Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ten clovek je evidentne psychicky nemocnej, copak vam to neni jasny?
Trvala bych na tom, aby to resili jeho deti.
To tem dcera nezalezi na tom, v cem musi jejich matka zit?
A nebo, taky je mozne, ze tyran a psychopat byl cely zivot, akurat ty jsi o tom nevedela?
@jednoslunicko píše:
Jak dlouho to trvalo? Ta péče.
Cca tři roky, ale ten poslední byl set sakra těžký. Byly dny, kdy byl zcela při smyslech a pak dny, kdy byl zcela někdo jiný. Takže to lítalo nahoru, dolů jak na horské dráze.
@Lada_adal píše:
Trvala bych na tom, aby to resili jeho deti.
Tak takhle to opravdu nefunguje. Hodí se to na toho, kdo je nejblíže a ten se s tím musí nějak srovnat.
@Aquarius79 píše:
Já vás chápu, ale mějte trošku ohledy vůči tomu věku. Je to věk, kdy se začínají chovat zase jako děti, rozdíl je jen v tom, že už je nelze nikterak vychovat. Co já bych za to dal, kdyby tu můj děda ještě byl. Klidně by na mne mohl řvát, klidně bych se s ním hádal.
Mile napsáno
Problém je ale v tom, že někdy jsou tyhle vztahy opravdu vysilující.
@Aquarius79 píše:
Tak takhle to opravdu nefunguje. Hodí se to na toho, kdo je nejblíže a ten se s tím musí nějak srovnat.
Ha ha to je vtipny. Co takhle nefunguje? U mne to funguje velmi dobre. Ja se sebou nenechavam manipulovat, ani neprevezmu zodpovednost jinych pokud nechci. Kazdej jsme si zodpovednej za svuj beh zivota.
@Aquarius79 píše:
Cca tři roky, ale ten poslední byl set sakra těžký. Byly dny, kdy byl zcela při smyslech a pak dny, kdy byl zcela někdo jiný. Takže to lítalo nahoru, dolů jak na horské dráze.
Vidím, že sis taky užil osobně. Je zajímavé, že člověk, který se o někoho v tomhle stavu stará, pak po něm teskní možná ještě víc, než ten, co nemusel snášet jeho nálady, přebalovat ho, chodit ho v noci kontrolovat ve strachu, jestli ještě žije. Život nás vede zvláštními cestami.
@Lada_adal píše:
Ha ha to je vtipny. Co takhle nefunguje? U mne to funguje velmi dobre. Ja se sebou nenechavam manipulovat, ani neprevezmu zodpovednost jinych pokud nechci. Kazdej jsme si zodpovednej za svuj beh zivota.
To je právě ono, když člověk vidí, jak se nikomu do toho nechce, jak všichni raději zapomenou, co ten člověk všechno pro ně za celý svůj život udělal, tak raději jde a ujme se toho. Někdo tu nezodpovědnost všech prostě zvednout musí. A nemyslete si, že ten senior nevycítí, jak je všem na obtíž. Má snaha byla, aby můj děda odešel s úsměvem na rtech a to se mi snad alespoň trochu povedlo.
@greenapple píše:
Vidím, že sis taky užil osobně. Je zajímavé, že člověk, který se o někoho v tomhle stavu stará, pak po něm teskní možná ještě víc, než ten, co nemusel snášet jeho nálady, přebalovat ho, chodit ho v noci kontrolovat ve strachu, jestli ještě žije. Život nás vede zvláštními cestami.
Pro mne je důležité žít tak, abych byl spokojen sám se sebou a nemusel se stydět pohledět ostatním do očí.
@Lada_adal píše:
Ha ha to je vtipny. Co takhle nefunguje? U mne to funguje velmi dobre. Ja se sebou nenechavam manipulovat, ani neprevezmu zodpovednost jinych pokud nechci. Kazdej jsme si zodpovednej za svuj beh zivota.
Jsi sobecká a sebestředná. Taky budeš jednou stará.
Mam trochu ot obecnou otazku, pokud tomu nekdo rozumite. Ale pokud ma ten clovek uz tak rozvinutou demenci nebo alzheimera, ze prevazne jen nadava, obvinuje a zapomina, ma pro nej jeste vnimatelny vyznam to, ze se o nej staraji doma? Je mi jasne, ze vnima rozdil mezi doma/v ustavu. Ale jestli to jeste vnima tak negativne, kdzy na ty, co ma doma, stejne nadava - pak bych cekala, ze je vnima negativne a subjektivne mu jejih pece prijemna neni.
Suma sumarum, jestli prinos toho, ze je o danou nemocnou osobu pecovano doma, prevysuje psschicky (a dalsi) naklady pecujici osoby. Neresim ted nejakou moralku a „splaceni dluhu rodicum“, ale fakt jen to, jestli je to pro nemocneho fakt tak silne subjektivni vyhoda byt doma a ne v ustavu.
@sakota To je zajimava otazka a taky by mne to zajimalo. I kdyz svym detem vyloukam do hlavy, ze pokud bych jednou potrebovala peci, ktera by byla nad jejich sily, ze jedinou jejich povinnosti je najit mi dobry ustav.
@Aquarius79 píše:
Pro mne je důležité žít tak, abych byl spokojen sám se sebou a nemusel se stydět pohledět ostatním do očí.
Ses dobrej. Vubec netusim, co bych v takove situaci udelala ja.
@sakota Z mojí zkušenosti mívají světlé chvilky, kdy jsou normální.
@Aquarius79 píše:
Cca tři roky, ale ten poslední byl set sakra těžký. Byly dny, kdy byl zcela při smyslech a pak dny, kdy byl zcela někdo jiný. Takže to lítalo nahoru, dolů jak na horské dráze.
A mel ty svetle chvile az do poslednich dni?
@sakota píše:
Mam trochu ot obecnou otazku, pokud tomu nekdo rozumite. Ale pokud ma ten clovek uz tak rozvinutou demenci nebo alzheimera, ze prevazne jen nadava, obvinuje a zapomina, ma pro nej jeste vnimatelny vyznam to, ze se o nej staraji doma? Je mi jasne, ze vnima rozdil mezi doma/v ustavu. Ale jestli to jeste vnima tak negativne, kdzy na ty, co ma doma, stejne nadava - pak bych cekala, ze je vnima negativne a subjektivne mu jejih pece prijemna neni.Suma sumarum, jestli prinos toho, ze je o danou nemocnou osobu pecovano doma, prevysuje psschicky (a dalsi) naklady pecujici osoby. Neresim ted nejakou moralku a „splaceni dluhu rodicum“, ale fakt jen to, jestli je to pro nemocneho fakt tak silne subjektivni vyhoda byt doma a ne v ustavu.
Děda tak rozvinutou demenci neměl, takže tam šlo o to nevytrhnout ho z prostředí, na které byl zvyklí. Ale i když je člověk už úplně mimo sebe, tak je velký problém s umístěním. Čeká se dlouho a pokud nehodláte uplácet, tak vám ten člověk stejně nakonec zemře doma.
Řešení by asi bylo hned po dosažení důchodové hranice požádat o umístění do domova pro seniory a doufat, že se tam nastěhuje dříve, než bude rodině na obtíž. Ale je také nutné na to mít. Mnohé důchody jsou nedostačující.