no máš to trápení 
Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Matka, která mě ničí
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.7.20 13:19
Teda strašný čím jste si museli projít. A maminka by neměla nárok na invalidní důchod když sotva mluví? Třeba to bude lepsi až se miminko narodí. Moje mamka na tom byla špatně psychicky+stitna zlaza a tim, ze jsem byla s malou kazdou chvili s ni, tak me to pomohlo ze jsem si na chvili oddechla a ji to taky hodně prospělo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.7.20 13:21
Je to celé docela smutné, ale bohuzel mamka je z velke casti emocni vysavac a s tim nemuzes vyhrat.. Uz to ma tak prepnute v hlave a veskerou snahu, radost, stesti zkazi sama sobe i ostatnim. Drzim palce at to zvladnes a myslim, ze dite te jen vysvobodi.. Nic a nikdo neni vic nez vlastni dite a ty potreby mamy pujdou stranou na nejakou snesitelnou uroven.. Treba ji vnouce vzene zivot do zil.. A kdyz ne vnouce nenapada me uz nic…
Znala jsem par takovych o ktere se starali deti a dokud nezavreli dvere nezmenilo se nic.. Muj expritel bydlel se mnou a na zavolani jezdil otci kteremu nebylo ani 45 prat, uklizet, posluhovat o penezich ani nemluvim… Az kdyz se odrizl, otec nasel praci a sebral se.. Nebyl ani nemocny jen liny a bezohledny..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Capelucia
28.7.20 13:22
To je těžký. 
Tvá máma je svéprávná a za nikoho jeho život nevyřešíš - ale to jistě víš. Mám jednu kamarádku, která takhle celý život řešila svou mámu a máma se bohužel nikdy nezměnila. Kamarádka tak doopravdy začala žít až když se odstěhovala a pořídila si svou vlastní rodinu. Jinak se jenom trápila .
Když nepomáhá jenom rozhovor - tak jako se to dělá u psychologa a tak, můžou pomoct nějaké praktické cvičení. Různé vizualizace/meditace na ochranu, různé byť divné terapie - mě kdysi hodně moc pomohlo třeba šamanské léčení. Nebo nějaká práce na sobě np. v přírodě, šla bych za čímkoliv, kde mě intuice povede, byť by to bylo hodně ulítlé. Nebo pálení papírků, nebo dá se uložit trápení do kamene a ten pak vložit do řeky - voda si již poradí, nebo nějaký rituál nebo cokoliv, kde se něco fyzicky udělá, aby se podařilo se oprostit od „ne svého“. Bude to chtít hodně práce na sobě. Jenom v 7 měsíci je to všechno na zvážení.
Držím palce 
.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.7.20 13:51
@JancaS84 o ten důchod jsme teď žádaly a čekáme na vyjádření,. Bojím se ale, že jí nic nedají, protože má „jen“ to mluvení a jinak se o sebe postará.
No a já si právě neumím představit, že bych pak s dítětem byla pořád s ní. Popravě už ji mám někdy plné zuby, fakt už je toho moc. Utekla jsem od ni do hradce, protože jsem jí měla dost, protože to je ženská s hrozně negativní energií. A představa s ní být několikrát týdně do konce života mě ubíjí. Pořád si říkám, že snad bude líp, až bude mít práci, bude mít víc co dělat, třeba si najde nějakou kamarádku…ale já už se bojím věřit čemukoliv. Už nevěřím, že se někdy změní,
- Citovat
- Upravit
28.7.20 14:08
Jooo, to je zlé.. Vinu bych spis ale hazela na otce. Mamku to donicilo. Chtit musi sama. Asi je potreba ji to mirnym zpusobem rict a at neco dela, najde si aspon 1 konicka, neco co bude provozovat s vetsi skupinou lidi.. Mozna zajit primo s ni k psychologovi, pobavit se s ni. Nikdy neni pozde zacit znovu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.7.20 14:18
Je to máma ALE nemůžeš žít její život. Každý máme svůj a jediný 
Snažíš se jí pomahat až až. Brzy budes také máma a budeš potřebovat věnovat péči a sílu svému dítěti. Dá se s maminkou mluvit, jestli by nezkusila nějakou terapii? Pomoc odbornika, aby to nebylo stále jen na Tobě. Držím palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.7.20 14:30
@Šimelda tak samozřejmě ho za to viním, ale myslím si, že ona by byla zatrpklá tak jako tak. Třeba ne tolik, ale byla. Má to v genech, její mamka byla taky taková a nakonec z ní byla taková živá mrtvola, hrozné jak může někdo dopadnout. Když to mamce řeknu, jestli snad chce dopadnout stejně, tak už jí to je vlastně jedno, což mě vždycky vydeptá ještě víc..jak jí to sakra může být jedno?
Rozdíl je v tom že babička brala tunu léku na spaní a deprese a brala to už jak bonbony a zapíjela to pivem…a mamka má z toho důvodu dost strach z braní jakýchkoliv léků a nějakým lékům na spaní, nebo antidepresivům se obloukem vyhýbá - díky bohu alespoň za to.
Ale k psychologovi odmítá jít, že jí prý stejně nikdo nepomůže, a koníček neví jaký. A když ji řeknu co by mohla dělat, t ak opět milion výmluv proč to dělat nejde a nechce. takže toto je marná snaha.
Podle ní už je prostě pozdě na vše. Je jí teprve 50 a myslí si, že její život už nepůjde změnit, že je na to už stará, ale nedokáže pochopit, že to je všechno jenom v její hlavě. Opravdu mě ta ženská ničí a říkám si, že bez ní by mi bylo 100× lépe, i když je to hnusné…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.7.20 14:30
@aknadar v to jsem doufala, ale když se jí teď zeptám, jestli se vůbec těší, tak jen pokčí rameny a tváří se pořád stejně zpruzeně, takže už nevěřím ničemu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.7.20 14:31
@ivculka Tohle u ní nepřichází v úvahu, je proti tomu a říká, že by jí stejně nikdo nepomohl.
- Citovat
- Upravit
28.7.20 15:11
@Anonymní píše:
@ivculka Tohle u ní nepřichází v úvahu, je proti tomu a říká, že by jí stejně nikdo nepomohl.
Hele, jak to čtu, tak evidentně u vás v rodině ty psychické problémy jsou. Léky na psychiku nejsou jen tlumící, ale pomůžou dorovnat hladinu hormonů, což evidentně Tvoje mamka potřebuje. Dnešní léčba už je někde jinde. Vždyť je mladá!
Chodí ven, třeba na malý nákup potravin?
Držím palce, klidně mi napiš zprávu!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.7.20 16:04
Hele a není do toho i v přechodu? Sestry tchyně taky trpí na deprese a rapidně se kolem 50 let zhoršily a bylo to právě menopauzou. Řeší to se svým gynekologem a je jí lépe. Ono i tohle udělá hrozně moc a jakoby to ty deprese a stavy marnosti u některých žen zhoršuje.
- Citovat
- Upravit
Mišu G
28.7.20 16:31
Existuje spousta nezizkovek, které nabízejí osobní asistenci. Já v takové jedné pracovala. Kdyby někdo chodil k mamince po-pá dvě hodiny denně, tak by to bylo super a finančně je to dostupné. Služba funguje 24/7, záleží na dohodě. Prostě jen abys věděla, že na to nejsi sama. Asistenti s maminkou můžou cvičit mluvení, můžou s ní chodit po úřadech apod. Práce asistentů je širokospektrální, zdaleka se nejedná jen o péči o seniory a mentálně postižené.
- Citovat
- Upravit
Mišu G
28.7.20 16:37
Měla jsem klientku v práci, paní cca 50 let, všechno zvládala sama, ale trpěla psychickou poruchou, měla panické ataky apod. Služba u ní fungovala 3× týdně 2 hodiny, u ní doma se lehce poklidilo, došlo se jí na nákup a někdy jsme ji brali ven na procházku, když chtěla, případně doprovody k lékařům apod. Prostě klasická jednoduchá asistenční služba, dovedla bych si to u Tvé maminky klidně představit.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, nevím si už moc rady, tak mě napadlo, že napíšu tady, jestli třeba někdo nezažil něco podobného a neměl nějakou radu.
Od asi 12ti let žiju s mamkou sama. taťka jí nechal dluhy, žily jsme z pár stovek na měsíc, jelikož většina šla exekutorům. Mamka z toho byla pychicky v háji a nikdy se z toho pořádně nedostala. Když jsem mohla, začala jsem chodit na brigády a přispívat ji. Postupem času, když už jsem byla starší, kolem mých 24 let, jsem ji pomohla dát všechno nějak dokupy. Ale během let se z ní stala ženská, která rezignovala na život, pořád si jen na všechno stěžuje, nic ji není dost dobré, je největší chudák, měla hrozný život, je pořád sama, nikdo ji nemá rád, nikdo se o ni nezajímá, a všechno je podle ní na ho*no. Takto jsem s ní žila do 24 let, poté jsem se z Ostravy přestěhovala do Hradce za přítelem.
To ji asi taky moc nepomohlo, byla prostě každý den sama, jezdila jsem za ní každý druhý víkend. V práci měla jedinou kamarádku, která poté musela n dlouhodobou nemocenskou a začaly se tam přibírat pracovnice tmavší pleti, kteří tam ostatní akorát tyranizovali. mamka už ani v práci nemohla nic říct, protože si na ni vždycky začaly otevírat pusu. Radila jsem ji ať odejde, že najdeme něco lepšího, ale nikdy to neudělala, jen měla větší a větší úzkosti z práce.
Loni v červenci to vygradovalo. Dostala výpověď, do toho začala problémy řešit tajně pitím (vždycky si dávala třeba víno večet, ale ne tvrdé) a nakonec se za okolností, které nikdo nezná stalo to, že měla úraz hlavy a měla krvácení do mozku,
Byla 2-3 měíce v nemocnici a přišla o schopnost mluvit. Musela se to začít učit znovu. V září nebo řijdu loňského roku jsme si ji na 3 měsíce vzali k sobě a každý den jsme mluvení cvičily. Jinak se o sebe dokázala postarat sama, ale stejně začala sama bydlet až v lednu tohoto roku. Každý druhý den za ní jezdím a snažíme se pravidelně cvičit. Ne pokažné, protože někdy je prostě blbá nálada a nedá se to lámat přes koleno. Ona jen celý den sedí a kouká na telku a když ji každý den volám a ptám se jak se má, tak nikdy neřekne že dobře. To neřekla už ani nevím kolik let, že by se měla dobře. A já jsem z toho taky unavena a otrávená, z toho jejího přístupu, že prostě někdy to cvičení fakt nejde. Těžko se cvičí s někým, kdo má ke všemu negativní postoj…
Mluvení se lepší, ale pomalu. Celou kratší větu dá dohromady jen když má čas a klid na to, m se nad tím zamyslet, ale normální plynulý rozhovor zatím není schopna vést, potřebuje na tvoření vět čas.
Teď má nastoupit po roce nemocenské na pracák a já jsem v tuto chvíli v 7. měsíci těhotenství. Děsím se toho, až se bude hledat práce, protože se bojím, že ji nebude nic dobré. předtím uklízela, to by ji prý vyhovvoalo i teď, ale k e všemu si najde tisíc výmkluv proč to nejde a já mám z toho už dopředu nervy.
Uvědomila jsem si, že jsem emočně strašně moc závislá na tom, jak se ona zrovna cítí,. Přebírám za její pocity neustále zodpovědnost a snažím se, aby se cítila lépe, ale je to nad mé sdíly, ona už prostě rezignovala a říká, že se nikdy líp mít nebude. Zařídila jsem ji tady bydlení, všechno za ni zařizuju, chodím pořád po nějakých úřadech jenom aby měla něaké pěníze…už si tak zvyjkla, že za ni vše řěším, protože není jiná možnost kvůli jejího mluvení, že se bojím, že se to nikdy nezmění.
Připadám si hrozně zranitelně, bojít se, že z toho stresu z nové práce (mluví už opůl roku o tom, jak je z toho na nervy), začne zase pít a zase se něco stan. Bojít se co se z ní stane a ýe já se o ni budu muset celý život starat, místo abych se radosvala z toho, že nám na svět přijde naše vlastní dítě. Má mě, i když ne asi úplně záměrně, ve své moci, a já má poslední dobou pocit, že už to dál nezvládku a sesypu se. Roky jsem se léčila s úzkostmi a teď jsem konečně vysadila prášky kvůli kojení. Chodím k psychiatričce i k psycholožce. Dávají mi rady a já vím, co mám dělat, ale nevím jak to mám udělat. Nevím jak se odprostit od jejich pocitů tak, aby neovlivňovaly můj život. Je to bludiště ze kterého nevím jak ven.
Kdyby měl někdo nějakou radu, nebo znal někoho kdo si třeba taky něčím takovým prošel, nebo znal někoho kdo by mi mohl nějak mopoct, tak budu ráda. Za každý názor budu vděčná, děkuju,