Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Naštvaný syn
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
7.5.20 02:30
- Citovat
- Upravit
7.5.20 03:16
Napsala bych mu dopis, pěkně rukou, od srdce, že víte, že teď už víte, že jste udělali obrovskou chybu, že jste mu to neřekli dříve, ale že už to bohužel nezměníte a že jste jednali s nejlepším vědomím a svědomím a některé věci vám prostě nedošly, a když došli, asi vám bránil strach,… (doplňte vlastní emoce), že kdybyste věděli to, co víte teď, jednali byste jinak, ale že i pro vás ta situace byla matoucí a nevěděli jste, kudy kam a nechtěli jste nikomu ublížit… Že chápete, že se cítí zrazený a respektujete, že vás nebude chtít nějakou dobu vidět. Ale že jste se snažili být nejlepšími rodiči, jakými jste v tu chvíli být dokázali, a až bude ochotný vám odpustit, nebo o tom alespoň uvažovat, má u vás náruč i dveře vždycky otevřené, protože jste ho od začátku vnímali a budete vnímat jako vlastního syna vás obou.
Asi to může trvat dlouho (i když nemusí), tak bych po tom dopise asi psala jen sms s přáními k narozeninám, svátkům, atd. a nechala bych na něm, až bude připravený o tom s vámi mluvit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.5.20 07:35
@tini píše:
Napsala bych mu dopis, ze se omlouvame, ze vime ze to byla chyba, ze chapete, ze je nastvany, nze ho milujete a respektujete a radi ho privitate kdykoli zpet i s vnouckem, na ktereho se moc tesite. A cekala bych, vic se nevtirala. Na narozeniny, svatky apod.bych psala sms nebo pohled. Malemu bych posilala darecky.
Naprostý souhlas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.5.20 14:07
Syn by si měl především uvědomit, že zde vůbec nemusel být, kdybys šla na potrat. To, že nakonec vyrostl v úplné rodině a tvůj muž ho vzal za vlastního přece dokazuje, jak moc jste o něj stáli, že jste se postarali. Pokud jste ho dobře vychovali, brzy se k vám vrátí. I jemu chybíte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.5.20 17:06
@aknadar Myslím, že argument, že by si měl uvědomit, že tu nemusel být, je ten nejkr_ténštější, jaký vůbec může kohokoliv napadnout. Myslím, že kdyby tu nebyl, tak mu to bude celkem buřt. A když tu je, tak holt byla zrazena jeho důvěra a cítí se podvedeně. To asi těžko ovlivní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.5.20 17:09
@Anonymní píše:
Ahoj všem, nevím jestli na mé trápení je rada, ale musím se vypsat, třeba se někdo z vás setkal s něčím podobným. Začnu u sebe, v životě jsem jako mladá a blbá udělala několik chyb. S první syn se mi narodil v 17 z jedné noci, když byl miminko, našla jsem si přítele z mé strany to byla láska jak trám, otěhotněla jsem znovu a jeste než jsem zjistila, že jsem těhotná, on zmizel. Do třetice jsem měla štěstí, našla jsem konečně toho pravého. Je o rok mladší a v 18 letech se dobrovolně stal tatínkem pro dvě děti. PPro dvouletého chlapečka a ještě nenarozenou holčičku. Obě děti miluje a bere je za vlastní. Po svatbě si je osvojil a byl zapsán do rodných listů. Dopadlo to dobře, přesto jsme udělali další chybu. Jelikož jsem si hodně vyčítala, jak jsem to pohnojila, takhle jsem to nechtěla, chtěla jsem pro své děti tátu a ne strýce, tak jak jsem to měla já v dětství. Vždy jsem nesnášela všechny partnery mámy. Nechtěla jsem, aby to tak měli moje děti, tak jsme se s manželem domluvili, že jim to neřekneme. Ne, když byli malí. Bála jsem se že by to narušilo vztahy s tátou, že by ho třeba mohli začít brát jinak, jako cizího. On se k nim vždy choval a chová jako k vlastním a to i po narození dalších dětí. To jsme to zase odložili, nechtěli jsme, aby začali žárlit, to už byli v pubertě. Teď si uvědomuji, že to byla hloupost, měli jsme jim to říct dávno, myslím, že tenkrát byly naše obavy zbytečné, dnes by jsme nemuseli řešit, to co teď nastalo. Bohužel to před několika měsíci prasklo. Dcera to po prvotním šoku přijmula a snad i pochopila, ale syn nám, tedy hlavně mě to nemůže odpustit. Nekomunikuje s námi a od Vánoc jsme se neviděli. To je obrovský nezvyk, dříve jsme se vydali každý týden i několikrát. Před dvěma měsíci se nám narodil první vnouček a my ho ještě neviděli. Strašně mě to mrzí a nevím jak dál. Manžela to samé, ten už je i trošku naštvaný. Čekali jsme vše možné, ale tohle ne. U syna už vůbec, vždy byl rozumný a to i v pubertě a teď se chová jak beran. Na druhou stranu má na to nárok, byla to chyba, ale ráda bych, aby nás pochopil, stejně jako dcera. Je to už dospělý muž a táta. Dle něho jsme lháři a podvodníci. Nedá nám vůbec šanci si o tom promluvit. Na druhou stranu našeho vnoučka se snachou pojmenovali po dědovi, přesto, že se měl jmenovat jinak, což mi přijde jako krásné gesto. Holky, co by jste na mém místě dělali vy? Ráda uvítám i názor někoho, kdo třeba zažil něco podobného a co mu pomohlo odpustit. Všem děkuji za přečtení. Prosím citlivé, takže anonymně K.
Co přes jeho partnerku? Jaké máte vztahy? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.5.20 19:08
@marzanna píše:
@aknadar Myslím, že argument, že by si měl uvědomit, že tu nemusel být, je ten nejkr_ténštější, jaký vůbec může kohokoliv napadnout. Myslím, že kdyby tu nebyl, tak mu to bude celkem buřt. A když tu je, tak holt byla zrazena jeho důvěra a cítí se podvedeně. To asi těžko ovlivní.
To souhlasím, tohle bych mu nikdy neřekla, to by vše mohlo jen zhoršit, on si nevybral, že přijde na svět, to byla má zodpovědnost. A jsem hrozně ráda, že ho máme, ani na vteřinu jsem toho nikdy nelitovala i když první jeho dva roky byly moc těžké. To byla ale moje blbost. Jsem ráda, že naše děti jsou jiné, mají dlouhodobé fungující vztahy, práci a teprve potom plánují rodinu. Já to vzala tenkrát za blbý konec, přesto nelituji. Dopadlo to vše dobře, máme 5 krásných, slušných a hlavně zdravých dětí. Tak co víc si přát. Jen mě hrozně trápí, že nemůžu být v tuto chvíli ta milující babička, stále jsem doufala že ten malý brouček nás dá zase dohromady, ale zatím se tak nestalo. Na naše prosby syn nereaguje, na mé teda vůbec, na tátu občas, ale tak, že jsme z něho neměli dělat celý život blbce, že kvůli nám ani neví kdo je a podobně. Vyčítá nám, že jsme jim to neřekli dříve, bere to tak, že jsme mu nevěřili a mysleli si o něm, že by tátu vyměnil. Vím, že teď to vidí jinak, ale nemohli jsme vědět, jestli v pubertě by si neříkali, kde asi jsou jejich skvělí otcové, kteří jsou určitě lepší než máma s tátou, kteří jsou strašně trapní. Nebyli by první ani poslední i z tohoto důvodu jsme to raději nechali tak jak to bylo. Chtěla bych, aby to pochopil, že to bylo myšleno pro jejich dobro a nemysleli jsme to vůbec špatně nebo nějak proti nim, jenže on to bere přesně takto. Celý jeho život jsme dle syna hráli komedii, lhali jsme jim a hráli s nima hru a nechce s námi mít nic společného, tím to pro něj prý končí. Moc bych si přála, aby se na to dokázal podívat z té druhé strany, žádná hra to nebyla, jen jsme jednali tak, jak jsme si mysleli, že je pro ně nejlepší, bohužel zatím to tak nevidí. Nechci vděk za to, že jsme se o něj starali a dopřáli mu snad hezké dětství, to je přece samozřejmost. Odměnou nám je, že je takový jaký je a vím, že je a bude skvělý táta. Jen bychom chtěli dostat šanci a být jim po boku v jejich rodičovství, pochovat si malého… Tak jako druzí prarodiče.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.5.20 19:10
@Kotatko03 píše:
Co přes jeho partnerku? Jaké máte vztahy?
Vztahy máme dobré, ale i jí to dost překvapilo a stojí na straně svého muže, což respektujeme a je to tak správně. Jasně nám napsala, že jí to sice mrzí, ale, že toto nechá na něm a nebude mu do toho mluvit.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Přesně tak jsme to mysleli, že zbytečně by jim to motalo hlavu, hlavně v pubertě. Já se kvůli tomu, že jsem nepoznala svého otce natrapila v dospívání hodně, trvale to poškodilo můj vztah s mámou, nechtěla jsem, aby děti zažívaly něco podobné, moc jsem si přála, aby měly kompletní rodinu, proto jsem byla moc ráda, když manžel přišel s tímhle řešením. Odstěhovali jsme se úplně pryč a od začátku až do nedávna žili jako šťastná, spokojená a hlavně kompletní rodina. I když původně byl plán jim to říct, pak nebyl nějak důvod, odkládali jsme to a zřejmě by k přiznání už asi nikdy nedošlo. Jenže dcera se to dozvěděla blbou náhodou. Dnes bych to udělala jinak, ale stalo se. V případě syna to ale nebylo tak, že by se jeho biootec na něj vykašlal. On, to, že je na světě vůbec neví. Rozhodla tak moje máma. Byl to ženatý učitel na učňáku, kde jsem se učila. Byl by to hrozný prusvih, proto mě máma vzala ze školy a intru na jiné učiliště a on se to nikdy nedozvěděl. Syn toto zdědil a je též učitel, akorát na základní škole. U dcery to bylo jinak, to byl vůl co ze dne na den zmizel. Oba byli starší, tíhla jsem k nim, zřejmě proto, že mi chyběl táta. Do třetice jsem šla do vztahu naopak s mladším i když jen o rok a tam to vyšlo na sto procent. Možná také proto, čím jsem si prošla v pubertě já, chtěla jsem své děti od tohohle všeho uchránit a povedlo se. Puberta proběhla hladce, u syna snad ani nebyla, což, kdyby věděl pravdu, nemuselo by to tak být, takže na druhou stranu i když toho lituji a mrzí mě to, možná jsme stejně udělali nejlépe.