Jsem nesnášenlivá - jak si s tím poradit?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.11.18 12:13
Jsem nesnášenlivá

Prosím o radu a názory. A omlouvám se za rozsáhlou esej. Vše začalo s těhotenstvím. Předtím 3 potraty. Další těhu už jsem musela zůstat doma. Manžel je zlatý, co mohl, obstaral. První půlku jsem prozvracela a měla strach, aby to vydrželo a asi mi chyběl i sociální kontakt, občas se stavila nějaká kamarádka. Naši někdy zavolali, ale to bylo tak vše. Táta řešil početí s novou ženou a máma na mě akorát valila problémy(hádky) se svým přítelem, za celé těhotenství se za mnou stavila tak 5× (má to za námi 15-30min autem), naposledy 3 měsíce před porodem..naopak mi většinou vynadala, že resim takové věci jako oblečení pro miminko apod. V MHD jsem se setkávala s lidskou neochotou pustit sednout (jsem štíhlá, normální, slušná holka)…A já postupně začala nesnášet lidi kolem sebe.. Po porodu se to ještě zhoršilo. K tomu byla dcerka nemocná, takže jsem byla na přísné dietě, která mi psychicky taky nepřidala. Máma za mnou přijela v 6nedělí 3×, akorát na kafe nechat se obsloužit. Když byl manžel celý víkend v práci a ona mi sama navrhla, že mi přijede pomoci, den předtím to zrušila, protože se chtěla opalovat a řekla mi, že není její povinnost mi pomáhat. Těchto situací bylo víc, vždycky mě to psychicky zlomilo. S tchýní a tchánem je to podobné, na jejich omluvu bydlí 250km od nás. Nejdřív říkala, že nám kdykoliv pomůže a když jsme jeli na týden za nimi, tak kočár nechtěli vzít (s půlročním dítětem) ani jednou. Manželovi řekla, že je prý ještě dětmi saturovaná a ježdění s kočárem je pro ní povinnost a ne radost. Za celý týden si dcerku pochovala 2minuty… pro oboje prarodiče je to první vnouče, nikdo z nás ani kamarádů to nechápe. Máma i tchýně navíc měly od svých rodin pomoc i podporu a zázemí, když měly děti. Já to respektuji, nebavím se o tom s nimi (obě to jinak vnímají jako útok na osobní život,
jsem ráda že moje máma přijede za dcerkou aspoň 1× za 2-3týdny na hodinu, k sobě nás nepozve kvůli příteli), ale strašně se na ně zlobím. Neumím to v sobě potlačit, ani se nadto povznést, byť se snažím. Ta zloba je tak velká, že tchýni jsem začala už nesnášet. K tomu mi dcerka přes den spí jen v kočáru, nesnáším už i všechny lidi, kteří projdou kolem kočáru a mluví nahlas nebo vedle nás zahulákají na psa (a samozřejmě dceru vzbudi). Občas se potkám s kamarádkami, začala jsem docházet na hraní na kytaru, abych se trochu socializovala. Nějaký sport nedávám po fyzické stránce (v noci toho moc nenaspím) a přes den trávím 6 hodin venku s kočárem. Jsem strašně vyčerpaná, mám v sobě spoustu zloby, ale co je nejhorší, že vnímám, že občas prostě už nedokážu být tak trpělivá ke své dcerce (která si stále cpe ruce do pusy a vyvolává si zvracení)..Manžel se snaží mi pomáhat, ale sám toho má dost (stavíme dum) a říká, že to přejde.. někdy si říkám, že se rouhám-mám všechno, jsem akorát vyčerpaná. Ale mám pocit, že hodně mě vyčerpává ta zlost, kterou neumím ovládat…zažila to někdy některá z vás? Jak si s tím poradit?

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
 
Kfětoslava
Ukecaná baba ;) 1956 příspěvků 01.11.18 12:26

Především takový pocit zloby a napětí může mít naprosto obyčejný důvod a to nedostatek některé složky v potravě. Doplňovala bych hořčík a béčko. A každý den si napiš, co se ti povedlo, co ti udělalo radost a čím jsi udělala radost ty druhému. Prožít život v nasranosti je únavné.

 
rena621
Ukecaná baba ;) 1262 příspěvků 01.11.18 12:31
@Anonymní píše:
Prosím o radu a názory. A omlouvám se za rozsáhlou esej. Vše začalo s těhotenstvím. Předtím 3 potraty. Další těhu už jsem musela zůstat doma. Manžel je zlatý, co mohl, obstaral. První půlku jsem prozvracela a měla strach, aby to vydrželo a asi mi chyběl i sociální kontakt, občas se stavila nějaká kamarádka. Naši někdy zavolali, ale to bylo tak vše. Táta řešil početí s novou ženou a máma na mě akorát valila problémy(hádky) se svým přítelem, za celé těhotenství se za mnou stavila tak 5× (má to za námi 15-30min autem), naposledy 3 měsíce před porodem..naopak mi většinou vynadala, že resim takové věci jako oblečení pro miminko apod. V MHD jsem se setkávala s lidskou neochotou pustit sednout (jsem štíhlá, normální, slušná holka)…A já postupně začala nesnášet lidi kolem sebe.. Po porodu se to ještě zhoršilo. K tomu byla dcerka nemocná, takže jsem byla na přísné dietě, která mi psychicky taky nepřidala. Máma za mnou přijela v 6nedělí 3×, akorát na kafe nechat se obsloužit. Když byl manžel celý víkend v práci a ona mi sama navrhla, že mi přijede pomoci, den předtím to zrušila, protože se chtěla opalovat a řekla mi, že není její povinnost mi pomáhat. Těchto situací bylo víc, vždycky mě to psychicky zlomilo. S tchýní a tchánem je to podobné, na jejich omluvu bydlí 250km od nás. Nejdřív říkala, že nám kdykoliv pomůže a když jsme jeli na týden za nimi, tak kočár nechtěli vzít (s půlročním dítětem) ani jednou. Manželovi řekla, že je prý ještě dětmi saturovaná a ježdění s kočárem je pro ní povinnost a ne radost. Za celý týden si dcerku pochovala 2minuty… pro oboje prarodiče je to první vnouče, nikdo z nás ani kamarádů to nechápe. Máma i tchýně navíc měly od svých rodin pomoc i podporu a zázemí, když měly děti. Já to respektuji, nebavím se o tom s nimi (obě to jinak vnímají jako útok na osobní život,
jsem ráda že moje máma přijede za dcerkou aspoň 1× za 2-3týdny na hodinu, k sobě nás nepozve kvůli příteli), ale strašně se na ně zlobím. Neumím to v sobě potlačit, ani se nadto povznést, byť se snažím. Ta zloba je tak velká, že tchýni jsem začala už nesnášet. K tomu mi dcerka přes den spí jen v kočáru, nesnáším už i všechny lidi, kteří projdou kolem kočáru a mluví nahlas nebo vedle nás zahulákají na psa (a samozřejmě dceru vzbudi). Občas se potkám s kamarádkami, začala jsem docházet na hraní na kytaru, abych se trochu socializovala. Nějaký sport nedávám po fyzické stránce (v noci toho moc nenaspím) a přes den trávím 6 hodin venku s kočárem. Jsem strašně vyčerpaná, mám v sobě spoustu zloby, ale co je nejhorší, že vnímám, že občas prostě už nedokážu být tak trpělivá ke své dcerce (která si stále cpe ruce do pusy a vyvolává si zvracení)..Manžel se snaží mi pomáhat, ale sám toho má dost (stavíme dum) a říká, že to přejde.. někdy si říkám, že se rouhám-mám všechno, jsem akorát vyčerpaná. Ale mám pocit, že hodně mě vyčerpává ta zlost, kterou neumím ovládat…zažila to někdy některá z vás? Jak si s tím poradit?

Hormony,hormony a hormony. Proto tak reagujes cim dite bude starsi tym lip Ti bude uvidis. Moje dite nespalo vubec. Dr mi to neverila. Mala mela koliku nic jsem skoro nejedla a poradne nespala(rok). Nikdo mi nepomohol,ale prezila jsem zustala mi vzpominka a ted je uz vse v pohode.Potrebujes si odpocinout chapu Te a kdyby jsi byla moje kamaratka tak rada bych Ti pomohla. Preji hodne sil a rodice komentovat nebudu,protoze je to trapne. Nechat dceru bez pomoci,smutne.

 
terien
Echt Kelišová 8069 příspěvků 01.11.18 12:32

Kup si v lékárně hořčík a tablety na uklidnění. Bez receptu ti dají bylinky, ty tě trochu utlumí (jenom pozor na třezalku jestli bereš ha). Nauč spát dcerku v postýlce i přes den a lehni si s ní, pořádně jez. To je základ. V každé rodině je něco, prostě se s tím musíš smířit, přijmout to, rodiče nezmenite ale můžete změnit váš přístup k nim. Asi bych je nějakou dobu nezvala, ať si od sebe odpocinete a výhoda rozhodně je od nikoho nic nečekat. Smutné ale je to tak.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.11.18 12:40

úplně ti rozumím (měla jsem to hodně podobné s rodiči i tchány), zklamání pramení z očekávání. Naučila jsem se být samostatná, neočekávat nic a udržuju kontakty, aby děti babičky znaly, ale bohužel jim nic moc nepředávají (na prázdniny si je téměř neberou -i když nás rodiče k babičce zavezli na celé prázdniny). A dospělé lidi nemůžu přesvědčovat, že je dobré budovat vztahy s vnoučaty.. Není dobré si to držet v sobě, pomohla mi knížka Návrat domů (vydal Portál) -je to o vnitřním uzdravení toho, co se nám nedostalo od rodičů…a jak z toho ven. Nebo nějaké videa na youtubu o vnitřním dítěti..Nevyřčené a neodžité věci se můžou proměnit v nemoc fyzickou nebo psychickou. Je pozitivní, že tuhle svoji nespokojenost vnímáš, může tě to posunout dál (třeba by nebyla špatná nějaké psychoterapie a tam si ty věci v sobě pojmenovat).
Na druhou stranu, máš mimino, stavíte…to je všechno dost zátěžové samo od sebe. Máš něco, kde čerpáš? Koníček, čas na lelkování, knihovnu…?

 
Freesia
Kecalka 293 příspěvků 01.11.18 12:41

Trochu mi to přijde jako kombinace tvojí únavy a ublíženosti, že lidé se nechovají tak, jak by sis přála.

Vypadá to, že jsi unavená a nevyspaná a myslím si, že většina těch negativních pocitů je způsobena hlavně tímto. V první řadě je třeba, aby sis odpočinula. Chodit 6 hodin denně s kočárem je šílenost, to máš jako bys dělala na plný úvazek pošťačku (tedy předpokládám, že poštovní doručovatelky chodí tak 6 hodin a zbytek mají na přípravu zásilek). Možná to ze začátku nepůjde hladce, ale nauč dcerku spát i jinak než v kočáře a třeba si k ní lehni taky. Vím, jak jsem bývala unavená a nevyspaná a vím, jak je to těžké, ale já začala hned po šestinedělí pracovat jako OSVČ v době, kdy mi dítě spalo, jak ráda bych si k němu také lehla. Ty, jestli můžeš, tak to udělej, domácnost počká.
Jezdit s kočárem a starat se o jiné děti, než vlastní, není opravdu ničí povinnost. Jestli tě to uklidní, tak moje máma, ačkoliv zbožňuje všechna svá vnoučata, málokdy byla s nimi na procházce s kočárem. S mým dítětem nikdy, přestože jsem jí to nabízela.
Jo, a taky jsem bývala naštvaná, když se mi vzbudilo dítě v kočárku kvůli hluku kolem, ale na to nikdo nebude brát ohledy, že v kočáru spí mimino. S tím je potřeba se smířit.
Muž byl doma v šestinedělí se mnou první týden a pak jsem byla ráda, že jsem si dělala v klidu věci tak, jak jsem chtěla. Ani by mě nenapadlo očekávat od někoho pomoc, jedině v případě, že bych na tom nebyla zdravotně dobře bych asi někoho poprosila. Jasně, neběhala jsem hned jak srna, ale v dnešní době plynových kotlů, myček, automatických praček a sušiček se šestinedělí dá zvládnout bez pomoci. Zkus méně přemýšlet nad tím, co by ostatní měli dělat a jak by se měli chovat, a přestaneš se utápět v lítosti z domnělých křivd, které se na tobě dějí. ;)

Na druhou stranu, málokdo si to uvědomuje, ale kombinace stavba domu a malé dítě, je velmi náročná životní situace a zatěžkávací zkouška pro vztah. Tak přeji, ať vám to jde hladce a tobě přeji hodně odpočinku a méně očekávání od druhých.

Příspěvek upraven 01.11.18 v 12:46

 
rena621
Ukecaná baba ;) 1262 příspěvků 01.11.18 12:41
@rena621 píše:
Hormony,hormony a hormony. Proto tak reagujes cim dite bude starsi tym lip Ti bude uvidis. Moje dite nespalo vubec. Dr mi to neverila. Mala mela koliku nic jsem skoro nejedla a poradne nespala(rok). Nikdo mi nepomohol,ale prezila jsem zustala mi vzpominka a ted je uz vse v pohode.Potrebujes si odpocinout chapu Te a kdyby jsi byla moje kamaratka tak rada bych Ti pomohla. Preji hodne sil a rodice komentovat nebudu,protoze je to trapne. Nechat dceru bez pomoci,smutne.

Ted mam druhe a spi porad a nema koliku takze jim vse. Je to rozdil. Tchyne obcas bere starsi ven (konecne po 3 rokoch). Takze neboj zvladnes to a bude jen lip a lip.

 
Tejule
Zasloužilá kecalka 575 příspěvků 01.11.18 12:46

Já tě chápu, ja taky nesnáším lidi, s tím kočárem venku, s tím prostě nic neuděláš, pes steka, jiné dítě řve, Pokud chceš mít klid musíš zůstat doma a nebo vyrazit do lesu, tak to dělala já, když jsem potřebovala ať syn spí v klidu, taky nespal jinde než v kočárku, chodila jsem s ním do lesa kde občas prosel houbar, v parku s tím nic neuděláš… Taky chápu tvou nesnášenlivost, já po tom co jsem si prožila utvorila jsem si velký odstup od mojí h rodičů a partnerovych, vždy jen přišli, nechali se obskakovat a hrozně radili, dodnes jim to nezapomenu, když syn řval, já neměla mliko, musel být na UM, už to je pro matku těžký a oni ještě řešili, proč nekojim a že ho sidim, to jsem se už verejne před nímá rozbrecela. Proč to píšu, chci abys věděla že v tom nejsi sama. Až dcerka povyroste bude to lepší, to jako fakt, ja se teď ráno seberu, nabalim svačinku, kapsičky, oběd a razime ven, dáme si u Paula snídani, pak pokracujem do parku, já si dám svých 10 km, pak jsem na hřiště a vracím se domů na odpolední spánek, po něm svačinka a jdem na tramposky a vracíme se domů za tmy :-) na všechny se vyprdni, tví nejbližší jsou ten manžel a dcera a užívej si každého dne, já se to taky musela naučit, můj syn teď 16 měsíců. Aby to nebylo tak růžové jak píšu, taky penim, hrozně zlobí, období vzdoru jak vyšité, všude vleze, všude spadne… Vzteka se - pro zasmání včera běžel po louce a rozmazl se přímo do hovna, nesnáším pejskare!!!!! :lol:

 
rena621
Ukecaná baba ;) 1262 příspěvků 01.11.18 12:54

@Tejule :hug:

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.11.18 12:59

Vím jak se cítíš. Měla jsem to podobně, s tím rozdílem, že jsem měla tři děti. Dvě babičky, v té době ještě velmi mladé, oběhla každá desetkrát zeměkouli, ale s vnoučaty nepomohla ani jedna.Pro cizí by se ovšem strhaly.A ještě ta jedna dělala mezi vnoučaty rozdíly. Ani nevím, jak jsme to s manželem zvládli. Prostě museli. Pomohlo mi oprostit se od toho, a odpustit jim. Ony se samy ochudily o kontakt s vnoučaty.Stejně s tím nic nenaděláš. Nikoho nepřinutíš, aby měl rád svoje vnoučata.Vydrž to. Až dítě trochu povyroste, půjde do školky, ty do práce, a bude lépe. :hug:

 
Veverice4
Nováček 2 příspěvky 01.11.18 13:42
:kytka:
 
alialiali
Kecalka 193 příspěvků 01.11.18 13:45

Na přiměřený hluk/zvuk mesta by si mělo dítě spíš zvykat zkus ho to spíš učit ať kolem něho nemusíš po špičkách… I když se přiznám , že jsem byla stejná a syn se taky hodně budil a já ho separovala :( teď čekám druhé a to holt v klidu spát nebude a musí si zvyknout na křik z hřiště, křik syna atd…až začne spavat doma v postýlce tak si oddechnes a uvidíš že bude líp!

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.11.18 13:49
@Kfětoslava píše:
Především takový pocit zloby a napětí může mít naprosto obyčejný důvod a to nedostatek některé složky v potravě. Doplňovala bych hořčík a béčko. A každý den si napiš, co se ti povedlo, co ti udělalo radost a čím jsi udělala radost ty druhému. Prožít život v nasranosti je únavné.

Hořčík doplňuji denně 500mg, ten vitamin B bych ještě zkusit mohla. A máš pravdu, mám pocit, že to naštvání mě opravdu vyčerpává nejvíc… :roll:

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.11.18 13:52

rena621
děkuju…a já trochu doufala,že hormony už jsou pasé…je sice pravda, že to je každý měsíc lepší, ale dceři je už 8 měsíců…že by to trvalo tak dlouho?

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.11.18 13:55

Tejule:
děkuji :) chudák synek! :hug: ty psí exkrementy jsou děsný, zvlášť teď jak je podzim a jsou schovaný pod listím…z každé procházky si denně vozím aspon jedno na památku nalepené na kolečku od kočáru.. :pocitac:

Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

Nádherná proměna: Kuchyně se díky odborníkům stala skutečným srdcem domova

Paní Jana si ve svém životě prožila mnoho těžkých chvil. Příběh dvakrát... číst dále >

Podzimní čtení: Tyhle knihy vás v klidu nenechají

Podzim je ideální na to uvařit si čaj (nebo nalít dvojku červeného), zavrtat... číst dále >

Články z Expres.cz

Komentář: Předčasné volby vymažou ČSSD a Kalouska, Babiš může opět vyhrát

Práce dvou investigativních reportérů týkající se vyšetřování kauzy tzv.... číst dále >

Co je zač bipolární porucha, kterou má trpět dcera premiéra Babiše?

Nevíte, co je bipolární porucha? Vzpomeňte si na Karla Svobodu! Tak zněl... číst dále >

Články z Ona Dnes

Zpověď moderátorky: Proč ten porod tak moc bolí?

Prý to každá zvládne. Prý jsme stvořené proto, abychom porodily. Tak proč to... číst dále >

Přechodem trpí obě pohlaví, muži to však mají složitější

Zatímco menopauza je známá věc, andropauza je stále tak trochu tajemstvím.... číst dále >