Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mateřská kocovina
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
21.6.06 14:14
Mateřská kocovina
Ahoj,
musím se někde vypovídat - a našla jsem tenhle web, který je k tomu jako stvořený.
Mám desetidenní dítko, těhotenství i porod proběhly naprosto bez problémů. Mimi bylo plánované a těšili jsme se na něj, ovšem mateřská kocovina mě zastihla naprosto nepřipravenou.
Strašně špatně spí, a navíc tyhle vedra…když nespí, křičí. Manžel odchází brzy ráno do práce a snaží se vracet brzy, ale v noci vstávám já, pochopitelně, a přes den tu se mnou a malou také nikdo není. Je to přesně tak jak se to píše (že já si ty články nečetla častěji a pozorněji!) - neustálý kolotoč pláče, plenek, krmení a uspávání, a to máme za sebou teprve pár dní.
Chtěla bych se těch pocitů zbavit, přece nejsem tak … zlá? Manžel to vidí jinak, neustále mi opakuje že to přece miminka dělají a že bude líp a já pevně doufám že má pravdu, ale jak už jsem řekla - zastihlo mě to nepřipravenou, byla jsem strašlivě naivní a navíc…chybí mi intimita s manželem, NAŠE chvíle. Miluji ho, ale zdá se mi že on o to teď nemá zájem, malá je teď číslo jedna.
Nebudu mazat nic z toho, co už jsem napsala, takhle se cítím a je mi z toho nanic, a ani nevím co si od toho, že jsem se vypsala, slibuju…
Kocu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
21.6.06 14:33
Zdravím, a chápu,
ani mě se poporodní splín nevyhnul. Mimi bylo chtěné plánované, těhotenství relativně v pohodě, bohužel už porod nedopadl tak jak jsem chtěla (akutní sekce) a ani pobyt na brněnském poporodním oddělení, ktere nevypadá vůbec utěšeně mi nepřidal… (ve 3 ráno mi rozespalá sestra které jsem si přišla postěžovat - no spíš jsem řvala bolestí - řekla ať si na mý megakozy napnutý k prasknutí koupím ráno v krámě odsávačku a už 4 hodiny v kuse řvoucího malýho, že si u sebe nenechaj abych celou noc nemusela chodit po chodbě - z té mě teda vyhodili - že prý ruším ostatní maminky… tak jsme řvali oba dva na pokoji:o)
nicméně tento stav se nezlepšil ani když si nás po těch 4 ukrutných dnech přivezl manža domů… vyčerpaná nevyspaná jsem si myslela že mi skončil život, Michal byl tipické prdíkové - čili docela uřvané děcko… po položení 5. den Micalova život do jeho nové postýlky jsem prohlásila, že to byla velká chyba a že jsme si ho neměli pořizovat..... starala jsem se o něj automaticky a čekala až to přijde, až přijde ten pocit, ta všenaplňující mateřská láska… proboha proč tu někdo psal že líbá dítěti nožičky… proč bych to dělala????
no zkrátím to… bohužel to trvalo cca2,5 měsíce a musím říct, že velkou oporou mi byl manžel, který prvních 10 dní zůstal s náma doma (dělal pouze "akutní " servisní případy..) Za tuto dobu jsem během dne nebyla schopná téměř nic jíst (váha se dostala pod mou původní i když jsem v těhu nabrala 25 kg… byla jsem zelená že mi dr. bez rozboru krve hned předepsal železo, byla jsem nespokojená, prostě automat…
Myslím že tvůj stav je naprosto normální, jsi vyčerpaná, nevyspaná a máš „na krku“ malý ale asi vydatně ječící 24hodinový závazek...... byla tu anketa .. co chybělo v předporodní přípravě… tak tu za sebe a myslím že i za některé ostatní musím napsat, že mě tam chybělo poučení. Poučení nejen o tom že jsou tu poporodní deprese a v případě vážných problémů kontaktovat lékaře, ale spíš takový ten lidský náhled a osobní zkušenost někoho, kdo si přinesl z porodnice uzlíček, kterému nerozuměl, z kterého měl občas - docela dost často v mém případě - hrůzu , že až se vzbudí tak to začne nanovo, a ke kterému zpočátku vůbec ale vůbec nic necítil........
Nevím co by ti pomohlo, protože jsem to nevěděla ani u sebe… myslím že mě nevíc pomohlo to, že se oteplilo (M narozenej v únoru) a mohlo se začít chodit na procházky, hodně mi pomáhal manža i moje máti a postupem času to bylo lepší a lepší a jednoho dne jsem se i já rozbrečela nad úsměvem svýho prcka, zlíbala mu nožičky a prostě celý tělíčko a zjistila jsem, že život bez něho bych si už nedokázala představit.
doufám že u druhýho mě tohle už nečeká, ale možná doufám marně, protože hormony jsou potovory:o(((
tak se držte a vůbec si nemysli že jsi zlá..... protože já si to nemyslím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:37
Kocu,
nedělej si hlavu z toho jak se cítíš nebo co cítíš…mateřství je někdy o mnoho těžší než kterákoli z nás očekávala…Já byla když to řeknu pěkně po lopatě „v prdeli“ několik měsíců - pořád jsem brečela, dítko trápilo bříško, tak jsme kolikrát řvali spolu. Hlavou se mi kolikrát honily takové myšlenky, že raději publikovat nebudu, byla jsem unavená, kolikrát zoufalá, postrádající jak říkáš intimitu s manželem..Nevzpomínám na to ráda, ani na to co jsem v záchvatech největších depresí říkala..Zlepšovalo se to postupně a pomalu. POstupně jsem si zvykla, že mám náročné díte, naučila se co znamená který pláč, vyrovnala se s nevyspáním..Ale musím se přiznat že kolikrát se hroutím ještě teď - někdy jsou prostě situace, na které nejsme v žádném případě připravené a psychika to občas nezvládne..
Tak se netrap svými pocity, je to normální a troufám si tvrdit, že tím prošla skoro každá z nás. Přečti si třeba některé články k deníčkům a uvidíš že nejsi sama…
Zase bude líp a všichni tři budete šťastní a spokojení!!!
Klaris
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:37
jo a že v tom nejsi sama se můžeš dočíst i v úvodním článku od Gabinky
" Mami, tuli tuli aneb jak jsem se znovu zamilovala do Báry"
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:39
Ahoj Kocu,
tohle si asi opravdu zažije skoro každá čerstvá mamina. Je to šílený nápor, manžel ti stejně nepomůže a na všechno jsi absolutně sama??? NENE !!! Neboj se oslovit čerstvé babičky, kamarádky a známé ať přijdou na návštěvu, zůstanou přes noc, vyjedou s malou na procházku bez tebe, apod.. Klidně si o tom popovídej venku s jinou maminou tlačící kočárek… je na tom stejně…
Mě strašně moc pomohla moje mamina, která se mnou strávila prvních 14 dní nepřetržitýma telefonátama a pak i sobní návštěvou. Kdyby mohla přijet i tchýně, byla bych ještě spokojenější 
Manžel se sice taky snažil chodit domů brzy (tak kolem 6 večer) a s malou se mazlil, ale to není pomoc. V noci stejně vstáváš ty, kojení je kojení, a víkendy tě nespasí - on si chce přece taky odpočinout od práce, že?
Já měla poměrně pohodu přes den, zato v noci jsem si to užívala 
Bohužel jsme kojily pořád stejně - žádné rozdělení den/noc, prostě po 2 hodinách chci jíst!!! A to jsem byla vždycky spáč. No už dávno nejsem a už se psychicky připravuji na horší variantu.
V každém případě věř že se to určitě zlepší a taky si zkus o tom jak se cítíš popovídat s manželem. On absolutně netuší, jaké to je být celý den doma s mrňouskem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:41
Ahoj Kocu 
Je to těžké,ale zkus neklesat na mysli,protože toto je opravdu moc moc těžké období,které prožíváš.Je to realita,která přišla po všem tom snění o miminku.Jsi teď v tom nejhorším období,v šestinedělí,které se svými hormonálními výkyvy dokáže potrápit skoro všechny maminky,některé víc,některé míň.Zní to hrozně,když napíšu,že se to srovná,ale opravdu to tak je.Tělo se musí vrátit do normálu a to není chvilková záležitost,protože dlouhé měsíce to bylo jinak,tak nemůžeme počítat s tím,že se mimi narodí a bude vše při starým,protože nebude,už nikdy nebude.Jsi matka a to je jiná situace.Doteď jste byly dva,i když miminko v bříšku,ale ve chvíli kdy se narodilo,tak teprve začala ta pravá realita.Jakkoli to zní hrozně,tak věř,že bude líp,jakmile skončí šestinedělí.Vše se začne pomaloučku vracet k normálu.Ovšem už to nikdy nebude úplně jako dřív. Pokud by se ti ale zdálo,že tyto stavy nezvládáš,tak se neboj a neváhej a navštiv psychologa.Můžeš trpět poporodní depresí,stává se to,nebyla bys první ani poslední.Tak hlavu vzhůru,bude líp.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:41
Kocu, to je bohužel běžný poporodní stav, to miminko není jak z reklamy nebo jak jsi čekala, pořád něco děláš a nikde to není vidět, tobě taky ještě asi není kdoví jak, ale věř, bude líp, najdete si trochu řád, věci se u:,–(í, tobě se umoudří hormony, jedno s druhým… Opravdu to tak funguje. Ta intimita s manželem se vrátí, bude to mít jiný, další rozměr.
Opravdu někomu pomáhá dostat se ven, jiné pokecat o tom, co cítí, pokud je to tvůj případ, je tu někde diskuze červnových maminek, mrkni tam, pokud máš chuť, uvidíš, že je to často podobné a jak se z toho ty první začínají vyhrabávat.
Hezký den a ty další ještě hezčí
Eva
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:44
Ahoj Kocu,
to je v pohodě to je normální a mají to dřív nebo později prostě všechny maminky a někdy i tatínkové. Miluješ svoje miminko, jen toho je na tebe prostě moc. Já si ještě moc dobře pamatuju jaké to bylo. Do toho Viki měla ještě dost velké bolesti bříška (3měsíční koliku), vůbec nespala a usínala jen v náručí. A večer až tak kolem 12 - ráno v 5 budíček. Nešlo nám kojení. Prostě děs a hrůůůůůza. Ale manžel má pravdu tohle miminka dělají - miminka pláčou, budí se, kakají a mají hlad nic jiného neznají. Ale neboj to přejde. Až se poprvé usměje až na tebe začne koukat až uvidí hračku a bude jí chtít chytit a strčit do pusinky. Začneš milovat tak nějak s odměnou - už nebudeš jen dávat, ale i dostávat. Taky jsem se cítila špatná, že jí miluji málo nebo vůbec, ale není to pravda. Jen je to strašlivě vyčerpávající.
zkus poprosit manžela, aby alespoň o víkendu s malou ráno vstal - jasně nakojíš jí a pak prostě zůstaneš ležet a on jí přebalí a zabaví. (I když se takhle malá dítka zabavují špatně - no třeba houpání v náručí, nebo v kolíbce by mohlo zabrat). A ty nemusíš spát stačí když budeš ležet, nebo si v klidu zajdeš do koupelny a konečně si oholíš nohy a dáš pleťovou masku - to si pamatuju, že to pro mě byl balzám. Dělala jsem si různé zábaly na vlasy a já nevím co všechno, jen abych mohla v koupelně zůstat co nejdýl. Byla to hodinka jen pro mě. 
Drž se a říkej si bude líííp a neboj opravdu bude. Malá v šesti týdnech už vydržela chvilku pod hrazdičkou koukat na hračky, nebo super byl hrací kolotoč a nebo jsem jí strčila do ručičky lehounké štěrkátko a ona se ho snažila strčit do pusiky. To bylo hnedka o starost míň. A začala se usmívat když mě viděla to byla odměna za ty děsné dny a noci. A jinak nenervuj se nějkými poučkami, že když si jí teď naučíš na nosení a uspávání v rukách tak jí budeš nosit pořád atd. . Je to kec, časem se miminko bude umět zabavit a utěšit částečně samo, teď je stoprocentně závislé jen na tobě. S nějakým usínáním sama v postýlce a režimem jsme začali ve 3m a bylo to tak akorát.
když tak ještě napiš.
Ahojky Iva a Viki
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:53
Kocu neděs se, je to vcelku normální a spousta čerstvých mamin má tyhle pocity, mlátí s tebou únava a hormony, ale bude líp. Srovnáš se ty i mrně a začne vám to klapat. Jak často přikládás k prsu? V těhle vedrech může řvát i žízní. Já před třema lety žila dva měsíce jen o tatrankách, čím se v té době živil manžel dodnes netuším, ale přežili jsme my, dítě i naše láska. Až ti bude nejhůř, tak se vždy potěš rozumným přístupem tvého muže, taky by mohl být od rána do večera v práci, být naštvanej, že dítě pláče, říkat, že máš cos chtěla, a utíkat ke svým zájmům mimo společný byt a ještě večer nadávat, že není teplá večeře. To by bylo teprv na mašli . Vykašli se na domácnost, ta nikam neuteče a vždy když nějakou náhodou tvoje mimi usne, lehni si s ním. V rozumnějším počasí vyrážej někam mezi lidi i s kočárem (parky, dětská hřiště, nákupy) ať se nezblázníš z izolace. A těš se na okamžik, kdy se na tebe ta tvoje mrňavá houska začne opravdu smát. A kdyby ti náhodou připadalo, že toho smutku, případně úzkosti nějak spíš přibývá než ubývá tak projistotu kontaktuj oborníka aby to náhodou nebyl počátek poporodní deprese.
Bludička
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:54
Kocu, nezoufej, kdyby to bylo na mne, tak jsme cele sestinedeli zustala v posteli a nevstavala, jak jsem byla strasne unavena a neschopna niceho. A to jsme mela zlate miminko, hodne, ale mela jsme blby porod, velkoub zratu krve a chudokrevnost. Mne v te dobe nasvtevy naopak desne zmahaly, chtela jsme jen klid…
myslim si, ze se potrebujes vyspat - manza si muze vzit par dnu volna, maminka ti snad taky pomuze, at s e o mimi staraj v dobe mimo kojeni a ty spi, sec muzes, vykasli se na domacnost na vse kolem.
me mimi melo lonive vedrech jiz 3 mesice, ale pamatujes, ze bylo priserne, tak jsme travili leto na balkone s vanickou - mozna by se mu koupel v kyblicku taky libila, ze by se osvezil, treba i pres den. zapoj pribuzne kamaradky a odpocivej, nestd se za sve pocitY, je to drina a ne kazdy ma stesti na pohodove mimi. jednou se to zlomi a bude vse O.K.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:55
Jejda tolik odpovědí! Holky děkuju..opravdu se snažím, ale zatím je ta veškerá péče povinná, nikdo jiný to neudělá - babičky požádat nemůžu, bydlím v novém městě kde znám jen pár maminek s mrňousky takže je to na mě a na manželovi. Ten má navíc plnou hlavu projektu který se musí dokončit, a tak si to uklidňování a vše ostatní užívám naplno. Momentálně je jediné místo, kde nepláče, u mě při kojení. Když saje. A pak se musí prokřičet do spánku…ten pláč je nejhorší…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:58
Milá Kocu,
ó, jak ti rozumím, ty stavy, kdy jsem pochybovala sama o sobě, o tom, co za BLBOST mne vedla k tomu přivést na svět něco tak příšerného, uf, články o šílené mateřské lásce o neuvěřitelném štěstí, že má někdo miminko jsem četla se slzama v očích, to „peklo“ už je za mnou, pomoc jsem si nedokázala, prostě jsem to PŘEŽILA, trvalo to tak 8-9m, fungovala jsem jako stroj, vyčerpaná, nasratá na celý svět 
, mno a teprve poslední měsíce si to užívám, tu milenou bytůstku, která vstoupila mezi nás, je prostě kouzelné vidět, jak se směje, jak jí září očička štěstím nad něčím novým, věz, že jsem si dřív nemyslela, že to nakonec dojde i ke mně, zatímco zpočátku jsem měla dojem, že mi skončil život, teď je to teprve ono mateřství, o kterém jsem tolik četla. a po kterém jsem toužila. Poradit ti neumím, mně pomáhalo pořádně se vykecat, dostat tu „křivdu“ ze sebe někomu, kdo chápal, co prožívám a měla jsem obrovské štěstí, že byl někdo takový po ruce, kdo mě pohladil, povzbudil a hlavně vydržel ty nářky poslouchat, můj manžel mi sice pomohl, co se týče domácnosti, ale citově už to nebylo ono, co taky čekat od chlapa, pro náš vztah to byla a je zatěžkávající zkouška, z toho se např vyhrabávám pořád, takže zatímco k mé milované holčičce jsem našla krásnou cituplnou cestu, s manželem je to čím dál horší, ale to už je zase o něčem jiném a nebylo by vhodné to tu rozebírat, ikdyž momentálně jsem toho plná a asi bych si potřebovala ulevit, to je na jinou diskuzi.
Takže - přeju ti, aby tohle děsivé období bylo brzo pryč, musíš sama v sobě najít skulinku, jak tomu všemu chvilku utéct, činností, která tě „osvěží“ a dá ti sílu nezhroutit se, BUDE LÍP!!!! to je jasné, tak pevné nervy a klidně se tu vypiš, od toho emimino (mimojiné) je!
papa sanynka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 14:59
když si čtu sve stare zapisky, tak jsme jednu dobu kojila i 1,5 hodiny
jen aby byl klid:-))))))
Zbyva jen dotaz zdali mas dost mlika a jestli nekrici, protoze ma hlad?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 15:04
Kocu, neboj, nejsi zlá ani špatná matka. Tyhle pocity jsou normální a zažívá je spousta novopečených maminek. Já ti naprosto rozumím, taky jsem zažívala něco podobnýho. Mišák byl od malička strašně živej a trápily ho prdíky, v noci to sice celkem šlo, ale ve dne spal minimálně, a když, tak jedině v kočárku nebo v náručí, když nespal a nechoval se, tak řval, manža jezdil domů nejdřív v 6 večer, spíš ale později, nikoho jsem v okolí neznala, no prostě taky jsem toho měla plný kecky, brečela x-krát denně a připadala si opuštěná, neschopná atd. Zlepšovalo se to pustupně tak nějak samo, jak mi přestaly blbnout hormony, Mišák byl větší, dokázal se už chvíli sám zabavit, postupně začal spát i dvakrát denně, dneska dokonce už spí i přes den v postýlce 
. Takže sice mám dneska šíleně rychlý skorobatolátko, za kterým celý den lítám jak fretka, ale přijde mi to jako daleko větší pohoda, než ten začátek. A už plánujeme druhý .
Takže nezoufej, vydrž, ono to bude určitě lepší. A na emiminu se můžeš vždycky vypovídat a poradit se.
Držím vám palce
Peťulda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.6.06 15:08
Kocu , to si nevybereš, naše jedna babička neměla čas a druhá zájem, tak jsem na to byla taky sama, manžel na služebce, a měla jsem plné kecky, ale zase jak tu někdy čtu, co holky zažívají se svými ochotnými maminkami a tchýněmi, top bych skončila v blázinci
Jo, ještě mě napadlo, pokud se ti miminko proplakává ke spaní , možná by stálo za pokud ho položit, když je unavené, a nechat usnout (nemyslím vyřvat do bezvědomí, ale třeba Dalíska odmala vyloženě rušilo, když jsem ho uspávala, hodiny řval a řval, stále znovu začínal, položený bez uspávání poplakal a usnul do 5 min; některé děti tak rpostě fungují). Říká se, že se nemá nechat dítě plakat, ale některé se opravdu neplépe uklidní samy (kamarádka má taky takovou holčičku)
E.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
