Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemocná babička
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
29.4.06 14:17
Nemocná babička
Ahoj,
omlouvám se, nejspíš tohle sem na emimino moc nepatří, ale nevím, komu jinému se svěřit. Stydím se za své myšlenky a strašně mě tíží, že to nemůžu nikomu říct. Už vůbec ne nikomu z rodiny.
Jde o mou babičku. Je jí 92 let - úctyhodný věk, pochopitelně. Závidět se ale nedá. Pokud by člověka v tomhle věku nic netrápilo a tělo ho poslouchalo, byla by to jiná věc. Jenže moje babička je nemocná - už několik let musí 2× týdně jezdit do nemocnice, kde leží čtyři hodiny na lůžku a čeká, než se jí pročistí všechna krev v těle. Bohužel, jak už to tak bývá, to nestačí a přidala se k tomu cukrovka, častá virová onemocnění a teď ještě voda v těle, která způsobila, že momentálně pobývá už týden v nemocnici kvůli srdíčku. Často byla tak slabá, že nemohla dojít ani na WC, téměř obden někde spadla a způsobila si tak ohromné naraženiny a tak bych mohla pokračovat hodně dlouho.
Stará se o ni moje mamka (babičky snacha) a to ještě musí obstarat dům a zahradu a chodí denně na 3 hodiny do práce 
Často si říkám, proboha, jak se tohle všechno dá zvládnout? Mamka si ale nikdy nepostěžuje, i když mnohokrát musela utírat pos… zadek, převlékat počůrané peřiny a pořád dokola poslouchat pesimistické úvahy o životě a tom jak se zabije, že tohle není život… Za tohle všechno si od babičky musí vyslechnout spoustu výtek na svou adresu, že např. nepřiběhne okamžitě, když na ni zazvoní a hádá se s ní kvůli každé prkotině… 
Já bych se na mamčině místě dávno psychicky zhroutila, ale ona to zdá se zvládá (i když fakt nevím, protože na venek nedává nic znát) a teď lítá téměř každý den do nemocnice a poslouchá sestřičky, jak jim babička v noci hrozně vynadala (nejspíš nevěděla, že není doma a myslela si, že křičí na mamku 
) a hrozí se, at babičku nepropustí domů, protože už nemůže ani chodit a necítí jednu ruku a co by ona, když je taťka v práci, tam sní celý den sama zmohla???
Babička z toho života už nemá zhola nic, je popletená a zmatená a já čekám jen na to jediné a za to se právě strašně stydím. Dokonce se to bojím i napsat. Mám ji moc ráda, vždyť jsem s ní vyrůstala, poslouchala její příběhy, chodila i s bráchy do lesa, kde nás učila poznávat rostliny a podobně… A teď ji tady pořád něco drží a nehodlá jí ulevit od bolestí a trápení. A já tady slzím, protože je mi jí líto, protože si nepřeji, aby zemřela, ale zároveň si to přeji Připadám si hnusná a sobecká!!!!!
Trochu se mi ulevilo, že jsem se mohla aspoň vypsat. Nezlobte se, prosím, proto na mě.
Petra
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
29.4.06 14:27
chipsy neomlouvej se snad když se vypíšeš se ti uleví a snad o to jde. Stáří je někdy smutný a nevyčítej si myšlenky, myslím, že tě úplně chápu. Je obdivuhodný, že jste jako mnozí babičku už dávno někam neodložili, mamce se ta objetavost jistě vrátí. A neboj příroda je mocná a jistě to nějak zařídí. Drž se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 16:24
Ahoj,
nemáš se za co omlouvat.Stáří patří k životu stejně jako každé jiné období v životě.
Mamku by jste měli na rukou nosit za to,že pro babičku dělá všechno,aby to stáří bylo důstojné.Znám hodně rodin,kde babču s dědou „šoupli“ do domova důchodců,ať se starají jiní.A jelikož mamka coby sestřička v jednom pracuje,vím,jak to tam vypadá.
I já můžu posoudit,že stáří a i ten odchod prožívá každý jinak.Babička nám zemřela v 90 letech.Doposledka byla soběstačná,i když jsme věděli,že má strašné bolesti a léky odmítala.Zemřela ve spánku.
Děda trpěl stařeckou demencí.Neorientoval se v čase,v lidech,ale zvládal naschvály.Snad o nich ani nevěděl ,neuvědomoval si je.Starala se o něj teta,taky snacha a nejednou po něm uklízela ho.....,které rozpatlal po zdech i po sobě,nalil barvu na koberec a rozšlapal v celém domě.
Taky jsme si přáli,aby to už skončilo a když to přišlo,byl to velký smutek,byl to děda,ale zároveň to byla hrdost na tetu,že dokázala,že umřel doma mezi svými a i úleva.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 17:35
Ahoj Chipsy,
měli jsme doma v podstatě totéž - prababička přes devadesát už zcela odkázaná na péči babičky, její dcery, která už by pomalu taky potřebovala pomoct… (tam mohu jen dodat drobnou pikantnost - prababička od rodiny a od dětí odešla, když byla babička ještě malá a objevila až někdy když jí bylo snad přes sedmdesát. A stejně se babička začala starat…) Říkali jsme totéž, co ty - že je to hrozný, ale že to bude i úleva, až přijde konec. Nevyčítej si to, nikdo rád nevidí, jak se někdo jeho blízký trápí a musí vynakládat takové péče a snahy zdánlivě za nic. Ani rád nevidí, jak dřív pohodový člověk se najednou tak moc změní. Nezbývá holt než vydržet, opakovat si, že za to nemůže a doufat, že to bude součástí nějaké životní zkušenosti, která se odrazí v lidech okolo nějakým dobrým způsobem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 19:46
Chipsy, za to se nestyď, vždyť to je naprosto přirozené…
Já bych se musela stydět, že jsme dědečka dali do pečovatelského ústavu, když už se přestal hýbat, babička ho absolutně nezvládala opečovávat a my jsme všichni chodili do práce. Dědeček vlastně ani nevěděl, že je někde jinde, pořád říkal sestřičkám, že si půjde lehnout nahoru, že je unavený (doma měli ložnici v patře)… Babička s ním byla denně od rána do odpoledne, nemyslím si, že by to od ní bylo ošklivé, vždyť ona by ho ani nezvedla a my jí nemohli pomáhat celý den
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 20:01
Chipsy - to, že si přeješ, aby babička zemřela, je v podstatě dobré. Přeješ si, aby jí bylo dobře, aby se netrápila. Já si totiž myslím, že existuje život po životě a ten nikoho z nás nemine. Život na zemi je jen vlastně jakási škola. Takhle to vnímám a jsem o tom přesvědčena.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 20:57
Ahoj Chipsy, skoro jsem brečela, když jsem četla tvůj článek.
Moje babička zemřela měsíc a půl před narozením Honzíka. Sice jí nebylo tolik let, zemřela ve svých 76 letech. Konec nebyl hezký a i když to člověk vypouští z úst jen velice těžko, věděli jsme, že tam nahoře jí bude líp. Všechno začalo, když dostala salmonelozu. Ta se vyléčila, ale po tom to šlo rychle. Začínala se u ní objevovat skleróza, mysleli jsme si, že je to prostě věkem. Jenže skleróza už dospívala hodně daleko a ..... No, nebudu se tady rozepisovat. Nakonec babička šla do pečovatelského domu, protože moje mamka, její dcera je doma na invalidce se zádama a horko těžko by jí opravdu zvládala. Pečovatelák byl v místě bydliště, kam moje mamka denně docházela, chodila s ní na procházky apod. Babička se po celý svůj život o všechny starala, včetně nás, vnoučat. Když už jsme věděli, že je konec, chtěli jsme zajistit Hospic. Bohužel se to nestihlo, babička nás předstihla a zemřela v nemocnici na interně. Na tak hrozném místě. Ještě teď tady brečím. Ale nejhorší na tom všem je, že já jsem byla v době její největší nemoci těhotná, na rizikovém a měla strach o malého. Za babičkou jsem nechodila, protože z toho všeho se mi vždycky udělalo tak špatně, že malý kopal jako o život. Strašně mě stresovalo, jak babička utíkala z pečovateláku k sobě domů. Je to těžký. Moje poslední vzpomínka na ní je, jak od ní odcházím z pečovateláku, ona za mnou utíká, že půjde domů se mnou, ale nemůže a já se na ní koukám a pak se zavřou dveře od výtahu a..... A pak jsem jí už nikdy neviděla.
Dodnes denně mačkám v ruce její fotku, a říkám si, že jsem se měla přemoci a chodit za ní. Ale co ti jen chci říct. Tvoje babička má úctyhodný věk a už má právo na to si odpočinout. Není to nic špatného, že si přeješ, aby se jí ulevilo. My jsme to naší babičce nakonec také přáli. Není na tom nic špatného, jen jí přeješ to nejlepší. Věř mi, vím o čem mluvím. U nás to bylo hrozný a dodnes to občas všechno prožívám, protože jako prababička by byla skvělá a byla to moje druhá mamka. Jestli máš chuť, napši mi SZ, popovídáme si. Taky bych měla potřebu o tom s někým mluvit.
Šárka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 21:04
Ahoj chipsy,
to, že se nemáš omlouvat, už bylo napsáno, takže už to mohu jen zopakovat.
Je dobře, žes to ze sebe dostala aspoň touto formou! Pro duši je důležité, aby se pusa vypovídala.
Je hrozně těžké pozorovat, jak člověk, s kterým jsi strávila kus života, trpí. Zvláště když má srovnání - tentýž člověk předtím a potom…
Zažila jsem to dvakrát, a pokaždé jsem doufala a prosila nevím co (nejsem věřící, přesto se dá říci, že jsem se svým způsobem k čemusi modlila), aby se naši blízcí uzdravili, aby se stal nějaký zázrak. Ale když doktoři mluví jasně, a Ty vidíš to utrpení… říkáš si, proč se ten člověk, který je každý den sužován bolestmi a často i psychickými problémy, tady musí mořit? Zvlášť, když už mu ale opravdu není pomoci. Čím delší je to trápení, tím hůř.
Je jasné, že každý den svojí babičky vnímáš jako dost těžký úděl, navíc, pokud je do toho zahrnuta i Tvoje maminka.
Jenom je zkrátka těžké přiznat si, říct narovinu, že tomu člověku přeješ konec. Asi nám to zní krutě, ale v některých případech se konec dá chápat jako vysvobození.
Přeju hodně síly, a vybrečení se taky pomáhá
tak ahoj a drž se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 21:10
ještě ahoj Packo,
já taky nemohla jezdit za svojí babičkou do nemocnice, měla jsem moc malý miminko. S babičkou jsem strávila hodně moc času, a ona už moji malou ani nestihla vidět, o to víc mě to bolí.
Zvládla jsem s tím malým miminkem za ní zajet jen jednou, a poslední moje vzpomínka na ni je, že mi jen mačká ruku - na víc se nevzmohla, chudinka.
Teď už to bude rok, a pomalu tuhle lítost začínám zvládat tak, že už ji dokážu trochu přebíjet vzpomínkami na ni, když byla ještě v pořádku. Pomáhá mi to, že o ní hodně mluvím, když byla ještě veselá kopa.
přeju, ať se Ti časem podaří totéž, snad jo 
ahoj
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 23:15
Chipsy všecko se děje tak jak má. Tohle není žádné pesimistické smíření se světem a vůbec to neznamená, že nemáme bojovat!
Můj dědeček si říkal, ještě udělám topení v domě a můžu umřít. Dodělal topení v bytě a opravdu dostal srdeční infarkt a zemřel. Při pitvě zjistili, že těch infarktů předtím měl 5. Šestý ho skolil.
Já, přiznávám, jsem si ale taky přála aby děda umřel. Dědeček ležel několik měsíců na přístrojích. Nekomunikoval, byl celou dobu v bezvědomí. Jenom ho prostě lékaři nechtěli pustit. Když ho odpojili, umřel během několika hodin.
Svého dědečka jsem milovala, ale přesto jsem si to přála. A nyní jsem ráda, a cítím, že děda nás stále miluje a je nám nablízku. Moc vzpomínám na Ty báječné chvíle s ním.
Pokud miluješ svého blízkého, je normální že nechceš aby se trápil !
Nedělej si žádné výčitky. Určitě v tom nejsi sama! Jiní o tom třebas nemluví, ale cítí to stejně.
Jestli si chceš popovídat písni SZ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.06 23:53
Chipsy,
tak my měli doma podobnou situaci. A i to, že se o babičku starala především moje mamka /její snacha/ a já. Bylo to náročný hlavně na psychiku. To fyzično člověk vždycky nějak zvládne, ale ta psychika dostávala fakt zabrat. Starali jsemse takhle o babičku 2 roky. Samozřejmě, že to začínalo v pohodě, jen si babička už třeba neuměla uvařit apod. tak jsme si jí vzali k nám domů. Jenže pak se to stupňovalo a za chvíli jsem byla celé dopoledne doma a hlídala, aby nám náhodou neodešla /přicházela stařecká demence/.
Bylo to moc těžké, ale po jedněch letních prázdninách, jsem nebyla už schopná nadále doma zůstat /našla jsem si práci 300km od bydliště/ a i na mamku toho už bylo moc. Babičku nám nikde nechtěli vzít, ale nakonec jsme ji dali do LDN. Asi to zní hrozně, ale byla tam v dobré péči - dostala se tam přes našeho strejdu, který dělá chirurga a posílá tam své pacienty po těžších operacích. Byli jsme všichni ale upozorněni, že změna prostředí udělá své a taky že ano. Asi o měsíc a půl babička zemřela. Chodili jsme za ní den co den a ten poslední jsem tam šla s bráchou. Už jsem cítila něco divného, když jsme vcházeli dovnitř.....Když jsme šli domů, bylo nádherný počasí - babí léto - a jediné, co mě v tu chvíli prolétlou hlavou, že babička se už má určitě líp a že jí na cestu svítilo sluníčko. Mockrát jsem se zamýšlela nad tím, jestli bych se neměla stydět za to, že jsem jí „přála“ smrt. Ale já jí smrt nepřála, jen jsem chtěla, aby si už odpočinula a ulevilo se nejenom jí, ale vlastně i nám. Vždycky ke konci září na ní moc vzpomínám. Byla to moc hodná ženská
TAkže určitě neměj žádné výčitky a držte se
Klára
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.5.06 18:42
Holky, strašně moc vám všem děkuji za krásná slova!!!
Babička je pořád v nemocnici - jeden den je to lepší, že i mluví a druhý zase horší. Netroufám si hádat, jak to půjde dál . Snažím se myslet pozitivně (už i kvůli miminku, které se má za několik týdnů narodit). Fyzicky jí stejně nedokážu pomoct, tak snad, doufám, jen na duši.
Děkuji.
Petra
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.5.06 22:21
Chipsy,
je dobře, žes to aspoň vypsala.
Mám teď podobnou zkušenost s dědečkem. Je mu 82 a nedávno měl mrtvici. Nejdříve mi rodiče řekli, že nemá následky, ale teď to vypadá, že nemůže chodit. Už před mrtvicí chodil dost špatně, má nemocná kolena, ale teď se učí znovu chodit s chodítkem. No a protože je děda hrdý a váží 100kg, tak si dovedeš představit, jak se asi cítí jako bezmocný ležící chlap. Babička má nemocné srdce a musí se o něj starat, žijou s nimi i mí rodiče, které obdivuji, jak to zvládají. Přiznávám, že se bojím, že až pojedu domů na Moravu, tak se u dědy asi rozbrečím, až ho uvidím. Na dálku mu nemůžu pomoct a je mi ho líto. Říkám si, že by ho třeba „postavilo na nohy“ očekávání pravnoučete, tak se teď snažím přesvědčit přítele.
Taky se bojím, že mi děda umře před svatbou, kterou máme s přítelem za necelé 2 měsíce. 
Držím palečky!
Adéla
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.5.06 11:00
Babička včera v noci zemřela.
Pro nezasvěcené to možná bude znít blbě, ale jsem ráda. Samozřejmě, když odejde někdo vám tak blízký, je to těžké! Ale bylo snad ještě těžží vídat ji v takovém stavu, v jakém posledních pár týdnů už byla . Po té, co ji propustili z nemocnice, se její stav rapidně zhoršil - nemohla už vůbec chodit, sotva vnímala okolí, měla bolesti…
Věřím, že si prožila krásný a spokojený život, že i přes všechny peripetie byla šťastná. S těmi svými kytičkami, zahrádkou, lesem, který milovala a chodila tam každý den na procházky (a my, děti, pochopitelně pak s ní) a že tu prostě byla ráda. Každopádně navždy zůstane v našich srdcích. Tohle si snad každý z nás tajně přeje, aby se na něj nezapomnělo. Na babičku se zapomenout nedá 
Petra
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.5.06 11:11
Chipsy - už jednou jsem psala.....a můžu ti říct, že mi bylo taky blbý, když jsem někomu říkala, že jsem vlastně ráda.....Ale já byla ráda hlavně kvůli babičce. Nic už jí netrápilo, nebolelo a ještě teď si vzpomínám, jak ke konci vždycky mluvila o své mamince, že jí viděla, že si pro ní přišla a že už chce být s ní. Když o tom mluvila, tak si ani neuvědomovala, že prababička je už dávno mrtvá. Takže když umřela, první, co mě napadlo, bylo to, že už je u své maminky.
Měj se moc hezky a ať máš u sebe brzy své miminko
Klára
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
