Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Nenormální chování dcery
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.6.12 14:28
Podobné problémy mají aspergeři, ale to je prostě druh autismu a jsou problémy i jine i když mírné, pokud až na toto úzkostně stydlivé chování je v pořádku autismus bych za tím nehledala.
zaěla bych šupem za psychologem aby poradil jak ji přes prázdniny pomoci
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 14:33
Tak pod úvodní příspěvek bych se mohla podepsat, přesně tohle mám doma 
. Už jsem to i řešila s dětskou psycholožkou, ovšem neporadila mi víceméně nic, jen že to samo věkem zmizí 
. Tak můžeme společně doufat…
Mám taky hrůzu ze školy, ve školce se první měsíce s učitelkama vůbec nebavila, teď už v pohodě, ale když je něco novýho (hra, povídání apod.), tak stejně stojí s hlavou do země 
. A nejhorší bylo, když jsme začali chodit na logopedii, po 2 sezeních jsme skončily, protože prostě nekomunikovala . Teď teda chodí, ale s kámoškou a dokonce i občas něco řekne 
.
Apropo na psychologii mi bylo vysvětleno, že mám doma pěkně silnou osobnost a detailistku k tomu, tudíž ona má strach se projevit, pokud si tím není stoprocentně jistá a pokud nemá k tomu člověku důvěru. Pořád si zároveň hlídá zadní vrátka, tj. mě. Jediný, co můžu poradit (i z konzultace s psychologem) je, nechat ji v klidu, rozhodně bych ji neposílala na tábor apod. Je potřeba, aby získala důvěru v tebe a po malých krůčcích se naučila důvěřovat i okolí. I když co si budeme povídat, někdy je lepší, když ty děti nevěří nikomu 
. Je dobrý ji podporovat ve snaze o samostatnost (např. jít si něco koupit, o něco požádat), ale jen do té míry, kterou ona unese, tzn. být ji za zadkem, později třeba čekat za rohem 
. A hlavně je důležitý na to neupozorňovat! Jak před ní (prostě to přehlížet), tak před okolím a hlavně o tom pořád nemluvit „ona se stydí, nemluví..“. Tím to člověk naopak podpoří a o to to bude horší. Naopak, když se jí něco povede (sama od sebe se začne s někým bavit, hezky pozdraví), tak je fajn na to upozornit, ale spíš tám stylem, že tebe to potěšilo, že tobě se to líbilo. Ne ty jsi šikovná, ty jsi skvělá, to ať si už přebere ona, ale říct „to se mi opravdu líbilo, jak jsi paní vyprávěla, co jste dneska dělali ve školce..“ apod. Není to jednoduchý, člověk musí pořád přemýšlet, co říct a jak se v které situaci zachovat, ale jinak to nepůjde. Hlavně to neber jako tragédii, každej jsme nějakej a je potřeba ne smutnit, že to tak je, ale radovat se z každýho pokroku
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 14:37
Já si myslím, že se fakt jen extrémně stydí…
Zrovna jsem si vzpomněla na něco podobného. Mě bylo 18, prvním rokem jsem dělala vedoucí na tom táboře. Přijela mi tam 7letá holčička. Extrémně stydlivá, plačtivá, všeho se bála, bála se jít vyčůrat. Strašně se na mě upnula. Musela jsem s ní chodit i na záchod. Zkoušela jsem jí jen doprovodit a koukat z dálky aby mě viděla, ale to taky brečela. Povídala jsem si s ní, nic jsem z ní nemohla dost, proč pláče a tak. Nakonec jsme se domluvily, že zkusí celý den neplakat a když se jí bude chtít, přijde za mnou a řekne, proč… Našla jsem jí za hodinu ve stanu, jak pláče, že neumí neplakat… Byla jsem z toho špatná. No vše přestalo po příjezdu jejích rodičů. Viděla je spolu pohromadě a začala se smát, úplně jiné dítě… Popovídala jsem si s nima a oni mi řekli, že den před odjezdem měli šílenou hádku a na tábor jí vezla jen maminka… Padaly i prý slova o rozvodu a tak. Takže ona - chudák malá, to slyšela a bála se toho.. Potom byla jako vyměněná. Bombová holčička. Jen pro příklad, že stydlivost může mít absolutně jinou příčinu než, co si my můžeme myslet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 14:41
Tak my mame taky nasi starsi tvrdohlavou a stydlivou. Od mala u me byla jako kliste Resili jsme to domlouvanim…nepomohlo. Tak jsem pristoupili k razantnejsim krokum. Davali ji do jesli. Trochu se otrkala. Pak do skolky, zase o trochu lepsi. Dodnes ale nezdravi a pokud po ni neco chceme, musime ji to tisickrat vysvetlovat nejmene dva dny dopredu. Navstevu doktora dopodrobna probrat, co se bude dit. Nic navic se dit nesmi, protoze to proste nebylo v planu Je to hra o nervy. Manzel ji vodi do skolky a nekdy vybuchne tak, ze na ni rve, protoze se zasekne a proste s ni nic nehne. Kupodivu ten jeho rev funguje a dcera se snazi komunikovat. Podotykam, ze do skolky chodi rada. Sekne se treba u vyberu bot nebo saticek, cehokoliv…
Bude to asi beh na dlouhou trat. Detska nam rikala, ze je dulezite, aby poslouchala v dulezitych vecech. Coz ted dela. Treba u toho doktora. Ale je to holt vic narocne. Nesmi ji nic prekvapit. Z neznameho ma proste strach.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 14:41
@slevik píše:
Tak pod úvodní příspěvek bych se mohla podepsat, přesně tohle mám doma
Mám taky hrůzu ze školy, ve školce se první měsíce s učitelkama vůbec nebavila, teď už v pohodě, ale když je něco novýho (hra, povídání apod.), tak stejně stojí s hlavou do země
Apropo na psychologii mi bylo vysvětleno, že mám doma pěkně silnou osobnost a detailistku k tomu, tudíž ona má strach se projevit, pokud si tím není stoprocentně jistá a pokud nemá k tomu člověku důvěru. Pořád si zároveň hlídá zadní vrátka, tj. mě. Jediný, co můžu poradit (i z konzultace s psychologem) je, nechat ji v klidu, rozhodně bych ji neposílala na tábor apod. Je potřeba, aby získala důvěru v tebe a po malých krůčcích se naučila důvěřovat i okolí. I když co si budeme povídat, někdy je lepší, když ty děti nevěří nikomu
presne tak jsem to myslela i ja, napsala jsi suprove 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 14:54
Já můžu jen říct, že jsem zažila spolužáka na základce, žil se svým dědečkem, nechtěl číst před třídou a hodně věcí řešil mlčením. Dědeček na něj několikrát do školy „vlítnul“, honil ho po třídě, řval na něj, nějak nechápu, jak to tehdy učitelky mohli nejen dovolit, ale i zapříčinit, protože na něj dědečka zavolali a dědeček všechno řešil tresty.
Přitom si myslím, že pro kluka by bylo mnohem přínosnější, kdyby si s ním někdo sednul, promluvil, vysvětlil, nabídnul nějaké individuální řešení a on by se postupně trochu otrkal.
Takže tresty za to, že takhle vyjadřuje třeba nesouhlas s nějakou akcí (odpovídání na otázky, fouknutí do přístroje…) mi přijdou zcela kontraproduktivní a psycholog mi nepřijde potřeba, zkrátka za čas si to srovná v hlavě a bude líp, jen ji musíte podpořit, dodat sebevědomí, aby se nebála otevřít pusu před cizími a vyjádřit, že něco nechce či se jí nelíbí, aby šlo přistoupit vůbec k dialogu o tom, proč j potřeba to udělat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 15:14
Gladys: ale u nas to treba zabira… nejsou to tresty. To nepomohlo. Ani placnuti. Ale kdyz vidi, ze mame opravdu vztek, tak nakonec promluvi co ji je, co ji vadi. A prevazuje veta: Ja nevim. Nam hrozne vadi, kdyz se takhle sekne a nemluvi. Treba i hodinu jen stoji a zira do blba. nekdy k tomu i breci. A proste nic nerekne, nic neudela. To by me cert vzal. A kdyz vysvetlujeme, ptame se normalne, tak nereaguje. Az kdyz manzel zarve: Mluv! Tak promluvi. Takze asi jak u koho. Navic se to fakt zlepsuje a staci rict: Mluv! Uz jen jednou. Predtim to rikal do te doby nez promluvila. U ni je to ale spis ta tvrdohlavost nez stydlivost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
noren
27.6.12 16:01
@juchinka píše:
Právě že dřív to bylo tak, jestli chceš zmrzku ta si ji kup, já počkám tady před obchodem. No a ona teda radši bez zmrzliny a teď už si ji koupit jde a když je sama dokonce komunikuje. právě proto mě napadlo poslat ji na tábor, ale na druhou stranu mě to přijde trochu drastické
Já bych se přimlouvala za to, abys jí na tábor neposílala. Byla jsem v dětství hodně podobná jako tvoje dcera, dá se říci, že skoro stejná. Tak mě máma jako čerstvě šestiletou poslala na 14 na tábor pod stan…Je to jedna z mých nejhorších vzpomínek, hrozně jsem se tam bála, víceméně 14 dni probrečela. Za rok mě tam poslali znovu, znovu to stejné a vlastně celé dětství jsem měla úplnou hrůzu z toho, že bych měla někam jet. Školy v přírodě, lyžáky, neexistovalo, jen z té představy se mi dělalo zle A i dneska je mi úzko, když jedu na dělší dobu někam pryč 
- Citovat
- Upravit
27.6.12 16:14
@slevik - tvůj příspěvek mi moc pomohlo. Protože máme doma kluka, necelé čtyři, a taky má zvýšenou potřebu jistoty a bezpečí, ještě do nedávna, když jsme přišli k babi, dědovi, tak prostě třeba i hodinu strávil manželovi v náručí, a silným odmítáním reagoval na cokoliv, co prarodiče jemu řekli (bohužel se snažili „vnucovat“), když ho nechali, tak mu stačila blízkost..že by tam zůstal sám, to ani náhodou..věci, ve kterých si není jistý, nedělá. Dříve stačil jeden, dva pokusy - nešlo to, tak toho nechal (třeba při hraní). Třeba jsme šli na trampolinu, chtěl, abychom mu pomáhali nahoru, dolů..druhý den jsem tam s ním byla sama, žádné jiné děti, lezl tam úplně sám, ani mi neřekl..Máme takový přístup, o kterém píšeš, bereme ho jaký je, dáváme maximální pocit bezpečí a jistoty, nenutíme ho do nových situací, ani nekomentujeme cokoliv, co by mohlo naznačovat neúspěch (že měl jsi pozdravit, mohl jsi tam přeci vylézt, to nic není - nic takového neděláme)..a vidím, že se to dost mění, cítím, že je to tím, že mu dáváme jistotu a oporu a čas, aby sám dospěl k těm věcem. Já taky byla stydlín, samozřejmě časem se to člověk naučil tak nějak maskovat..ale myslím, že tak skutečně říkat, co si myslím, bez obav z odsouzení, jsem se naučila až s těhotenstvím..něco se ve mě změnilo a najednou mi je úplně jedno, že budu mít odlišný názor, říkám ho..dříve jsem měla potřebu jakoby splynout s okolím, souhlasit..jen abych netrčela..Myslím, že za tyhle pocity může násilná socializace a to, že rodiče dávají najevo, že chování dětí jim není vhod..a mohlo by být jiné..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 16:27
Já jsem myslím byla podobná, asi ne tak moc, ale cizí lidi dodnes nemusím. Nerada telefonuju s cizími lidmi a nerada něco vyřizuju před někým známým. Sama nemám problém.
Ale zas třeba na tábory jsem jezdila odmala a moc ráda. A ještě to zdravení - dodneška si pamatuju, když mi máma říkala, abych pozdravila, o to víc jsem se pak styděla, když to všichni teda už očekávali, že pozdravím… To jsem úplně nesnášela.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 16:38
@sisovka51 můj syn většinou na dotazy neodpovídá. 
Řvát na tříleťáka Mluv, jen kvůli tomu, aby odpověděl, no nejsem nějak outlocitný rodič, ale tohle mi za to nestojí.
Já osobně na něm vidím, že když má splněné všechny fyzické potřeby, tak mu stačí dát jen prostor a netlačit na něj a postupně se tam většinou dopracujem i po dobrém. Jakmile jsem netrpělivá, dělám nátlak, rupnou mi nervy, tak to končí řevem - zbytečně.
Přijde mi to jako nepodstatný výsledek za příliš velkou cenu.
Můj syn je hodně svůj, je to s ním občas hodně na palici, ale už jsem se poučila, jsem rodič, ne gestapák.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 16:51
@sisovka51 - mě napadá, co takhle ji v tom, když stojí a neříká nic - tak ji jen obejmout a říct ji, že je to v pořádku, až vám to bude chtít říct, tak vám to řekne? vím, že jsi tady nepsala proto, aby jsi dostala nevyžádané rady, ale chtěla jsi přispět svou zkušeností..jen mě to tak napadlo..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 18:05
Blandik: presne tak, psala jsem svou zkusenost. Vse ostatni jsme zkouseli a nepomohlo. Tohle jako zazrakem funguje a lepsi se to. Dcera je pak vice sebevedoma. Uz nebreci zbytecne. Otrkala se. Kdyz jsem pred tim zkousela ji obejmout, tak me odstrcila az bouchla. A fakt vzdy vydrzela takhle stat a civet i hodinu. To si nedelam srandu. Az se ji pak odvedla pozornost, tak teprve po dlouhe dobe se premohla. Takhle to ale vecne delat neslo, protoze by jsme se nikam vcas nikdy nedostali. Ted o svych pocitech dovede mluvit. Rika, co se ji nelibi, ze je smutna z nejakych veci, ze jsem zla kvuli necemu, ze ji Nela trapi…proste mluvi a to je pro me dulezite. Nejsem jasnovedec abych vedela co si mysli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 18:41
Ja o stydlivosti taky psala, a na tabory jsem jezdila moc rada, ale byla jsem uz trochu starsi.
ted bych to ale urcite radsi nezkousela.
jezdila jsem na tabory jako vedouci a nepamatuju si moc deti, co by se jim styskalo celou dobu a byly z toho nejak extremne spatne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.12 18:58
Tábory jsou pro hodně přizpůsobivé děti, které milují změnu a nové lidi. Já jezdila od 5ti let a takové nemluvné/zakřiknuté děti měly vždy problémy. Neposlala bych dítě s takovými problémy ani za nic. Raději navštívit co nejdříve dětského psychologa.
O trestání a nucení dítěte do kontaktu či jiného chování, které nechce, se nebudu vyjadřovat. U některých dětí to může pomoci, ale v tomhle případě to chce odbornou radu a ne systém pokusu a omylu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
