Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem zbytečný člověk
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Alriga
Anonymní
Alriga
19.8.20 09:49
Připadá mi, že jste se asi nešťastně zamilovala. To se vám určitě stane ještě vícekrát. Proč si připadat zbytečná? Zjevně máte práci, jste asi celkem úspěšná…
- Citovat
- Upravit
19.8.20 09:50
Takhle se cítit, to není žádná hloupost… Vyhledej psychologa. Musíš se začít mít ráda a potřebuješ s tím pomoci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
meduzka23
19.8.20 09:51
No… Každý známe tyto pocity… Být na dně, cítit se nechtěná apod. Někoho dostane do kolen i maličkost. Mně příjde jako maličkost zrovna to, o čem tu píšeš ale nejsem ty a tak respektuji, že tě to vzalo. Radila bych ti najít si psychologa, terapeuta a vypovídat se. V životě je důležité, mít někoho, komu můžeš důvěřovat a vědět, že se na něj můžeš spolehnout. Někdy si to říkáme, že nemáme nikoho a přitom to tak vůbec není. Jen je to pocit, protože nám někdy dělá problém si říci o pomoc. Určitě to tak hrozné nebude, neboť jsou v životě i horší věci. Dále bych být tebou pracovala i na svém sebevědomí a snažila se chodit více do společnosti. Klidně napiš soukromou zprávu, pokud ti pomůže pár řádků a písmenek. 
- Citovat
- Upravit
Pet32
19.8.20 09:54
Nebát se vyhledat odborníka. Posadit se, zavřít oči a nahlas říci - přijímám, že mě nechce, že o mě nemá zájem a opakovat, dokud nepocítíš úlevu.
- Citovat
- Upravit
19.8.20 10:06
Určitě nejsi zbytečná a začni se mít ráda.
Doporučuji koupit si knížku Miluj svůj život.
Přesně dělaná i pro tebe, je to krásně napsané a opravdu to pomůže začít se mít ráda.
Držím pěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.20 10:10
Nejsi zbytečná, nikdo není. Jsi ještě hodně mladá, budeš tu ještě třeba 50 let a máš pořád šanci prožít hezký život. Byla by škoda to nezkusit. Zajdi za obvodní doktorkou a řekni, že se necítíš dobře po psychické stránce, pokud máš jen trochu normálního lékaře, poradí ti jak dál, může dát i léky na přechodnou dobu. Držím pěsti. To zvládneš. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.20 10:14
...
Holka, už sis pobrečela a teď už zahoď ty chmury. Pořádně se doma vyfikni, nadělej vlasy, navlíkni minisukni a tričko s výstřihem a projdi se kolem něj ať čumí 
A neboj, najde se jiný, co bude stát za to. Uvidíš, že bude líp 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
sahrazad1
19.8.20 10:19
Základ bude v tvém dětství, už jen jak popisuješ otce, tak to z toho čiší. Měla bys to dostat ze sebe ven, ne to v sobě držet. Čím více o svých zraněnich budeš mluvit, tím více ztratí svou energii a budeš se léčit. Pakliže nemáš dobrou kamarádku vrbu, doporučuji psychologa. Otci a všem, co ti ublížili, odpust, z hloubi srdce, protože jen tak budeš svobodná. Minulost změnit nemůžeš, ale můžeš změnit náhled na ni. Žij v přítomnosti, užívej života. Kdys naposledy byla v přírodě? Chod hodně ven… a pamatuj, ze i v té nejhlubší tmě je vždycky světlo, jedno bez druhého nemůže být, to je život.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.8.20 10:20
Teď se cítím dobře, ale za chvilku jdu do práce a vím, že to celé začne znovu. Všem moc děkuji. Jste na mě hrozně hodní! Moc si vašich reakcí vážím…opravdu.
- Citovat
- Upravit
meduzka23
19.8.20 10:23
@Anonymní píše:
Teď se cítím dobře, ale za chvilku jdu do práce a vím, že to celé začne znovu. Všem moc děkuji. Jste na mě hrozně hodní! Moc si vašich reakcí vážím…opravdu.
Tak jak psala @Tecumseh… Vyfiknout, trocha sebevědomí a říkat si, že ti takovej chlap za tvé trápení nestojí.
- Citovat
- Upravit
19.8.20 10:38
@Anonymní píše:
Dostala jsem se na pokraj svých sil. Omlouvám se všem, kteří to třeba dočtou až do konce a zjistí, že tak zbytečně ztratili kus svého času. Já už ale nemůžu dál a potřebuji se někde svěřit. Nemám při sobě nikoho z masa a kostí, tak to napíši sem. Nezlobte se proto na mě.
Asi před čtvrt rokem na mě padla nějaká tíseň. Nevím, jestli je to smutek nebo divný pocit prázdna. Každopádně na mě nikomu nezáleží - rodině, přátelům, kolegům. Jsem úplně sama. Vždy jsem si uměla poradit a vše těžké, co mi vstoupilo do cesty, nějak zvládnout, ale tentokrát jsem na už dně. Poslední dobou mě napadají černé myšlenky, že by všem bylo lépe beze mě. Jsem naprosto zbytečný člověk a ubírám místo těm, kteří si ho zaslouží. Když jsem zvažovala, co bych napsala do dopisu na rozloučenou, nenapadlo mě nic, co bych chtěla sdělit a ani nikdo, komu bych to chtěla sdělit.
Když nad tím zpětně přemýšlím, tak vše odstartoval můj kolega v práci. Díky němu jsem si totiž uvědomila, že je se mnou něco špatně. Byl to můj kamarád, který se se mnou občas bavil. Nikdy jsem neměla k žádnému cizímu člověku takovou důvěru. Mužům jsem nikdy moc nedůvěřovala. Možná to bylo proto, že můj táta, pokud byl zrovna střízlivý, mě nezapomněl neustála předhazovat, že jsem pro něj zklamáním (což měl tedy pravdu). Nikdy se o mě nezajímal, nikdy mě nepohladil ani si se mnou nehrál nebo nepovídal. Neměl mě prostě rád. Já to chápala, přesto jsem tím (hlavně v pubertě) strašně trpěla. Když o mě tedy projevil zájem cizí muž, cítila jsem se na chvíli chtěná a důležitá. Nebyla jsem zvyklá, aby za mnou někdo přišel a nabídl mi pomoc nebo se zeptal, jaký jsem měla víkend nebo dokonce pochválil nové šaty. Někdo by mohl říct, že jsem se do něj zamilovala, ale já asi spíše cítila pocit vděčnosti a radost z toho, že si mě někdo všiml. Stačilo, aby na mě spiklenecky mrkl a já byla štěstím bez sebe, že mě vidí. Bavili jsme se o všem možném a já měla pocit, že mu můžu ve všem věřit. Když jsem si obarvila vlasy nebo koupila nové náušnice, spěchala jsem do práce, protože jen tam si toho někdo všiml. Jenže postupně si mě přestal všímat. Bavil se se mnou čím dál tím méně a nakonec přestal úplně. Jen občas odsekne „ahoj“ na pozdrav, ale to je vše.
Asi si umíte představit, jak mi je, když projde místností, se všemi se pozdraví u každého se zastaví a prohodí s nimi nějaké to slovo nebo žertík a mě obejde mlčky obloukem, aniž by se na mě jen podíval. Když mě míjí, úsměv mu z obličeje zmizí. Zoufale se snažím zachytit jeho pohled, aby se na něj usmála. Ale on se na mě ani nepodívá. Mě se jen stáhne žaludek, jako když jedete na horské dráze a sedadlo s vámi najednou prudce klesne. Šla jsem za ním, a zeptala se, zda jsem něco neudělala nebo neřekla co by ho urazilo. A on mi tvrdil, že ne. Já mám přesto pocit, že je to vše moje vina. Ten den jsem přišla večer po práci domů a jak mi to přišlo všechno hrozně líto rozbrečela jsem se jako malé dítě (a to mě jen tak něco nerozbrečí). Tu noc jsem nespala a brečela jsem až do rána. Nějak to nešlo zastavit.
Prostě si říkám, že asi bude chyba ve mně, že jsem prostě vadný kus, o který nemá nikdo zájem. Možná si ani nezasloužím být šťastná, když život je pro mě už jen přežíváním. Nemám rodinu, přátele, jsem sama a vím, že je to jen moje vina, ale nedokáži to změnit, i když se o to ze všech sil snažím. Tolikrát jsem se snažila změnit sama sebe, ale stejně mám pocit, že mě nikdo nevidí. A tak se neustále točím se v kruhu, ze kterého je jen jedna cesta ven.
Nikomu na mě nezáleží a já už to prostě sama nezvládám. Omlouvám se. Možná vám to celé přijde jako hloupost od ukňourané přecitlivělé holky, ale já se zkrátka potřebovala někde vypsat.Příspěvek upraven 19.08.20 v 09:46
Broučku, nikdo není zbytečný. Jestli čteš, přečti si knížku Modlitba na Owena Meanyho. Tyhle myšlenky zbytečnosti má občas každý, nemysli si.
Podívej se okolo sebe, kolik je všude a všeho hezkého, co si můžeš užívat. Zkus to vidět. Neboj, i tebe bude někdo potřebovat.
Možná by psycholog nebyl krokem vedle, aby jsi se vyrovnala se svojí minulostí, dětstvím, abys dokázala některé věci pochopit. Psycholog ti může dát směr.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.20 10:40
Zajdi si k obvodnímu lékaři a popiš mu své pocity.
Tohle není na „vyfiknutí se“ nebo přečtení nějaké knížky, trpíš klinickou depresí a potřebuješ léky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dostala jsem se na pokraj svých sil. Omlouvám se všem, kteří to třeba dočtou až do konce a zjistí, že tak zbytečně ztratili kus svého času. Já už ale nemůžu dál a potřebuji se někde svěřit. Nemám při sobě nikoho z masa a kostí, tak to napíši sem. Nezlobte se proto na mě.
Asi před čtvrt rokem na mě padla nějaká tíseň. Nevím, jestli je to smutek nebo divný pocit prázdna. Každopádně na mě nikomu nezáleží - rodině, přátelům, kolegům. Jsem úplně sama. Vždy jsem si uměla poradit a vše těžké, co mi vstoupilo do cesty, nějak zvládnout, ale tentokrát jsem na už dně. Poslední dobou mě napadají černé myšlenky, že by všem bylo lépe beze mě. Jsem naprosto zbytečný člověk a ubírám místo těm, kteří si ho zaslouží. Když jsem zvažovala, co bych napsala do dopisu na rozloučenou, nenapadlo mě nic, co bych chtěla sdělit a ani nikdo, komu bych to chtěla sdělit.
Když nad tím zpětně přemýšlím, tak vše odstartoval můj kolega v práci. Díky němu jsem si totiž uvědomila, že je se mnou něco špatně. Byl to můj kamarád, který se se mnou občas bavil. Nikdy jsem neměla k žádnému cizímu člověku takovou důvěru. Mužům jsem nikdy moc nedůvěřovala. Možná to bylo proto, že můj táta, pokud byl zrovna střízlivý, mě nezapomněl neustála předhazovat, že jsem pro něj zklamáním (což měl tedy pravdu). Nikdy se o mě nezajímal, nikdy mě nepohladil ani si se mnou nehrál nebo nepovídal. Neměl mě prostě rád. Já to chápala, přesto jsem tím (hlavně v pubertě) strašně trpěla. Když o mě tedy projevil zájem cizí muž, cítila jsem se na chvíli chtěná a důležitá. Nebyla jsem zvyklá, aby za mnou někdo přišel a nabídl mi pomoc nebo se zeptal, jaký jsem měla víkend nebo dokonce pochválil nové šaty. Někdo by mohl říct, že jsem se do něj zamilovala, ale já asi spíše cítila pocit vděčnosti a radost z toho, že si mě někdo všiml. Stačilo, aby na mě spiklenecky mrkl a já byla štěstím bez sebe, že mě vidí. Bavili jsme se o všem možném a já měla pocit, že mu můžu ve všem věřit. Když jsem si obarvila vlasy nebo koupila nové náušnice, spěchala jsem do práce, protože jen tam si toho někdo všiml. Jenže postupně si mě přestal všímat. Bavil se se mnou čím dál tím méně a nakonec přestal úplně. Jen občas odsekne „ahoj“ na pozdrav, ale to je vše.
Asi si umíte představit, jak mi je, když projde místností, se všemi se pozdraví u každého se zastaví a prohodí s nimi nějaké to slovo nebo žertík a mě obejde mlčky obloukem, aniž by se na mě jen podíval. Když mě míjí, úsměv mu z obličeje zmizí. Zoufale se snažím zachytit jeho pohled, aby se na něj usmála. Ale on se na mě ani nepodívá. Mě se jen stáhne žaludek, jako když jedete na horské dráze a sedadlo s vámi najednou prudce klesne. Šla jsem za ním, a zeptala se, zda jsem něco neudělala nebo neřekla co by ho urazilo. A on mi tvrdil, že ne. Já mám přesto pocit, že je to vše moje vina. Ten den jsem přišla večer po práci domů a jak mi to přišlo všechno hrozně líto rozbrečela jsem se jako malé dítě (a to mě jen tak něco nerozbrečí). Tu noc jsem nespala a brečela jsem až do rána. Nějak to nešlo zastavit.
Prostě si říkám, že asi bude chyba ve mně, že jsem prostě vadný kus, o který nemá nikdo zájem. Možná si ani nezasloužím být šťastná, když život je pro mě už jen přežíváním. Nemám rodinu, přátele, jsem sama a vím, že je to jen moje vina, ale nedokáži to změnit, i když se o to ze všech sil snažím. Tolikrát jsem se snažila změnit sama sebe, ale stejně mám pocit, že mě nikdo nevidí. A tak se neustále točím se v kruhu, ze kterého je jen jedna cesta ven.
Nikomu na mě nezáleží a já už to prostě sama nezvládám. Omlouvám se. Možná vám to celé přijde jako hloupost od ukňourané přecitlivělé holky, ale já se zkrátka potřebovala někde vypsat.
Příspěvek upraven 19.08.20 v 09:46