Jsem ze sebe zoufalá

Holky,

stalo se vám ze proste někdy lpite na vztahu i když vlastně není tak dokonalý?

Uvedu ve zkratce můj příběh:

Mám za sebou velmi emotivní a vášnivý vztah se starším typkem, bikdy jsem nebyla tak zamilovaná. Udělala bych pro nej snad všechno. Poo roce jsem zjistila jakej je to sobec a ze máme úplně jiný představy a stejně vydrzela další rok, dokonce i období který bylo fakt velký zlo. Nakonec to ukončil on a já si oddychla. Ten rok navíc byl jen trápení.

Pak jsem poznala po x měsících super kluka a strasne mě bavilo si s nim psát apod. Byl úplně dokonalej. Rande dokonalý. První týden super a já pak ochladla. Myslím ze mě úplně nebral fyzicky. Proste chybela mi tam jiskra, vášeň. Přesto jsme to táhli x měsíců. Rozešli jsme se se a mne den styskalo, dali jsme se zase dohromady a opět skvělý chvíle ale do tydne to bylo zpět - proste nebyla jiskra, vášeň, chuť se s nim milovat. Potom jsem musela odjet na nějaký čas a zase to tam bylo, naprosto nejlepší sex, líbali jsme se snad cely den. Po tydnu - zase spis kamarádi.

Má tohle smysl? Proč tak strašně lpim na vztahu kde to asi vůbec není tak jak by byt mělo? Možná strach ze samoty? Ze změny? Pravda je ze jakýkoliv změny strašně těžce snasim, vadí mi stěhování, vadí mi změny ročních období, blbě jsem nesla když kamarády odjel na rok pryč a my se nemohli každý týden vidět, proste si hodně zvykám na lidi a rituály a nezvladam když odchází z myho života. Vzpomínám nám ty hezky chvíle a nám naše první rande a to měl motivuje, ale tohle není v pořádku, ze ne? Všichni mi říkají ze jsme spolu ze zvyku a ze jeden nebo druhy bezny pozná někoho do koho se zamiluje a bude to jen horší. A ja nejsem schopna - a nikdy na mě nebyla - sun připustit, ze by nějaký vztah dokonale fungoval po přátelské rovině ale něco - nevím v co, tam nefunguje.

Jsem z toho nešťastná, nechci o nej přijít ale mužu den nutit jak chci a stejně tam proste ta vášeň je jen minimalne.