Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Manžel nebo druhý chlap?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Nurofen
24.7.23 07:41
- Citovat
- Upravit
24.7.23 07:44
@Anonymní píše:
Prosimte, kde jsi dočetla že a nekym spím pro penize? Nikdy jsem si žádný od nikoho nevzala.
Spíš s ním protože máte dům, auta, zahradu.?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.23 07:48
@Magical-eyes píše:
Jenže ona chce tu vilu a ne nějakej kamrlík…proto spí s oběma…a v odchodu jí právě brání to " postarej se sama o sebe"… Protože v záloze je přislíbená finanční pomoc od milence… slibem nezarmoutíš…
Manželky jsou největší prostitutky… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.7.23 07:49
Takhle poblázněná jsem byla taky. Sex doma o ničem, zamilovala jsem se do milence, ale nevěděla jsem, zda odejít nebo ne. Nakonec se to vyřešilo samo…nějak to šlo do ztracena a jsem dál s rodinou. Jenže u nás to asi dělala vzdálenost, přes půl republiky, k tomu každý práce, rodiny, dlouhodobě to nešlo. 
Máme ještě malé děti, jako rodina fungujeme. Bylo by mi jich líto. Pokud ani u Vas nejsou nějaké velké problémy, neřve na Tebe před dětma, nehadáte se před nimi atd (to víš jen Ty), tak bych se zatím neukvapovala. S milencem to stejně vyprchá, ale můžeš si ho nechat na občasný sex. Nikam bych nepospíchala. Sice Tě úplně chápu, že bys to chtěla už nějak vyřešit, ale fakt nemá cenu pospíchat. Jak dlouho máš milence?
- Citovat
- Upravit
24.7.23 07:54
@Anonymní píše:
@free333 Me to taky přijde jako nejlepší řešení. Vydržet. Jenze ja se bojim že třeba můžu ztratit fajn chlapa..Úplně mě poblaznil.Prostě mi dal, to co mi chybí doma.
Tohle je zásadní problém. Doplnil ti JEN to, co ti chybí doma (pozornost, něha, intimita?) a ty bereš jako automatické, že bude mít i ten zbytek, co má tvůj muž. Ve výsledku s nejvyšší pravděpodobností vyměníš fungujících 90% svého manželství za 10% a kdoví jestli nějaká další v mileneckém vztahu. Přemýšlej.
Pokud chceš od manžela odejít, udělej to kvůli sobě, ne kvůli dalšímu vztahu. Postarej se o sebe a své děti sama a až pak hledej nějaký další vztah. Pokud je pro tebe cennější vize úplné a dokonalé rodinky s barákem a autama, zkousni, že máš doma agresora a alkoholika a milence pečlivě taj. A přestaň mu slibovat rozvod, nebo nakonec skončíš ještě hůř, než si teď dovedeš představit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.7.23 07:54
Taky se (v prakticky ve stejné situaci) nechci stěhovat kvůli domu, ale že to není jakoby o penězích, pochopí jen ti, kdo to zažívají. Je to o vybudováném zázemí, o tom, že člověk ten kus půdy miluje, já pracuji prakticky denně na zahradě, miluju to, je to prostě doma. Je to x let dřiny, kdy si to člověk vybudoval vlastníma silama fakt hezký. To není vážně o penězích.
Plus další vztahy a kamarádi, které jsou s bydlištěm spjatí, jak naše, tak detí. Z toho důvodu já stále zůstávám.
Anonym z pochopitelných důvodu.
- Citovat
- Upravit
24.7.23 08:12
@Acinore píše:
Kdyby se dnes po porodu dělaly testy otcovství stejně běžně, jako si ženská dělá těhotenský test, asi by se hodně otců divilo. I v mém okolí znám pár žen, co zahýbá manželovi a mezitím rodí děti..
to máš teda zvláštní názory a žiješ ve zvláštním prostředí se zvláštními lidmi. Já nikoho takového kolem sebe teda neznám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.23 08:46
Majetek a děti jsou dost dobré důvody se léta trápit. Lidé totiž chtějí všechno a když už to všechno mají, tak se to začne sypat. Jsem také zastánce názoru, že má člověk odcházet kvůli sobě a ne k jinému pro pocit, že to bude lepší.
Z mého okolí mám několik vztahů, kdy ženy odešly za lepším a nakonec zjistily, že v takovém vztahu je více žárlivosti a nedůvěry. Chlapi podvědomě ví, že když to dokázali oni, může to dokázat někdo další. Ze začátku se více snaží, ale časem jim dochází síly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.23 09:44
Odejít z manželství nebo zůstat řeší asi někdy dost velké procento žen. I mně se od počátku naše manželství tak nějak nezdálo být perspektivní. Z více důvodů. Nicméně jsem ten rozchod oddalovala. Že byly děti malé, že jsem ještě nedala dost prostoru, aby se to, co mi vadilo, zlepšilo, že jsem si nebyla jistá, zda bych udělala dobře atd. Jedináček těžce závislý na rodičích, povahou vznětlivý, bez koníčků a kamarádů, bez schopnosti zastat mě doma při nemoci, podporovaný odmala v tom, že je něco víc než ostatní. Jak vychovávat děti nevěděl, měl mindrák v tom, že jiní mají lepší auto atd. Povídala jsem mu vždycky, neblbni, máme čím jezdit a kde bydlet, máme práci, kruci, každej nemůže podnikat a mít vilu. Dělala jsem doma všechno, aby byl spokojený, když teda dával do rodiny celý plat a nikam nechodil. Byla bych ráda měla koníčky a kamarádky jako za svobodna, ale to prostě nešlo. Pomalu, abych se dovolila, zda mohu na sraz se školou. Když jsme se občas někam dostali, zjistila jsem, že umí bezdůvodně žárlit. Až mnohem později jsem pochopila, že ty mindráky, co měl v hlavě, mu bránily normálně žít…Ta věčná honička kolem rodiny, neexistovalo, aby nakoupil, cokoli doma udělal, navíc dřina na zahradě, vnitřní nespokojenost, pocit povinnosti a ničeho pro radost, mě dostala až k vážnému onemocnění. V době, kdy jsem už byla smířená s tím, že jinak žít do konce života nebudu. Že udělám, co po mně rodina chce a potřebuje, aby byl pokoj. Ani oni, ani nakonec já jsme nečekali, že to přežiju. Způsob života a genetické zatížení si vybraly své. Světě div se, udělala jsem, co bylo v mých silách, a vrátila se do normálního života a do práce. Byla jsem si vědomá toho, že musím něco změnit, jinak to bude špatně. Takže jsem omezila domácí práce a dřinu na zahradě. Našla si koníček a trochu se začala hýbat, abych se dostala do kondice. Doma začalo pomalu a jistě peklo. Trhání a muž nebyli schopní ani ochotní pomoci. Brali jako samozřejmé, že všechno odřu od a do z. A já zjistila, že úplně všechno, co jsem dělala pro rodinu, mělo jediný efekt. Že mě to porazilo a že to všichni brali jako samozřejmost. Když jsem se podívala zpátky, neviděla jsem nic, než povinnosti a neustále dohady s nimi. A když jsem se podívala dopředu, neviděla jsem nic, než totéž. Děti už byly dospělé, což bylo jediné pozitivní. Začala jsem znova, sama, s úplně prázdným kontem. Za trest jsem totiž nedostávala od manžela ani korunu na domácnost. Že náš společný majetek není jenom jeho, ho poučili právníci, s nimiž se na mě šli poradit, takže si půlku nechal a z té druhé jsem ho vyplatila. To si asi taky vymysleli, aby mě vytrestali. Smůla. Já to dokázala a ještě jsem díky vedlejšáku potkala plno lidí a bavilo mě to, naučila jsem se víc s počítačem a oprášila jazyky. Kupodivu mě to nepoložilo, jak asi někdo počítal. Samozřejmě, že mne je dneska jasné, že jsem do takového manželství vůbec lézt neměla a že kdybych odešla dřív, nebyla bych se uštvala. Jenomže to vím teď. Že kdybych aspoň odešla dřív, byla bych dřív na vlastních nohách ve skutečně vlastním bydlení. Ono když vás někdo vyhazuje za to, že nemá doma full servis a vy víte, že on by si neobstaral ani svou domácnost o jednom členu, tak o čem potom to manželství je.
Radu nemám. Jenom když se člověk rozhoduje, měl by to udělat poctivě. To co ho brzdí, by neměly být nějaké ty okolnosti kolem. Vlastní strach. Společný majetek. Malé děti. Co řeknou rodiče. Že on bude dělat problémy. Člověk by si měl přímo říct: Chci opravdu takhle žít zbytek života? Ženská nemůže čekat, že se něco v tom manželství samo zlepší. Nezlepší. Vždycky může být hůř. A taky nemůže kalkulovat a spoléhat na…pomoc příbuzných… jakékoli přispění od nové známosti…atd. Jestli se rozhodnu, musím vědět, že jinou cestu nemám. A že teda musím udělat maximum pro to, abych to dovedla do zdárného konce. Pro každého je to světýlko na konci tunelu. Nemůžu se vymlouvat, že je daleko. Ale musím za ním jít, když nechci zůstat tam, kde jsem…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.23 10:23
Ahoj @EEKK, klobouk dolů, že i když si byla na kolenou, tak si vstala a stala se z tebe silnější žena. Čím více toho pro druhé děláš, tím méně si toho budou časem vážit. V životě bychom neměli brát nic jako samozřejmost, protože když je něco samozřejmostí, tak proč bychom měli být vděční?
Mně tohle pochopení taky dost pomohlo a díky tomu lépe vnímám všechny činnosti, které manželka dělá. A že jich je.
Přeji ti v životě štestí a zdraví 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.23 10:38
@EEKK píše:
Odejít z manželství nebo zůstat řeší asi někdy dost velké procento žen. I mně se od počátku naše manželství tak nějak nezdálo být perspektivní. Z více důvodů. Nicméně jsem ten rozchod oddalovala. Že byly děti malé, že jsem ještě nedala dost prostoru, aby se to, co mi vadilo, zlepšilo, že jsem si nebyla jistá, zda bych udělala dobře atd. Jedináček těžce závislý na rodičích, povahou vznětlivý, bez koníčků a kamarádů, bez schopnosti zastat mě doma při nemoci, podporovaný odmala v tom, že je něco víc než ostatní. Jak vychovávat děti nevěděl, měl mindrák v tom, že jiní mají lepší auto atd. Povídala jsem mu vždycky, neblbni, máme čím jezdit a kde bydlet, máme práci, kruci, každej nemůže podnikat a mít vilu. Dělala jsem doma všechno, aby byl spokojený, když teda dával do rodiny celý plat a nikam nechodil. Byla bych ráda měla koníčky a kamarádky jako za svobodna, ale to prostě nešlo. Pomalu, abych se dovolila, zda mohu na sraz se školou. Když jsme se občas někam dostali, zjistila jsem, že umí bezdůvodně žárlit. Až mnohem později jsem pochopila, že ty mindráky, co měl v hlavě, mu bránily normálně žít…Ta věčná honička kolem rodiny, neexistovalo, aby nakoupil, cokoli doma udělal, navíc dřina na zahradě, vnitřní nespokojenost, pocit povinnosti a ničeho pro radost, mě dostala až k vážnému onemocnění. V době, kdy jsem už byla smířená s tím, že jinak žít do konce života nebudu. Že udělám, co po mně rodina chce a potřebuje, aby byl pokoj. Ani oni, ani nakonec já jsme nečekali, že to přežiju. Způsob života a genetické zatížení si vybraly své. Světě div se, udělala jsem, co bylo v mých silách, a vrátila se do normálního života a do práce. Byla jsem si vědomá toho, že musím něco změnit, jinak to bude špatně. Takže jsem omezila domácí práce a dřinu na zahradě. Našla si koníček a trochu se začala hýbat, abych se dostala do kondice. Doma začalo pomalu a jistě peklo. Trhání a muž nebyli schopní ani ochotní pomoci. Brali jako samozřejmé, že všechno odřu od a do z. A já zjistila, že úplně všechno, co jsem dělala pro rodinu, mělo jediný efekt. Že mě to porazilo a že to všichni brali jako samozřejmost. Když jsem se podívala zpátky, neviděla jsem nic, než povinnosti a neustále dohady s nimi. A když jsem se podívala dopředu, neviděla jsem nic, než totéž. Děti už byly dospělé, což bylo jediné pozitivní. Začala jsem znova, sama, s úplně prázdným kontem. Za trest jsem totiž nedostávala od manžela ani korunu na domácnost. Že náš společný majetek není jenom jeho, ho poučili právníci, s nimiž se na mě šli poradit, takže si půlku nechal a z té druhé jsem ho vyplatila. To si asi taky vymysleli, aby mě vytrestali. Smůla. Já to dokázala a ještě jsem díky vedlejšáku potkala plno lidí a bavilo mě to, naučila jsem se víc s počítačem a oprášila jazyky. Kupodivu mě to nepoložilo, jak asi někdo počítal. Samozřejmě, že mne je dneska jasné, že jsem do takového manželství vůbec lézt neměla a že kdybych odešla dřív, nebyla bych se uštvala. Jenomže to vím teď. Že kdybych aspoň odešla dřív, byla bych dřív na vlastních nohách ve skutečně vlastním bydlení. Ono když vás někdo vyhazuje za to, že nemá doma full servis a vy víte, že on by si neobstaral ani svou domácnost o jednom členu, tak o čem potom to manželství je.
Radu nemám. Jenom když se člověk rozhoduje, měl by to udělat poctivě. To co ho brzdí, by neměly být nějaké ty okolnosti kolem. Vlastní strach. Společný majetek. Malé děti. Co řeknou rodiče. Že on bude dělat problémy. Člověk by si měl přímo říct: Chci opravdu takhle žít zbytek života? Ženská nemůže čekat, že se něco v tom manželství samo zlepší. Nezlepší. Vždycky může být hůř. A taky nemůže kalkulovat a spoléhat na…pomoc příbuzných… jakékoli přispění od nové známosti…atd. Jestli se rozhodnu, musím vědět, že jinou cestu nemám. A že teda musím udělat maximum pro to, abych to dovedla do zdárného konce. Pro každého je to světýlko na konci tunelu. Nemůžu se vymlouvat, že je daleko. Ale musím za ním jít, když nechci zůstat tam, kde jsem…
Gratuluji k tomu, že ses posbírala ze dna a věřím, že teď už to bude jenom dobré.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.23 21:15
Ja bych si našla třetího ať se odmilujes od milence a do doby než děti budou větší zůstala s manželem.
Teď vážně..z toho milence citim pruser.Jako fakt velky pruser. Logicky ten člověk není fajn když je s vdanou paní a i kdyby byl s balíčkem s kterým přicházís to proste nedopadne..
Fakt seber poslední zbytky rozumu a ústní to s milencem. Počkej 2roky, makej na manželství a pak se rozhodni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jenže ty miluješ i tu manželovu část majetku… ten domek se zahradou atd…
k čemu je ti půlka baráku a zahrady? 