Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mám čekat nebo se snažit? Rozešli jsme se definitivně?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
3.10.25 18:11
Je ti 25, měla by sis s prarodiči promluvit, aby ses přestala bát s ním někam chodit, protože si myslíš, že by ti to zakázali. Jsi dospělá uz vic než dost a takhle se z tebe stane akorat tak stará panna. Spali jste spolu vůbec? A kde? Evidentně mas nějaký trauma, je fajn že ho řešíš, ale někaž si život tim, že budes poslušně sedět s nima doma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 18:14
@pikola Spali jsme spolu, různě. V autě, venku nebo když jsme zrovna byli někde přes víkend. Trauma z dětství, kdy se naši rozváděli + rozchod s prvním přítelem v 17 letech, to mě drželo dlouho, tehdy jsem se uzavřela do sebe.
Bohužel uvědomila jsem si to pozdě. Že žiju život ostatních mezitím co ten můj mi proklouzává mezi prsty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 18:18
Tak to zkus, on tě má asi rád, ale chce být asi s někým víc společenským.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 18:25
@pikola Nejdřív jsem si říkala, že ho nechám, že třeba vyměkne, nebo se určitě ozve na ten wellness. Zase nechci, aby to vypadalo, že dolezam. A taky se bojím, že mezitím, co nebudeme v kontaktu, tak na mě bude zapomínat. A když mu napíšu a projevim snahu, že to myslím vážně, tak aspoň uvidím na čem jsem. Když mi řekne, že už je pozdě, bude to asi definitivní a já nevím, jestli jsem na to připravená. Pořád cítím malou naději.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.25 18:53
Asi tě moc nepotěším, ale znám to z druhé strany, kdy já jsem byla ta nespokojená, co si přála změnu. A když si pánové konečně vzpomněli, že jsem pro ně důležitá, tak moje trpělivost a důvěra už byla u konce.
1,5 roku je dlouhá doba. Nečekej, ani se nesnaž, ber to jako ponaučení pro příště, že takto ne.
- Citovat
- Upravit
3.10.25 18:54
Za to, že si se k příteli nechovala hezky, nemůže tvá rodina, ale jen a jen ty sama. To si uvědom. To je fakt blba výmluva.
A pokud s ním byt chceš, tak je jasný, he musíš něco změnit a snažit se. Jasně, nevis, jestli ten vlak uz neujel, ale pokud budeš sedět na zadku, tak určitě ujede, pokud to zkusíš, treba ho chytneš.
Příspěvek upraven 03.10.25 v 18:57
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 18:56
@anonymni já tomu rozumím, ale ještě před týdnem jsme si spolu udělali hezký den, tak si říkám, že přece nemůže během týdne tak razantně změnit názor, byť to trvalo 1,5 roku. Ale děkuji za názor.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.25 19:01
@Květinka 1616 píše: Více
On ten názor nezměnil ze dne na den, šrotovalo to v něm a štvalo ho delší dobu. Jeden hezký den to nevytrhne. A jak už píšeš výše, nevyváží to 1,5 roku předtím. Ale tím neříkám, že máš sedět na zadku a nic nedělat, ale dělej to hlavně pro sebe a případný další vztah, aby to zase nedopadlo stejně.
- Citovat
- Upravit
3.10.25 19:43
@JancaS84 Kdybych to vše sama utáhla, už jsem dávno pryč. Bohužel. Výdajů mám víc a výplatu malou
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 19:46
@Květinka 1616 píše: Více
Stačí jít do spolubydleni s někým.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 20:01
Holka, si srandovní úzkostlivý strašpytel, jinak drsňačka. 
Neboj, kdyby tě přítel nechtěl, už by byl daaaaaaaaaaaaaaaavno pryč.
Dobře to dopadne, ale buď naň už milší, a hlavně buď upřimná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.10.25 20:01
@JancaS84 když mi najdete někoho, komu tohle nevadí a shání, půjdu ráda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, ráda bych slyšela názor někoho nezávislého na moji aktuální situaci. Rok a půl mám partnera (mně 25, jemu 27). I když partnerství se tomu nedá asi úplně na stopro říkat. Jelikož za celou tu dobu jsme toho spolu moc nezažili. Já jsem člověk, který úplně nevyhledává společnost atd. Byli jsme spolu na pár výletech a vždy jsme se viděli alespoň 1-2× týdně, kdy jsme náš společný čas trávili povídáním a procházkami. Kámen úrazu byl ten, že já jsem od jisté doby bez nálady, negativní, přičemž si myslím (a řeším s psychologem), že je to ovlivněno tím, kde žiju. Žiju s prarodičema, ti mě neustále berou jako malé dítě a kdybych si domů někoho dovedla, nelíbilo by se jim to. Tím pádem přítel moji rodinu vůbec nezná a já jeho taky ne, protože jsem jednak úplně neměla potřebu se s jeho rodinou seznamovat (měla jsem to nastavené tak, že dokud si nebudu jistá přítelem, proč tedy poznat rodinu. Teď už chápu, že jistota není nikdy a poznáváte se i celý život), a taky proto, že mi bylo blbé jezdit jen k němu, když našim se to nelíbilo. Chtěla jsem s ním zkusit jít bydlet sama do pronájmu, zjistit, jestli si po týdnu nepolezeme na nervy a pak vztah posunovat vzájemným poznáváním rodiny. S tím přítel nesouhlasil. Další věc byla ta, že jak jsem byla tou negativní atmosférou ovlivněná, na většinu přítelových návrhů (výlety, společné víkendy pryč) jsem říkala „ne“. Prostě jsem se bála, co by tomu řekli doma. Často jsme s přítelem kvůli těmto věcem měli krizi, nicméně cca dva měsíce zpět jsem si uvědomila, že dělám chybu a začala jsem se snažit - např po 14 letech jsem šla do kina (kino je pro mě cizí, nepotřebuji ho a taky mám problém s uzavřenými prostory). Nicméně zvládla jsem to a vím, že příteli to udělalo radost. Tento týden jsem mu navrhla společný wellness (dostal ode mě poukaz). Napsal na to, že se domluvíme, ale pak už nic. Další dva dny se taky vůbec neozval a já nevěděla co se děje. Tak jsem na něj včera čekala po práci. Tak jsme si popovidali, řekl mi, že to takhle nechce atd., že je z toho mého přístupu frustrovaný a že vlastně to věčné „ne“ z předešlé doby převyšuje tu moji snahu. Oba jsme brečeli, on mě hladil, objal, dal pusu na čelo, já mu řekla, že ho miluju a vždycky budu, on odpověděl „já taky“. Nejprve byl drsňák, ale jak začal plakat, tak povolil. Každopádně já mu řekla, že jsem si svoji chybu uvědomila a že se snažím a že udělám pro vztah vše, on odpověděl, že jsem na to měla hodně času.
Oba jsme od sebe odjížděli uplakaní. Mne bylo líto, že se už asi nikdy neuvidíme. On řekl, že to tak nechce, že můžeme zajít na kafe, na pizzu a na ten wellness s nikým jiným než se mnou nechce, když to byl dárek ode mě. Řekli jsme si tedy i hezká slova a víme, že se máme rádi, ale nevím. Večer mi ještě psal, ať se mu ozvu, že jsem dojela domů v pořádku.
Co si o tom myslíte? Je to definitivně ztraceno? Nevím, jestli ho mám nechat a čekat, až se ozve nebo projevit snahu, aby viděl, že to myslím vážně a napsat třeba, že bych jeho rodinu ráda poznala a navrhnout konkrétní datum? Nevím. Když se doma naši dozvěděli, proč brečím, tak mi samozřejmě řekli, že by ho rádi poznali atd. Najednou. Ale přece.