Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Komplikované vztahy v rodině
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
14.2.19 14:21
No proč… Protože se o to tak postaral tvůj tatíček. Dle tvého popisu je to typickej despota, král světa co sežral všechnu moudrost světa, on je macho a ženská je u něj naprostý nic, totální nula (proto i ty řeči o tom, že se diví do jaké práce tě vzali a že máš mít menší plat než tvůj partner). Nikdo proti němu nemůže říct půl slova, proto asi odřízl veškeré příbuzenstvo. Z tvé mamky udělal totální trosku, takže není divu, že je teď taková pesimistická. Tatíčka bych poslala k šípku, u mámy nevím jestli se to bude dát ještě nějak napravit. Se zbytkem rodiny bych se pokusila navázat kontakt a třeba by se vztahy daly obnovit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.19 14:27
Podle mě to moc hrotis a resis… i přes idylické vztahy v pritelove rodině si nemyslím ze je nějaká rodina úplně 100% a bez chyby. Všude je něco. Taky jsi mohla žít v decaku a mohlo to být daleko horší než s rodiči. A ohledně styku - proste od dospělosti si ve vetsine rodin jede každý svoji čeští rodinu apod ano někde se stýkají ale stejne má každý svoje.
Možná by bylo dobre vyhledat psychologa. Ono mas nějaké zaryte vzorce a myšlení… a podle mě já bych se zaměřila na svoji rodinu - přítele a v budoucnu až se srovnas tak i deti. To je jedina cesta. Odpustit jim. Ať jsou jakýkoliv proste já na tohle přišla až po detech. Ne hned ale až trochu vyrostly - dejme tomu dva tři roky zpátky. Mamku vidím jako svoji dceru jak by to měla a neměla a to samé tátu jako svého syna… kdyby on byl můj syn a měl stejne nebo podobne podmínky..a za další - každý děla chyby - všichni je děláme. Já Ty a i nasi rodiče. To ze jsou nešťastný je smutný nicméně ty za to nemůžeš. Můžeš je vyslechnout když do tebe tatínek ryje ohledně práce - proste a co jako? Ze te neocení? Ze te shazuje? Je to nízké a ubohé nicméně vůbec nic to nevypovídá o Tobě. Jsi sikovna a bezvadna. Ze jsi to neměla snadné - ale v závěru kdo ano? Nemyslím to zle, ale zkus odpustit - ať jsou jací jsou - sami sebe ničí a ty se od nich nenechej stáhnout. Chápu ze to mrzí ale je to rodina. Dobre vyber otce svých deti - udělej maximum aby tvoje deti měly hezké dětství… a nebuď tak přísná k rodičům. Třeba jen neměli tolik štěstí jako ty… a nemysli si taky jsem měla svoje… a ještě loni mě taťka taky stval ze jsem i tajné brecela ale co… nemusíš se jim svěřovat pokud nechceš a nemusíš se ani zpovidat… v závěru te ale mají rádi i když to neumi dat najevo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.2.19 14:35
Můžeš to probrat s psychoterapeutem. I když při tvém vzdělání a předpokládám inteligenci tě psychoterapie nemusí úplně uspokojit.
Až budeš mít vlastní rodinu, vem si poučení z chyb svých rodičů.
A s rodiči bych se přestala zcela stýkat. Rodičům bych se pokusila vnitřně odpustit a nestýkala bych se s nimi (otce despotu nezměníš - ostatně nechápu, jak se můžeš dobrovolně stýkat s člověkem, který je schopen někoho psychicky i fyzicky týrat. A když už se s ním stýkáš, nechápu, že se divíš, že tě to na několik dní položí. Vážně mi není jasný ten důvod vašeho potkávání). Styky s matkou bych přerušila tedy až poté, co bych se jí snažila otevřeně a upřímně říct, jak na mě působí její negativní chování. Pokud by to nepomohlo (tipuju, že nepomůže), omluvila bych se jí a řekla, že v zájmu zachování vlastního duševního zdraví se s ní už nemohu stýkat, ale že jsem ochotná jí měsíčně finančně přispívat (i když ty peníze nepotřebuje - možná jí to pak dojde).
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.2.19 14:38
@Lioness34 odpustit nedokážu, to je akorát ještě horší pro mě , protože já proste neumím delat, že je u nás všechno růžové . Já jsem to možná špatně napsala , s rodicma se to asi už nesrovná, ale já mám v poslední době strach ze sebe - vím ze mě rozhodí kraviny od přítele, které třeba myslí i ze srandy, ale mě furt bliká, abych neskončila jako matka a pak vyletím jak certik z krabičky. zároveň se bojím, abych já nedělala něco špatně , abych nebyla despotická a panovačná a prostě abych to nepo. No prostě jsem asi fakt zralá na psychologa.
- Citovat
- Upravit
14.2.19 14:42
Ba naopak, tvoje vlastní děti by ti vyplnily to prázdné místo a nehrabala by si se v minulosti. Rodiče nech svému osudu, jen ti ubližují a ber si z nich odstrašujicí příklad, jak to byt nemá. Žij přítomností a važ si toho, co máš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lalelale
14.2.19 14:43
Zakladatelko, tvuj tata je prakticky kopie mojí mámy. Příbuzné úplně odřízla, kdo si dovolil zpochybnit její božskost, byl okamžitě označen za blázna a nesměli jsme vídat. Moje teta, strýc, sestřenice, děda, druhá teta… jeden za druhým. Mám VS, výborné místo, dům… Kdykoliv mě máma viděla, vždy jsem se dozvěděla, jak nechápe, že někdo tak líný, blbý, nevzdělaný atd atd jako já toho mohl dosáhnout 
co mi pomohlo: přestat se v tom topit jako ty a priznat si, že moje mama je kráva a že to jinak nikdy nebude. A že ji vlastně vídat nechci. Takže jsem ji úplně odřízla a světě div se, ona začala usilovat o kontakt a chová se úplně jinak. Ale já už nemám zájem, babičku našim dětem jednou nahradí tchýně a teta. moje rodina mě díky bohu přijala zpátky, bylo jim jasné, kdo mnou jako dítětem manipuloval.
- Citovat
- Upravit
14.2.19 14:50
@Anonymní píše:
@Lioness34 odpustit nedokážu, to je akorát ještě horší pro mě , protože já proste neumím delat, že je u nás všechno růžové . Já jsem to možná špatně napsala , s rodicma se to asi už nesrovná, ale já mám v poslední době strach ze sebe - vím ze mě rozhodí kraviny od přítele, které třeba myslí i ze srandy, ale mě furt bliká, abych neskončila jako matka a pak vyletím jak certik z krabičky. zároveň se bojím, abych já nedělala něco špatně , abych nebyla despotická a panovačná a prostě abych to nepo. No prostě jsem asi fakt zralá na psychologa.
Našla bych si psychologa. Ale narovinu ty ro mas nastaveny odpuštění = pretvarka, ale tak to přece není. To ze nekomu odpustim neznamená ze historii prebarvim nebo upravíme na ruzovo když byla zelená… ne, to nejde a je to blbost. Ale podívám se na to tak ze se proste milovali ale holt ujeli a nechtěli a ani primarne teď nechtějí nikomu ublížit. Cíleně - myslíš si, ze Mamka chtěla takhle dopadnout? Nebo taťka? Ne a proste udělali nějaké chyby a dovedlo je to až tam kde jsou teď a jsou z toho v haji a ano neomlouvá je to, jak se chovali nebo i teď co ti řeknou… ale nemyslíš si ze to jsou taky “jen” lidi? Ze proste nikdo nejsme dokonalý? Ze Mamka třeba jen chtěla být šťastná? Ze si představovala život jinak? Ze měla spoustu ideálu atd které nevyšly??? A upřímně neviděla bych chybu “jen” v tátovi - ona se rozvedla a stejne se svoji mamkou nevychází… ale neznamená to ze by byla příšerná podle mě je jen strašne nestastna
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.19 14:52
Nejsi blázen. Jsi normální člověk, co se narodil příliš specifickýkým rodičům a musel se naučit přežít v poněkud porouchané a pokřivené síti vztahů.
A povedlo se ti to přežít a funguje mnohem lépe než tvoji rodiče a ještě máš náhled na to, že věci jsou trošku šejdrem. To co ti pomáhalo přežít v dětství, ty hradby a ochranné pasti, které ti zaručili alespoň nějaké bezpečí v tom v čem si vyrůstala jsou teď tak trošku tvoje vězení.
S rodiči si neměla vztah, který bys potřebovala, protože oni to prostě lépe neumí - nevíš v čem museli vyrůstat oni a nejspíš to bylo ještě horší, než to, co zvládli nachystat tobě. To je vysvětlení - ne omluva.
Ty tím, že máš náhled a už máš dostatek sil o tom přemýšlet a možná zkoušet věci jinak, tak máš dost velkou šanci překonat staré rodinné „kletby“ překonat a mít nad svými vztahy a komunikací větší kontrolu než jen dávné programy převzaté z dětství.
NEjspolehlivější cestou k tomu je psychoterapie. Šla bych v tvém případě buď do stylu, kterému se říká gestalt a nebo k někomu, kdo pracuje s tělem.
Adresáře lidí s patřičným výcvikem zde
http://www.psychoterapeuti.cz/…choterapeutu
http://www.pbsp.cz/…tovatele.htm
http://capzt.cz/…enti-vycviku
Odhodlat se k psychoterapii může být docela složité - tak zkus pro začátek třeba tuhle knížku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.19 14:53
No, tak naše dětství s bráchou bylo asi tak o 200% horší, nechci ani nemohu všechen ten hnus psát.. je to prostě tak, že v každé rodině je „něco“.. musíme se snažit to přijmout, netrápit se, jít dál.. s tátou jsme před pár lety konečně našli společnou řeč, vzájemně se trochu pochopili a s jeho rodinou se stýkáme… některé věci chtějí čas.
Píšu ti ale hlavně PROTO, že vše vynahrazuji svým dětem, dělám s nimi všechno, co nikdy nedělali s náma naši, rozebíráme úplně vše, cestujeme, jsme hodně spolu, máme dost aktivit a hlavně citově se cítím konečně v pohodě a úplná 
mít děti se neboj, naopak to bude přesně to, co ti chybí a co si můžeš utvořit podle sebe, nové, krásné, láskyplné až poté, co jsem měla děti, mne vztahy s rodiči přestaly tolik trápit, držím ti palce a věř, že to, co sis prožila, sice vůbec hezké nebylo ani není, ale jsou na tom lidi daleko a mnohem hůř 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.19 14:55
@Anonymní píše:
Můžeš to probrat s psychoterapeutem. I když při tvém vzdělání a předpokládám inteligenci tě psychoterapie nemusí úplně uspokojit.
Až budeš mít vlastní rodinu, vem si poučení z chyb svých rodičů.
A s rodiči bych se přestala zcela stýkat. Rodičům bych se pokusila vnitřně odpustit a nestýkala bych se s nimi (otce despotu nezměníš - ostatně nechápu, jak se můžeš dobrovolně stýkat s člověkem, který je schopen někoho psychicky i fyzicky týrat. A když už se s ním stýkáš, nechápu, že se divíš, že tě to na několik dní položí. Vážně mi není jasný ten důvod vašeho potkávání). Styky s matkou bych přerušila tedy až poté, co bych se jí snažila otevřeně a upřímně říct, jak na mě působí její negativní chování. Pokud by to nepomohlo (tipuju, že nepomůže), omluvila bych se jí a řekla, že v zájmu zachování vlastního duševního zdraví se s ní už nemohu stýkat, ale že jsem ochotná jí měsíčně finančně přispívat (i když ty peníze nepotřebuje - možná jí to pak dojde).
Soouhlas… odpustit snažit se promluvit narovinu a vyrikat si to a pokud to nepomůže tak se odmlcet
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.19 15:01
Proč si nerozumíte s rodiči? Protoze otec je idio*t a matka ublížená chudinka, co odmítá nest odpovědnost za svúj zivot a svoje štěstí. Oprostěte se od nich a nechtějte harmonický vztah od někoho, kdo toho není schopný. Zkuste psychogerapii, pokud hledate pochopení. Ale myslím, ze jste své rodiče charakterizovala dobře. Ted uz je jen potřeba je takové přijmout a netrápit se tím. A hlavne si uvedomte, ze Vy jste JINÁ. A Vase deti budou mít milujicí mámu, která díky tomu, že vidí chyby rodičů už nebude tytéž chyby opakovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.19 16:29
Buď vděčná za to, co máš a nepatlej se v minulosti. Pokud to jinak nejde a současná situace ti poškozuje zdraví i psychiku, tak oba rodiče odřízni (já před x lety z návštěv odjížděla v takovém stavu, že jsem víkendy trávila s průjmy a v slzách). Bili mě, psychicky deptali a ponižovali celé moje dětství i dospívání. V dospělosti jsem přerušila styky a světě div se, nejen že je mi o 200 % líp, ale dokonce se mi v tom životě po jejich odstřihnutí konečně začalo dařit. Často je mi líto, že nemám milující rodinu (některé prarodiče ani sourozence rodičů a jiné blízké příbuzné jsem nikdy ani neviděla) a teď co mám dítě ještě víc, protože občas bych ocenila pomoc nebo dobrou radu, ale prostě to je jak to je. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.2.19 22:41
Blazen urcite nejsi a Tve pocity jsou opravnene. Rodice mame kazdy nejake, Ty sis prozila nehezke chvile a nebylo jich malo.
Je treba si take uvedomit, ze ze sve rodiny si kazdy neseme nejake vzorce chovani a i kdyz si u nasich rodicu uvedomujeme jejich chyby, ktere se snazime samozrejme neopakovat, tak presto ty zazite vzorce casto pouzivame ve svem vlastnim zivote, ale treba v uplne jinych situacich. Ty si uvedomujes, ze Tvuj strach Ti neumoznuje uzivat si svuj pekny vztah naplno. A v podstate se chovas podobne jako Tvi rodice: oni od sebe “odstrkovali” ostatni, nejprve Tvuj tata (sve pribuzne) a pozdeji i Tva mama (tim, jak si stezuje a dela ze sebe chudinku). A Ty svym zpusobem “odstrkujes” sveho pritele svym hysterickym chovanim, jak sama pises, ze jsi obcas hystericka k pritelovi, i kdyz on to treba nekdy mysli ve srande.
To jen tak pro ukazku, jak to asi muze fungovat a kde muzou byt ty souvislosti.
Dulezite je, ze Ty si plne uvedomujes, ze Tvoje minulost je problem. Protoze to uvedomeni si je prvni krok spravnym smerem.
Jak tu pisou nektere holky, je potreba to dal resit, odstranit ty bloky, ktere prameni z Tveho detstvi, potreba to v sobe zpracovat a prijmout.
Idealne pokracuj psychoterapii nebo alespon kineziologii nebo necim jinym, co se tim zabyva.
Me osobne momentalne pomaha kineziologie.
Hodne stesti.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.2.19 09:02
Zakladatelka: Holky , děkuju 😘 S otcem asi styky opravdu přeruším. Já jsem to pořad brala tak, že je to přece otec a to nejde, ale máte pravdu, že jemu je to asi celkem fuk a mě to akorát ničí . Na vztahu s matkou zkusím pracovat a možná by nebylo špatný, kdyby i ona zkusila vyhledat nějakýho odborníka . Já z ní mám totiž pocit, že ona ten život tak nějak přežívá a přitom je jí teprve něco málo přes 50. Ale k nám ona nepojede (je to cca 60 km) , protože v zimě je moc zima, v létě je moc teplo, autem nejezdi, vlakem to neumí. Když bych pro ni někam přijela tak ne, protože co kdyby sněžilo. Takže v důsledku v domě, který jsme dodělali před třičtvrtě rokem ještě nebyla . To samé u sestry, která je už rok a půl v zahraničí (cca 700 km) , kde pracuje . Nejela tam dokonce ani se mnou a přítelem (Je unavená ). Ale ona to ma spíš asi v sobě , že se tak nějak přizpůsobí všemu a spis tak z pohodlnosti se nesnaží něco měnit - to přece nevadí, že protíká záchod , tak zastavím vodu do záchodu a splachovat se dá kýblem 
No a já a psychoterapie . Já si úplně nedokážu představit jestli tomu věřím tak nějak z hlouby duše (přece jen jsem technik a věřím spíš těm racionálním věcem ) , ale i přítel říká, ze když to nestojí vic než peníze, tak proč to nezkusit. A motivuje mě sestra, která si sice prošla nepěkným obdobím s poruchou příjmu potravy, ale říkala , že z dnešního pohledu ji to hrozně pomohlo a je se vším určitě víc srovnaná než já - léky nebere, tím to není . A zajímavý bylo, že dle její psychiatričky byl klíčový problém v tom, že jsme byly vychovávány v tom, že ti nejlepší jen pracují víc než ostatní a tedy když něco nejde, tak je to jen malým úsilím (ano tlačila to do nás i matka 
) , takže měla pocit, ze všechno, co ji přijde špatně , je špatně proto, ze to dělá špatně a málo usilovně. A pro odlehčení, sestra říká, ať se na všechny vy*eru a vyřeším si sebe a pak že mužů zachraňovat celý svět, jestli ještě budu mít tu potřebu .
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, chtěla bych se svěřit se svoji situaci a poradit zda jsou moje pocity oprávněné nebo jsem blázen. Začnu asi tím, že nyní mi je 28 let, mám spokojený dlouhodobý vztah, výbornou vysoce kvalifikovanou technickou pozici v práci, o které jsem spíše tajné snila, ze bych ji někdy mohla dosáhnout. S partnerem se máme i po finanční stránce dobře, máme vlastní bydlení (s hypotékou), cestujeme, zkrátka užíváme si života. Co mě ale trápí jsou mě vztahy s rodiči. Nevím čím to je, ale v poslední době nad tím přemýšlím čím dal častěji a čím dal vic se v tom utápím. Až do svých asi 16 let jsem neměla až tak pocit, že by mi něco chybělo. Ale zpětně mi z této doby hrozné chybí vztahy s příbuznými (babička, tety, sestřenice, bratranci), se kterými jsme se od mého útlého věku vůbec nestýkali ( kvůli otci, který měl pocit, ze mu všichni křivdí a chtějí nám akorát ublížit ). Matka se podřídila a se svou matkou se stýkala tajně. Celkově když to vezmu zpětně měli jsme dostatek základních životních potřeb, ale nic okolo. V životě jsem ani s jedním z rodičů neprobírala nic osobního, svoje vztahy, pocity. U nás doma se vždy hrálo na vzdělání a to bylo jediné, co o co se rodiče opravdu zajímalo. V mých 16 letech se vyhrotil vztah mezi rodiči - nepřiměřená žárlivost ze strany otce, psychické týrání, později i fyzické. Rodiče se nakonec rozvedli když mi bylo 20 let a toto období mě asi nejvíc poznamenalo. Celé ty čtyři roky využívali oba rodiče při hadkach mě a moji sestru, kdy se jeden jak druhý ptali zda chceme, aby se rozvedli, ale ze v tom případě to znamená, že si ani jedna neuděláme ani maturitu, protože ve chvíli kdy odejdeme s matkou tak nám otec nedá ani korunu ( v tomto se oba shodli). V posledním roce se vyhrotilo fyzické násilí k matce a proto nakonec podala žádost o rozvod a od otce jsme se odstěhovaly. Musím se přiznat, že v tomto období mě napadaly různé myšlenky. Nějakou dobu po rozvodu jsme se měli celkem fajn, matce hodně pomohla její sestra a matka, s otcem jsem se nestykala a býk to dobré. Později nás matka začala nutit ke stykům s otcem a “tahání peněz z něj”, protože ona proste vůbec nemá, takže jsme dobrovolně nedobrovolně styky s otcem obnovily. Naštěstí jsem si na sebe. Od 3. Ročníku na VŠ komplet vydělala sama a peníze jsem ani s jedním rodičem řešit nemusela, i když matka pořad měla tendence co by mi měl otec všechno dat. Nyní se s otcem stykam dvakrát, třikrát do roka a je mi z toho psychicky nedobře. Otec, když ho navštívit s přítelem je celkem v pohodě, když se vidíme sami, tak ma kecy stylu, ze se stejně diví, že do mužského kolektivu mě zaměstnali, že do takové práce ženská nepatří, ze bych si měla vyřešit, abych měla nižší plat partner protože takhle to nejde ( rozdíl je par stovek ), atd. Jakékoli setkání s otcem me vždy rozloží na několik dnů ( bud řeči nebo to, jak si hraje na fungující rodinu). S matkou se stykam častěji, ale ta už několik let praktikuje roli ublížené chudinky, která nemá peníze (plat ma nadprůměrný, bydlí ve vlastním bytě bez hypotéky ) a veškeré naše rozhovory se točí okolo toho, jak nic nemá, všichni na světě se mají lip než ona a co dělají ostatní (všechno špatně). Pohadala se kvůli tomu i se svoji sestrou a matkou, které už to nebavilo poslouchat. Matce bych rada pomohla, ale svým pesimismem a stězovanim mě děsně ubiji. No a teď k problému : v poslední době pořad přemýšlím, proč ani s jedním rodičem nemam pěkný vztah (hrozné mi to chybí ), proč nemám prakticky žádný vztah se svými příbuznými, jsou to pro mě defacto cizi lidé a hrozné závidím příteli jeho funkční rodinu, do které mě taky naštěstí přijali, ale porad to není moje vlastní. Zároveň vím, ze kolikrát reagují ať hystericky na něco co přítel řekne nebo udělá, protože se hrozné bojím, ze selžu jako moji rodiče. Hrozné se bojím mít vlastní děti, protože, co když je to ve mně a nedokážu je citově uspokojit a budou taky stradat jako já.
P. S. Anonym kvůli velice citlivému tématu.