hrozně důležitý (a sympatický!), že si to uvědomuješ. Znám pár lidí z okolí, kteří by řekli „chudák já, znemožňují mi to samý problémy, zas nikam nemůžu“, ale ty píšeš, že „No já prostě pořád vidím samé problémy.“ 
Co se na tyhle akce domluvit s nějakou kamarádkou? Když na to budete 2+, už nebude tak jednoduchý to zrušit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.22 14:10
@Hoa Mai píše:
Tak se ti představuju, těší mě. Já bych šla. Takové okolnosti se mi scházejí celkem často, ale umím si je pořešit. A ne proto, ze bych byla nějaká super dokonalá, ale proto, že jsem měla úplně stejnou matku, jako je zakladatelka. A tak strašně mě tím žrala, ze i když mám z povahy tendenci dělat to samé, tak jsem se naučila se k věcem dokopávat a dokopávala jsem se k nim tak dlouho, až jsem zjistila, že se dokopavat nemusím, protože se ty situace pro mě staly naprosto normální a vůbec je neřeším.
Doručení balíku bych si nechala dát na jiný den, pokud by nebyl těžký, vzala by ho sousedka. Mimino bych dala do šátku, na fibrin podle potřeby nakojila, přebalila, případně nechala polozit (brávala jsem mimino na cvičení se staršími od konce šestinedělí, kromě nemoci jsme nikdy nevynechali). Někam nejít kvůli kakání nebo hraní by mě nikdy nenapadlo řešit, dvojkočár jsem neměla, takže jsem nikdy neřešila MHD, schody apod., přes den nevařím - mám nachystáno od večera a příčku si umím načasovat, aby doprala, když se mi to hodí. Co tam bylo dál z zádrhel?
Ty jsi vtipná, ty bys! zádrhelů je více. Třeba ten šátek. Já vydržela mít dítě v šátku tak půl hodiny, hodinu, pak už mně bolela záda. Kdybych k tomu měla honit dvouleté batole, někde na nástupišti, byla bych úplně vyřízená, nehledě na to, že i batole chce pochovat. Už vidím, jak táhneš řvoucí zmítající se batole za ruku a ono se ti nevysmekne. Navíc některé děti šátek nesnesou.
Kdybych to měla dělat ještě párkrát v týdnu, lehnu se zády. Tipla bych si, že tvoje starší děti měli od toho kojence přeci jen větší věkový rozdíl. A ty jsi určitě nebyla na mámu naštvaná, že se jí nechtělo s tebou na kroužek, když ti byly 2.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.22 15:18
@safina Očividně jsi vůbec nepochopila, co jsem tím chtěla říct. Je to o tom, jestli někam chci nebo nechci. Tobě by se na ten kroužek prostě nechtělo. A to je v pořádku. Co není v pořádku je to, že zakladatelce se nejspíš chce, ale brzdí ji její vlastní bloky, vymýšlí si zástupné důvody, proč nejít a pak je ji to zpětně líto. Takže jestli chce být spokojená, má podle mě dvě možnosti (což jsem ji psala níže): zhodnotit, že se ji nechce/že ji to nestojí za námahu a být se svým rozhodnutím spokojená, nebo si to zařídit tak, aby mohla dělat to, co dělat chce tak, aby ji pak nemuselo být líto, ze to neudělala.
K tvé domněnce ohledně věku mých děti, kromě toho, že mám v podpisu metříky, ti to můžu i napsat: první dvě děti mám s rozdílem 21 měsíců, druhé a třetí s rozdílem 2 a 3/4 roku. Máme jedno auto, které potřebuje muž, takže vše s dětmi obíhám pěšky nebo MHD. A ano, “já bych”. Já bych to tak udělala, resp. já to tak dělám a dělám to tak stále, protože mi to nepřijde jako nic neřešitelného, takové okolnosti se mi schází celkem často. A druhým rokem tyhle “zádrhele” nezmizí. To jen k tvé poznámce, že jsem určitě nebyla naštvaná na mamku ve dvou letech. No nebyla, ale ono to taky ve dvou letech nepřešlo, má to tak stále beze změny. Ve dvou letech řešit třeba kakání staršího a kojení mladšího, až budou starší, tak budeš řešit například jak dopravit jedno dítě na kroužek, na který ho jinak vozí muž, když je muž pryč, druhé dítě má kroužek jinde a třetí je doma nemocné, babičky nemáš s nestihla jsi v práci dodělat uzávěrkový report, který musel být ten den hotový.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.22 18:53
Holky, díky za podporu 
Čekala jsem, že spíš na emimi dostanu sadu 
, jsem fakt ráda, že jsem se odvážila napsat. Už jak jsem to psala, tak se mi trochu ulevilo, nakonec jsme šly na tu hodinu od deseti. Pračku jsem holt pověsila o hodinu déle a k obědu udělala kuskus s fazolemi a salátem za deset minut. A nelituji, bylo to super, všem se nám to líbilo. S tím úzkostným myšlením je to asi fakt, nikdy bych neřekla, že jsem úzkostný člověk, ale po prvním porodu jsem prožila celkem dost nepříjemných úzkostných stavů, došlo mi to ale až po tom druhým porodu, kdy to bylo v pohodě. Asi k tomu mám nějaký sklon.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
