Nevím, co dělat, abych byla šťastnější
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Já ti nevím, ale ze svého okolí mám pocit, že čím víc se
v nějakém hledání smyslů života a toho, jak být šťastný, lidi vrtaj,
tím jsou nešťastnější. Kdo to neřeší a prostě žije, je v pohodě.
Jasně, je otázka, co je příčina a co
důsledek, ale prostě bych se snažila si užívat maličkostí… hezkého
počasí, dobře uvařeného jídla, výletu do přírody…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ideální věk zjistit, jak to ve světě ve skutečnosti chodí.
A v životě.
Máš mnohem víc než mnohé jiné holky. Nespokojenost je jen v tobě.
A máš právo a ideální čas zkoumat a hledat. Kdy jindy když ne teď. Ono
by bylo i fajn oprostit se od nějakého hledání smyslu a štěstí a kdesi
cosi. Jsi na začátku dospělého života. Zkušenostmi zjistíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Na jednu stranu ano, mám k tomu tendence, ale rozumově si dávám
setsakramentsky dobrý pozor, abych to nikde neventilovala a skutečně si
vážím každého okamžiku, že vysvitne slunce, že vyrůstá nová tráva,
že mám zdravé děti, manžela, že mám takové možnosti. Tu
„nespokojenost“ beru jako takový hnací motor - snažit se neusnout na
vavřínech. Ty vztahy stále budovat, být na okolí milá, třeba se
vzdělávat, zlepšovat v práci, budovat bydlení, poznávat nové. To
štěstí je nakonec v té všednosti, kterou přehlížíme… Znám bohužel
z okolí mnoho případů, kdy dotyční hledali az dohledali, většinou
prostřídali mraky vztahů, prací, škol, míst a nezbylo jim z toho nic…
Dokonce celá generace mileniánů (narozených kolem přelomu tisíciletí) je
tím prý typická - nespokojí se skoro s ničím, je nestálá, neuznává
tradiční hodnoty, ale vlastně neví, co chce… Tak bacha na to, ať je ti ta
„nespokojenost“ dobrým sluhou a ne zlým pánem. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Dobrý den, je mi 21, mám přítele, práci, dobré rodinné vztahy. Ale furt mám pocit že mi něco chybí a nemohu přijít co. Už jsem zkoušela poslední půl rok najít svůj „smysl“ života, ale nic.
Hrozně se bojím, že se něco pokazí a špatně skončím, mám černé myšlenky a furt mi něco nevyhovuje. Dřív jsem to tak neměla, ale poslední dobou jak je korona, tak je to horší.
Mám pocit, že mě rodiče trochu rozmazlili a udělala jsem si vlastní pohled na svět, který tak ve skutečnosti nevypadá a nedokážu se s tím smířit.
Přijdu si zklamaná sama ze sebe..
Neříkám, že nejsem šťastná, mám kamarádky, přítele, a směju se s nimi, ale když jsem sama, mám černé myšlenky.
Máte to alespoň někdo podobně?
Já si myslím, že občasné „černé myšlenky“ jsou normální, taky
se bojím, abychom byli zdraví, něco se někomu nestalo, nejvíc se člověk
bojí o děti.
V rozumné míře to je normální.
Spíš by bylo nepřirozené být od rána do večera vysmátá a štastná, to jsou spíš okamžiky a mezitím je hodně práce a starostí.
A to se dnes máme dobře, dřív měli lidi starost hlavně aby neumřeli hladem, někdo je nezabil, neumřeli celá rodina na nějakou banální infekci, neuschla úroda atd.
Dnes je moda se pořád honit za „zážitky“ typu exotických dovolených, letů balonem, skoku z útesu atd., ale někomu může víc „štěstí“ přinést, když třeba někomu pomůže, nebo se může o někoho starat.
Zkus popřemýšlet, co by Tě nakoplo k životu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
„Carpe diem“ neboli „Užívej dne“ je staré latinské rčení,
které však mnohé vypovídá… V životě je důležité najít jeho smysl,
ale kolikrát je lepší „netlačit na pilu“ a nechat vše jen tak
plynout… A z tohoto plynutí se nám kolikrát může vyjevit samo od sebe
více než dost 
Můj manžel, přestože věděl, že je vážně nemocný, tak se snažil
užívat si života a radovat se z něj, za což jej zpětně velice obdivuji
. Příští týden mě čeká schůzka
s genetičkou ohledně možnosti zdědění manželovy nemoci naším synem…
Ať už schůzka dopadne jakkoli, jsem vděčná za tak veselé dítko, kterým
mě manžel obdařil . Chci se zase umět tak dětinsky radovat ze
života, jako když jsem byla malá. Věřím, že mi k tomuto dokáže náš
syn nasvítit cestu…
Tedy „Carpe diem“ 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Partnerova ex nechce abych se starala o jejich dceru
- Manžel nechce abych se vrátila do práce.
- Ve skoro 3 letech chce, abych s ní spala v pokoji
- Epilepsie - nevím, jak mu pomoci
- Začínám mít problém a nevím komu se svěřit
- Jsem v tom? (Nevím jak číst z testu)
- Jaký kočárek vybrat, vůbec nevím :)
- Druhotrimestrální screening - dělá se vždy?
Dobrý den, je mi 21, mám přítele, práci, dobré rodinné vztahy. Ale furt mám pocit že mi něco chybí a nemohu přijít co. Už jsem zkoušela poslední půl rok najít svůj „smysl“ života, ale nic.
Hrozně se bojím, že se něco pokazí a špatně skončím, mám černé myšlenky a furt mi něco nevyhovuje. Dřív jsem to tak neměla, ale poslední dobou jak je korona, tak je to horší.
Mám pocit, že mě rodiče trochu rozmazlili a udělala jsem si vlastní pohled na svět, který tak ve skutečnosti nevypadá a nedokážu se s tím smířit.
Přijdu si zklamaná sama ze sebe..
Neříkám, že nejsem šťastná, mám kamarádky, přítele, a směju se s nimi, ale když jsem sama, mám černé myšlenky.
Máte to alespoň někdo podobně?