Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nejsem empatická?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.2.24 13:36
Podle mě to máš nastavené dobře. Ve škole na praxích jsem to měla stejně.
Teď postupem času mi například pohřby připomenou pocity, které jsem cítila jako malá holka na pohřbu babičky. Takže i když jsem vzdálená příbuzná, tak mě ta atmosféra dostane a bulím.
Jelikož mi nedávno zemřel blízký příbuzný, tak si dokážu představit, jaké emoce prožívají pozůstalí a zase by mi to vyvolalo vzpomínky.
Pak si myslím, že s některými se dá sblížit víc a pak je ten jejich odchod těžší.
Každý je jinak emocionálně odolný…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 13:44
@Anonymní píše:
Ahoj..Po mateřské jsem před půl rokem nastoupila do prace kde jsem už pracovala. Je to práce osetrovatelky (geriatrie). Práce spočívá v krmení, přebalování, polohování, a když dojde na nejhorší tak i postarani se o zemreleho. Svléknout, omýt, vyndat zuby, šperky, svázat čelist, popsat telo, zabalit, odvézt… Předat věci po zůstalym. O lidi se starám rada, práce mě baví. Ale co mě trápí..Spousta kolegyň už odešla, protože nedávala úmrtí. Nevím jestli to může být i věkem? Mě je 27, kolegynim 45+. Spousta z nich když někdo umřel, brečí..ze jim ten clovek přiroste k srdci. Že jim je to líto. Jenze ja to třeba hodím za hlavu. A to mě trápí. Vůbec mi ty mrtvý lidi nevadí. Ani umírající. Nemám přitom absolutne žádný pocit, když to tak hloupě řeknu.. je mi to vlastně jedno. Ale trápí mě že vlastně nemám žádný pocit smutku.Neumiraji u nás zadní mladi lidi… Nicméně třeba když se třeba něco děje me dceri, tak samozřejmě pocity a emoce mam.. Samozřejmě že znám strach, lásku, radost apod..Ale v té práci to nějak necítím. Jako kdyby mi ty lidi byli jedno. Ale samozřejmě se o ně starám jak nejlíp můžu.
To obdivuji, že máš hroší kůži a dokážeš hodit za hlavu, že někdo zemřel. Nemyslím si, že je špatně být citlivý a ani není špatné být imunní. Každý je prostě jiný. Pamatuji si, jak prvně brečela kolegyně dcera, když ji klientka zemřela. Pracuje v pečovatelském domě. Pokaždé je smutná, zlomená. Sama sobe neumím úplně odhadnout. Asi bych byla nějakou dobu smutná, jak je dcera kolegyně. Taky to mám, že si lidi kolem sebe oblíbím, mám na ně své citové vazby. Neumím to jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 13:55
@Anonymní píše:
Ahoj..Po mateřské jsem před půl rokem nastoupila do prace kde jsem už pracovala. Je to práce osetrovatelky (geriatrie). Práce spočívá v krmení, přebalování, polohování, a když dojde na nejhorší tak i postarani se o zemreleho. Svléknout, omýt, vyndat zuby, šperky, svázat čelist, popsat telo, zabalit, odvézt… Předat věci po zůstalym. O lidi se starám rada, práce mě baví. Ale co mě trápí..Spousta kolegyň už odešla, protože nedávala úmrtí. Nevím jestli to může být i věkem? Mě je 27, kolegynim 45+. Spousta z nich když někdo umřel, brečí..ze jim ten clovek přiroste k srdci. Že jim je to líto. Jenze ja to třeba hodím za hlavu. A to mě trápí. Vůbec mi ty mrtvý lidi nevadí. Ani umírající. Nemám přitom absolutne žádný pocit, když to tak hloupě řeknu.. je mi to vlastně jedno. Ale trápí mě že vlastně nemám žádný pocit smutku.
Ja myslim, ze je to prace pro tebe, ze tam vydrzis, protoze to tak neprozivas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 14:09
@Anonymní píše:
Ahoj..Po mateřské jsem před půl rokem nastoupila do prace kde jsem už pracovala. Je to práce osetrovatelky (geriatrie). Práce spočívá v krmení, přebalování, polohování, a když dojde na nejhorší tak i postarani se o zemreleho. Svléknout, omýt, vyndat zuby, šperky, svázat čelist, popsat telo, zabalit, odvézt… Předat věci po zůstalym. O lidi se starám rada, práce mě baví. Ale co mě trápí..Spousta kolegyň už odešla, protože nedávala úmrtí. Nevím jestli to může být i věkem? Mě je 27, kolegynim 45+. Spousta z nich když někdo umřel, brečí..ze jim ten clovek přiroste k srdci. Že jim je to líto. Jenze ja to třeba hodím za hlavu. A to mě trápí. Vůbec mi ty mrtvý lidi nevadí. Ani umírající. Nemám přitom absolutne žádný pocit, když to tak hloupě řeknu.. je mi to vlastně jedno. Ale trápí mě že vlastně nemám žádný pocit smutku.
Proč by ti To mělo vadit a proč by to mělo být špatně? Pokud máš city v osobním životě, asi nejsi nějaký psychopat, který by se ve smrti vyzival.
Důležité je, jestli tu práci- péči o nemohouci, děláš ráda a s nějakou lidskosti. Jestli prostě těm lidem dokážeš jejich odchod alespoň trochu zpříjemnit. Jestli ti tohle jde dobře, tak jsi člověk na správném místě. A vydrž tam. Ti lidé tuhle péči moc potřebuji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 14:37
Máš velikou výhodu že to tak máš, obzvlášť když vykonáváš takovou práci která rozhodně není pro každého. Člověk aby se zrovna postaral o zesnulého, musí teď zapomenout na své pocity a vykonávat svou práci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 14:52
Jen to dokazuje, že jsi na toto povolání vhodná. Dokážeš ke klientům přistupovat profesionálně. Poskytnout jim perfektně veškerou péči. Ale zároveň si k nim nevytvářet citové pouto. Smrt v profesní rovině bereš jako součást tvého povolání. To z tebe nedělá neempatického člověka. Naopak kolegyně, které každou smrt nesou těžce nejsou na správném místě. Protože ony tím dávají velmi zabrat své psychice a pochopitelně to po nějaké době už nejsou schopny dále zvládat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sonarka
25.2.24 14:56
Tak pokud jsou to lide, kteri uz jsou takrka nemohouci a smrt je pro ne vysvobozeni, pak te chapu…mnozi uz mozna ani moc nekomunikuji, jsou ve svem svete…taky bych to asi neprozivala. Nebo ne nijak drasticky. Myslim, ze to mas nastaveno spravne, kdyby jsi mela kvuli kazdemu brecet a byt znicena, tak to delat nemuzes.
- Citovat
- Upravit
25.2.24 14:58
Myslim si, ze kazdy reaguje jinak, proc by tve pocity (jejich absence) mely byt spatne? Stejne to neovlivnis - co prozivas, to tak proste mas 
Nicmene reaguju na prispevky, ze „profesionalni je nemit citove pouto“, to si v zadnem pripade nemyslim. Pracuju s lidma, citove pouto citim, neprofesionalni si neprijdu. A jo, s vekem byva clovek citlivejsi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 15:04
Určitě to mas nastavené dobre ke sve práci.
Mám to stejně, pracuji jako pecovatelka v DD a když někdo umře, tak proste odejde ze světa. Povzdechnu si třeba jen, chudák, už to má za sebou a tím to pro mě konci.
V práci to mám nastavené takto.
Když bohužel někdo onemocní nebo zemře v mem okolí, je to něco jiného.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 15:07
@Zmatka píše:
Myslim si, ze kazdy reaguje jinak, proc by tve pocity (jejich absence) mely byt spatne? Stejne to neovlivnis - co prozivas, to tak proste mas
Uznávám to jsem napsala trochu blbě. Já jsem zrovna ten člověk, který by tuto práci nemohl vykonávat ani náhodou.
Pokud si člověk dokáže vytvořit citové pouto ke klientovi a zároveň to nadále dokáže mít nastavené na profesionální úrovni. Tak je to v pořádku.
Já reagovala na to když kolegyně musely odejít protože těžce nesly smrt klientů, kteří jim přirostli k srdci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 15:17
@Anonymní píše:
Ahoj..Po mateřské jsem před půl rokem nastoupila do prace kde jsem už pracovala. Je to práce osetrovatelky (geriatrie). Práce spočívá v krmení, přebalování, polohování, a když dojde na nejhorší tak i postarani se o zemreleho. Svléknout, omýt, vyndat zuby, šperky, svázat čelist, popsat telo, zabalit, odvézt… Předat věci po zůstalym. O lidi se starám rada, práce mě baví. Ale co mě trápí..Spousta kolegyň už odešla, protože nedávala úmrtí. Nevím jestli to může být i věkem? Mě je 27, kolegynim 45+. Spousta z nich když někdo umřel, brečí..ze jim ten clovek přiroste k srdci. Že jim je to líto. Jenze ja to třeba hodím za hlavu. A to mě trápí. Vůbec mi ty mrtvý lidi nevadí. Ani umírající. Nemám přitom absolutne žádný pocit, když to tak hloupě řeknu.. je mi to vlastně jedno. Ale trápí mě že vlastně nemám žádný pocit smutku.
Tak kdybys mela brecet nad kazdym zemrelym na geriatrii, tak se zhroutis zahy. Co by mel delat doktor na pitevne, soudni lekar? Za me mas pristup v poradku. Laborant zjistujici histologii..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.24 15:24
No tak třeba ten patolog zrovna nemá moc prostoru si se zesnulým vytvořit citové pouto…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tuhy_LU
25.2.24 15:44
Mila mas byt na živě lidi. Tam bys měla cítit aspoň trochu soucit, mělo by te těšit, když jim něco udělá dobre. Měla bys živým dopřát důstojnost.
Mrtvému můžeš posloužit jen tim, ze s jeho tělem budes manipulovat s úctou. Není důvod, aby ses ze smrti hroutila, patří k životu - a ty to tak citis. Je to dobra prevence k tomu, abys profesně nevyhorela a mohla tu práci dělat dlouhodobě.
Mu umírá mamka, taky je mi to líto, dělám pro ni hodně věci, any se cítila lip. Ale chráním si svůj život, svoji psychiku, svoji domacnost. Neplacu po nocích, ze umírá. Raději jsem si s mi dnes dala kafe a přivedla ji malou dcerku aby se s ni potěšila.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj..Po mateřské jsem před půl rokem nastoupila do prace kde jsem už pracovala. Je to práce osetrovatelky (geriatrie). Práce spočívá v krmení, přebalování, polohování, a když dojde na nejhorší tak i postarani se o zemreleho. Svléknout, omýt, vyndat zuby, šperky, svázat čelist, popsat telo, zabalit, odvézt… Předat věci po zůstalym. O lidi se starám rada, práce mě baví. Ale co mě trápí..Spousta kolegyň už odešla, protože nedávala úmrtí. Nevím jestli to může být i věkem? Mě je 27, kolegynim 45+. Spousta z nich když někdo umřel, brečí..ze jim ten clovek přiroste k srdci. Že jim je to líto. Jenze ja to třeba hodím za hlavu. A to mě trápí. Vůbec mi ty mrtvý lidi nevadí. Ani umírající. Nemám přitom absolutne žádný pocit, když to tak hloupě řeknu.. je mi to vlastně jedno. Ale trápí mě že vlastně nemám žádný pocit smutku.
Neumiraji u nás zadní mladi lidi… Nicméně třeba když se třeba něco děje me dceri, tak samozřejmě pocity a emoce mam.. Samozřejmě že znám strach, lásku, radost apod..Ale v té práci to nějak necítím. Jako kdyby mi ty lidi byli jedno. Ale samozřejmě se o ně starám jak nejlíp můžu.