Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neumím se ozvat/branit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
7.2.23 12:11
Jeee, díky! 
Taky se to stává ostatnim? Včera jsem toho nafuku, co s ním občas mají problém i chlapi, do tech míst opravdu chtěla poslat. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.2.23 12:19
Mam to sice z druhé strany, ale ja si vzdy musel umět vybojovat svou pozici. Byl sem vždy malý a roztomilý, tudiz automaticky pro někoho, kdo mě poprvé viděl, sem působil hrozně neškodne a byl sem šíleně podcenovan. Kdo mě zná, tak už si nikdy nic nedovolí . Důležitý je, že musíš jednoznačně stanovit hranice. Když je nestanovís, je pak samozřejmy, že si dovoluji. To je princip šikany na školách, někdy i v práci… vždycky si vyberou někoho od pohledu bezbranneho a hodného.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 12:21
On to tak někdo opravdu má a úplně to z něj vyzařuje. Je super, že si to uvědomujete a snažíte se nenechat! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 12:39
Ono je to hlavně o povaze a co ze sebe vůči druhým vyzařuješ. Já tohle nikdy neměla, protože jsem od přírody extrovert, nemám problém lidi poslat kam slunce nesvítí a navíc mám tzv „resting bitchface“ takže to ani nikoho nenapadne se na mě obořit 
Každopádně něco se dá naučit třeba v kurzech asertivity a taky funguje jednoduchá věta „připadá vám/tobě v pořádku tak se mnou mluvit?“ Většina lidí se chytí za nos a ten zbytek jsou lidi bez empatie. A ano slabší kusy člověk vždycky pozná, takže ví na koho si to dovolit může a na koho ne.
Příspěvek upraven 07.02.23 v 12:47
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 12:45
Já na to mám svou teorii. Strašně lpím na tom, co si lidé o mně myslí. A možná proto se nebráním, protože si je obranou nechci znepřátelit. Takže důležité je nelpět na tom, že budu mít s tím člověkem dobré vztahy. Tím zanikne úzkost, člověku se hodně uleví a dokáže lidi odmítat, říct svůj názor beze strachu. Je to teorie, praxe u mně dost pokulhává
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 13:11
Taky záleží, co ti dělají. U nás jedna kolegyně taky furt „že jsou na ní škaredí“ (btw, to je slovník jak ze školky), a přitom jí jen říkali, že něco dělá blbě, což ona interpretovala, jako že jí říkají, že je blbá. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 13:13
Měla jsem - a do jisté míry stále mám - totéž. Ale hrozně mi pomohlo na sebe přestat brát situace, za které by se měla cítit trapně protistrana. Třeba když se někdo zeptá na silně nevhodnou otázku, tak už nezamluvím situaci, aby nedošlo k trapasu (který vlastně ani není můj). Naopak se zeptám: “Jak to myslíš?” nebo něco jiného, co na situaci reaguje a posílám tak míč na druhou stranu hřiště.
Nicméně se mi to už moc nestává. Dávám si obrovský pozor na to, jakou sociální bublinu kolem sebe mám. Ale rozumím, že ne vždy je to reálné, třeba právě v té práci.
Tady máš tip na moji oblíbenou knížku: https://www.databazeknih.cz/…stresu-61072
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 13:21
@Dana066 píše:
Já na to mám svou teorii. Strašně lpím na tom, co si lidé o mně myslí. A možná proto se nebráním, protože si je obranou nechci znepřátelit. Takže důležité je nelpět na tom, že budu mít s tím člověkem dobré vztahy. Tím zanikne úzkost, člověku se hodně uleví a dokáže lidi odmítat, říct svůj názor beze strachu. Je to teorie, praxe u mně dost pokulhává
jo, to je přesně vono…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 14:17
Šmejdi poznají, že je někdo křehký, možná to dělají nevědomky, ale dělají to, protože si myslí, že jim to projde.
Vidět to jde už ve školce, jak je tiché dítě otloukánek.
Já třeba takového člověka poznám a chovu se spíš mile, burana poznám taky od pohledu a ti mě moc rádi nemají, protože je někdy ztrapním.
Ale taková rychlá v reakcích jsem dlouho nebývala (tichá kozorožka), záleží i na věku. Věci nad kterými jsem kdysi mávla rukou, že se nechci hádat nebo řešit už dnes řeším. Cítím se pak silná a je mi dobře. Člověk se musí umět zastat sebe i slabšího.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 14:22
@Martha03 píše:
Ono je to hlavně o povaze a co ze sebe vůči druhým vyzařuješ. Já tohle nikdy neměla, protože jsem od přírody extrovert, nemám problém lidi poslat kam slunce nesvítí a navíc mám tzv „resting bitchface“ takže to ani nikoho nenapadne se na mě obořit
Každopádně něco se dá naučit třeba v kurzech asertivity a taky funguje jednoduchá věta „připadá vám/tobě v pořádku tak se mnou mluvit?“ Většina lidí se chytí za nos a ten zbytek jsou lidi bez empatie. A ano slabší kusy člověk vždycky pozná, takže ví na koho si to dovolit může a na koho ne.Příspěvek upraven 07.02.23 v 12:47
JJ to mi jednou volal bratranec mého muže a byl sprostý, že ho nemůže nikde sehnat a já ho klidným hlasem uzemnila, že jestli si myslí, že nadávat mu do č… se mu zdá normální, když potřebuje jeho pomoc?
Hned se uklidnil, ke mě se vždy choval hezky.
JJ hodně lidem se slušnost musí připomínat asi se pohybují mezi lidmi, co ji nemají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.2.23 14:22
Podle me lidi vyciti, co si ke komu mohou dovolit, a podle toho se tak chovaji. Ke mne by si treba nikdo nic nikdy nedovolil a to ani nemusim nic rikat. A to rozhodne nejsem krehka, ani se nelicim a chodim sportovne oblekana, ale ani se netvarim protivne nebo nepristupne. Pristupy 4.-6. bych na tvem miste rovnou skrtla, protoze ti z toho neni dobre. Muzes dat treba priklad toho, co ti rikaji?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj všichni, trápí mě, že si na mě dovolují muži nebo někdy i ženy. Nekdo má špatnou náladu nebo je nervózní a vylije si to na mě. Vzápětí se k nekomu jinému chová mile. Když se mi to stava v práci, od některých mužských kolegů, ještě k tomu nahlas a v open space, je mi do breku. Mozna mi poradite psychologa, ale tam už jsem chodila a tohle mi přijde jako úplná malickost proti tomu, co jsem řešila s ním.
Trochu jsem ale pokročilá, protože 1. si uvědomuju, že je na mě někdo škaredý.
2. Uz vím, že je to špatně.
3. Nekladu to za vinu sobe.
4. Někdy to umím otočit v žert, aspoň navenek.
5. Někdy se umím urazit - taky nic moc.
6. Někdy ovládnu slzy.
7. Někdy se umím asertivně ohradit, a to pak mám svátek celý den!
A co dál, aby mi to nebylo líto, necítila se trapne. Někdy si říkám, že jsem asi málo ženská - měla bych se licit, být křehčí…?
Podotýkám, že tuhle naučenou bezmoc mám asi z domova a posunutý práh tolerance asi taky. Od rodičů jsem prošla peklem. Bohužel se tak chová i bratr a bývalý.