Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Nebude špatný nápad zkontaktovat odborníka, a to co tu popisuješ, svěřit jemu. Poradí Ti, jak se chovat a jednat, aby ses nenechala zahnat do kouta od maminky… Nemusí o tom pro začátek přece vědět
Příjde mi to jako separační úzkost, odborník určitě pomůže jak píše přispěvovatelka nade mnou. Budu držet palce, musí to být nesnesitelný…
Ahoj, je mi trapný, že sem píšu, ale už fakt nevím… A anonym, stydím se, co začínám cítit ke své mámě, ale nemůžu si pomoct…
Ve zkratce: Je mi 26, otec odešel v mých 19, opakovaná nevěra a několikamilionové dluhy… Máma samozřejmě na zhroucení, byl to její první, byly spolu asi 25 let… No pomáhala jsem jí, jak se dalo, trávili jsme spolu čas, několik měsíců se mnou spala v pokoji na manželské posteli, prostě jsem jí chtěla co nejvíce pomoct. Přítel byl celkem naštvaný, že dávám přednost mámě, ale pro mě to byla samozřejmost. Postupně se to zlepšovalo, spala už sama, ale stále jsme jezdily na dovolené, trávily spolu dost času, nejela jsem např. ani na ERASMUS kvůli tomu, aby nezůstala sama. Její melancholické nálady jsem tolerovala cca 3 roky ještě po rozchodu.
V mých 22 jsem si našla nového přítele, odstěhovali jsme se společně do bytu a za mámou často chodila. Už v té době začalo mírné manipulování (tedy bylo i dřív, ale to jsem jí nevyčítala), dávám přednost příteli a ne jí (nemusí ho, o to je to horší), nedělám to, co by chtěla… Teď je mi 26, odstěhovali jsme se 30 km od ní a přijde mi to horší a horší.
Nebudu se tu vypisovat se vším, co mi vadí, ale máma by nejraději zůstala ve starém světě, kdy já jsem dítě a ona mi může diktovat, diktuje i celé rodině, musí být pořád po jejím. Po rozvodu nikoho neměla, nenašla si nový koníčky nebo vyžití, co by jí nějak posunulo, navíc si myslím, že trpí depresemi, takže se například z ničeho nic rozbrečí i uprostřed narozeninové oslavy člena rodiny apod. Dle mě i jiných by ptořebovala jít k psychologovoi, aby jí pomohl posunout se dál, ale o tom nechce ani slyšet, že ona si pomůže sama.
Začínám být na ní alergická, když vidím, jak každými diktuje a chová se jak malý děcko, až si říkám, jestli si psychologa nenajdu já, protože už fakt nevím, jak s ní po dobrým vycházet (nebo spíš vycházet tak, aby to nebyl na úkor mě/ostatních)
Omlouvám se za zmatenost, asi jsem se potřebovala jen vypsat, protože fakt nevím, co dál… Ještě doplním, že do těch 19 jsme měli nadstandartní vztah matka - dcera, ale pomalu se to hroutí…