Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Já mu to normálně řeknu, většinou nenadávám, ani kázání nedržím
Tím se mi uleví a je to pak za chvíli dobré. Kdybych mu to neřekla, tak puknu ![]()
normálně se vyvztekam když je potřeba..
držet něco v sobě není zdravé
očekávat, že na něco příjde sám zase naivní… kázání taky nevedu ale když mě rozčílí tak mu to dám důrazně najevo ![]()
Pokud mě (kdokoliv) nasere, oznamuji to rovnou. Pokud jsem hodně nevyspalá, hladová, ve stresu nebo jinak výjimečně ne/naladěná, vybuchuju. Po vychladnutí se omlouvám a vysvětluju.
Bouchnu jednou za čas jako papiňák a všichni se mi klidí z cesty. Ale řekla bych, že je to čím dál míň, spoustu věcí neřeším, nechávají mě v klidu. Ale mě nese.štve chlap, protože žádného nemám, ale občas dospělé děti (a jedna prcková).
V jednom vztahu jsem se hádala, v druhém držela hubu a špatně bylo obojí. Ale teď už bych se ozvala zavčasu, protože pak si chlap myslí, že dělá všechno správně. Pomáhal mi úklid, když zuřím, uklízím
.
Vybuchuju
Ono totiž občasná Itálie vyčistí vzduch a rozvášní noc ![]()
Když už, tak se vzteknu rovnou, pak už o tom nemluvím a je klid
Kdybych to v sobě měla dusit, děsně by mě to žralo a nehnula bych se z místa ![]()
nadavam cesky a chlap tomu nerozumi,ponevadz je nemec
takze asi tak.....
Naštvu se a nemluvím a pokud si toho nevšimne (což je pokaždé
) - tak bouchnu a zahrnu do toho vše na co si vzpomenu, co jsem nehodlala předtím řešit.
Manžel už tyhle moje scény zná, takže stačí aby se omluvil (pokud ví, že mám pravdu) a usmál a už se smějeme oba.
Jinak taky už to přestává být pravidlem, teda tyto bouchnutí - přestávám mít důvod bouchat ![]()
Já vždy nadávám
a u nás výsledek zaručen každopádně
bo,jak začnu ječet tak přestanou i sousedovy slepice kvokat ![]()
Chodím a nadávám si pro sebe, ale tak, aby to dobře slyšel - takže nejhorší, co jde udělat, podle mě. Jenže u nás je to dáno tím, že on odmítá o čemkoliv diskutovat. Můžu se vykecat, to ano, ale bez reakce z jeho strany. On mi to jen odkýve ve stylu „ano, miláčku, máš pravdu, polepším se“ a jede dál po staru.
Popravdě nevím, jestli s tímhle zvládnu žít.. Pořád doufám, že si zvyknu nebo mu to dojde a začne se chovat jinak. Jako dřív..
No někdy mám chuť na něj řvát, ale před dětmi nechci, tak chodím, vrčím, mlátím skříněma i dveřma. Když trošku vychladnu vyříkáme si to, ale už poměrně v klidu. On ví že mě naprdnul tak móóóc krásně žehlí
Ale , jak píše laducha rozhodí mě čím dál míň věcí. Přece jen už se trochu známe, tak vím co od něj čekat a naopak.
nekdy , kdyz je me bolbe stale nadavat tak pockam az dojde a nadavam az to pekne neni , nekdy neco z chuti prastim o zem ![]()
a kdyz je toho moc tak sem zla az bych si nafackovala ale pak s zas ja omluvam za ten vybuch ponevadz kdyz se naseru je to k nevydrzei ![]()
rejžička píše:
Chodím a nadávám si pro sebe, ale tak, aby to dobře slyšel - takže nejhorší, co jde udělat, podle mě. Jenže u nás je to dáno tím, že on odmítá o čemkoliv diskutovat. Můžu se vykecat, to ano, ale bez reakce z jeho strany. On mi to jen odkýve ve stylu „ano, miláčku, máš pravdu, polepším se“ a jede dál po staru.
Popravdě nevím, jestli s tímhle zvládnu žít.. Pořád doufám, že si zvyknu nebo mu to dojde a začne se chovat jinak. Jako dřív..
Jo, tak to máme podobně. Manžel taky o ničem nechce diskutovat. Když s něčim začnu, tak se raději zvedne a jde pryč. A nebo se strašně rychle nas**e (většinou stačím říct tak dvě věty) a pak je neskutečně protivnej. Takže radši mlčim.
Tak když nejsou v dosahu děti,tak si pěkně ponadávám a pak se cítím jako znovuzrozená
.Když jsou u toho děti,tak převracím oči v sloup
a kroutím hlavou a raději mlčím,protože by se dětičky od maminky naučily opravdu nehezké slovíčka
![]()
Jak resite kdyz Vas chlap nas…e? Nadavate nebo to drzite v sobe? co Vam pomaha, aby jste se brzo zbavily vzteku a na…i?