Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše: Více
Každý má nějaký život, podle svých možností. Každý se má jinak, Každý chce mít jiný život. Nezbyde, než tedy život změnit, nebo ho zkrátka přijmout takový, jaký je ![]()
On ten dokonalý život může být opravdu jen zdánlivý. Dneska má každej zdánlivě dokonalý život. Ukazují na sítích jen to nejlepší, vypráví jen o tom dobrém. Ale pokud s těmi lidmi nežiješ, nikdy nebudeš znát jejich reálně každodenní strasti. Nevíš, jaké mají problémy, jak se k sobě chovají v soukromí, jaké mají kostlivce ve skříni. Dokonalost neexistuje. Na těle a ani v životě. Netrap se tím.
My máme život dobrý. Není dokonalý, zdaleka ne. Není ani špatnej. A jsem neprosto šťastná, že jsme aspoň všichni zdraví, protože od doby, co mi umřela na rakovinu máma už se na věci nekoukám materiálně. Je to jedno. Jsme tu beztak jen na chvíli, tak si to aspoň užít a co nejvíc spokojeně.
Nikdo nemá dokonalý život, věř mi. Každý něco řeší, prožívá, něčím se trápí. Že to nevidíš z pozice zvenčí je samozřejmé. Taky jsem znala rodinu, která se napohled zdála dokonalá. Krásný barák za Prahou, tři nadané děti, pes, dvě auta, dovolené a krásné fotky, vzájemné úsměvy. Teď se rozvádějí, dlouholeté nevěry ženy a zadlužení chlapa bez jejího vědomí. Tohle prostě nikdy nevíš..
Aha, a co ty sama, máš teď pocit, že tvůj život je lepší? Nepromítáš si spíš do toho něco, v čem ty sama máš pocit, že jsi v minulosti selhala?
Určitě jsou oblasti, kde oni taky řeší problémy. Jak je vidět, zářivou duhou nežije ani královská rodina.
@Modesta píše: Více
Přesně tak. Nějakého toho kostlivce ve skříni má asi každá rodina.
@Anonymní píše: Více
A není to tím, že jsou optimističtí a nemají potřebu si pořád na všechno stěžovat a Ty si ráda povídáš o tragédiích a o tom, co se nedaří?
@Anonymní píše: Více
Co si máme představit pod „dokonalý život“? ![]()
Dokud budeš řešit, jak mají ostatní dokonalý život (fakt nemají), tak budeš nespokojena se svým. Řeš sebe, ne pozlátko ostatních. Ostatní pro tvůj dokonalý život nic neudělají.
Prosím tě mám kamarádku co s chlapem samé lásko, miláčku… pořád pusa tam a pusa tam… a jak to dopadlo… před týdnem mi volala že se rozvádějí…
Myslím, že ten život tak dokonalý nebude, neboj
V naší společnosti se jen nesluší mluvit o problémech, v tom je zakopaný pes… Taky jsem řešila kdesi cosi, proč se jiní mají skvěle a proč já nemůžu o štěstí ani zakopnout. Jenže pak jsem nahlédla pod pokličku a zjistila, že většina lidí, která mluví o tom, jak mají všechno dokonalé, sdílejí nádherné fotky, užívají si dovolené,… je vlastně hluboce nespokojená 😃 Zkus také nahlédnout pod pokličku a uvidíš, že na tom nejsi tak špatně…
Celý tvůj život, že je jedno velké selhání? Tedy i výběr manžela, díky němuž máš ty dokonalé švagrovce? Jak už zde někdo psal, jde o životní nastavení. Pokud je někdo pesimista do morku kostí, pak je úplně jedno, jaká je realita, ale pro něj bude vždycky všechno špatně. Od takových lidí já utíkám, co mi nohy stačí.
@free333 píše: Více
Ano, že jsou mnohem optimističtější a extrovertnější, to je pravda, a určitě to na to vliv mít bude. Já si určitě ráda o tragédiích nepovídám. ![]()
Dokonalý život nemá nikdo. Každý má svá trápení. Možná kdybys ty před nimi promluvila o svém trápení, dozvěděla by ses od nich věci!
Buď ráda za to, že jsi svuj život zvládla a těš se z toho, cco máš. Třeba švagrová závidí tobě.
Ahoj, nevím moc, co chci nebo potřebuji vlastně napsat. Já sama dokonalý život nemám, neměla jsem ideální startovací pozici, udělala jsem pár chyb, musela udělat pár kompromisů, myslím, že tak jak většina lidí. Ne se vším jsem se zcela vyrovnala, ale určitě se nemám vůbec špatně. Ale bojuju s jednou věcí. Máme švagrovce a ti mají opravdu dokonalý život a mně v jejich přítomnosti, fyzické i prostě jen tak, bývá vlastně smutno. Vím, že to zní úplně šíleně
. Ale prostě s nikým jiným takový pocity nezažívám. S mými sourozenci nebo kamarádkami se cítím dobře, podpoříme se, nebojím se jim otevřít, ale s těmi švagrovci… přitom máme velice dobré vztahy. Já vůbec nevím, co se to ve mně děje, chtěla bych to jinak, ale když oni říkají, jak se mají, tak prostě mlčím, nemám k tomu co dodat a nemám vůbec chuť se svěřovat, co zažíváme my/já. Předpokládám, že v jádru bude moje vlastní frustrace, ale co s tím, úplně nevím. Já totiž vedle nich mám pocit, že celý můj život je jedno velké selhání, což s nikým jiným nemám, a vysiluje mě to. Potřebovala jsem to nějak zformulovat a vypsat se, třeba mi i někdo něco poradíte.