Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
O mrtvých jen dobře?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
11.8.10 07:34
O mrtvých jen dobře?
Tak ještě jednu vážnou 
Je mi jasné,že každý člověk má své světlé i horší stránky.Co když s ním za života moc nevycházíte,ale je to přece jen blízký?/rodiče,bez kterých bychom tu prostě nebyli,tchyně,která vám pomáhala s hlídáním a pekla buchty,ale jinak do všeho neskutečně strkala nos,teta,která vás milovala,ale jinak to byla „megera“ a chovala se nehezky k lidem,na kterých vám záleží…/
Když ten člověk zemře,uhladí se časem ty vzpomínky a zůstanou jen ty hezké,nebo ty špatné stále ruší tu snahu o jakési „usmíření“?
Jak to máte vy?Díky,T.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
11.8.10 07:53
Ahoj, jsou to 4 měsíce , co mi umřela moje milovaná babička. Při tý příležitosti jsem si uvědomila, že ta druhá je stejně stará a co by bylo kdyby taky. Ta druhá je prostě divná, není přímo zlá, ale v těžký životní chvíli se zachovala nejodpornějc jak mohla k mojí mamce - svojí snaše- a já jí to prostě nemůžu odpustit. Ne protože to udělala, ale proto že se k tomu vrací a stojí si zatím. Nebudu to rozepisovat. Nicméně jsem už přemýšlela, jak bych se zachovala v případě její smrti a když umřela ta hodná, tak jsem ukápla i slzu předběžně za tu druhou a přišlo mi i líto, že se nestýkáme. Ale už mě to zase přešlo - za života jsou ty vzpomínky silnější, uvidíme, co bude pak.
Promin za anonymitu
- Citovat
- Upravit
VERONIKA
11.8.10 08:00
To je strašně těžké 
Moje babi umřela teď v květnu, za života byla strašná pořád všechny jen shazovala (vždycky ťala do živého), urážela, dirigovala, „dělala pletky“, strašně hnusně se chovala k mamce (vlastní dceři) a o tom jak se vždycky chovala k taťkovi (zeti) to ani nebudu rozepisovat (až před smrtí uznala, že je super a že mu v životě hodně ublížila, pomáhal jí a staral se o ni až do poslední minuty jejího života) ..... a když žila tak jsem si vždycky říkala, že je úplně nemožná a až umře tak mi to bude úplně šumák, neuroním pro ni ani jednu slzičku a opak byl pravdou (umřela během 5 měsíců) - s její smrtí se nemůžu pořád vyrovnat, často na ni myslím, pořád mi jistým způsobem chybí a i teď brečím 
Je pravda, že na hodně špatných věcí člověk zapomene, ale když se vyskytne nějaká podobná situace tak si vybavím co babi udělala nebo jak by zas koho smetka nějakou šílenou urážkou … ale věřím, že časem člověk opravdu zapomene.
Moje babi měla zvláštní vlastnost, dokázala člověka nas.at hned při pozdravu
Věřím, že i já na její křivdy jednou úplně zapomenu a budu na ni vzpomínat jen v dobrém 
Snažím se o ní mluvit jen v dobrém, snažím se zapomenout, ale zatím to nejde 
- Citovat
- Upravit
Mufina
11.8.10 08:09
Tino, já tedy za sebe můžu říct, že pokuď jsem toho člověka neměla moc ráda za jeho života, tak po smrti se to nezlepší. Tátova matka - moje bábička zemřela před 7 lety a já jsem k ní ani za tu dobu nenašla nějaký pozitivní vztah. A to jsem s ní žádný otevřený konflikt neměla, jen ona nás prostě neměla ráda a tak ani my ji. Ani když umřela neuronila jsem slzu. Přitom když umřela bábička z mamčiny strany byla jsem z toho dlozuho špatná a ještě teď po 10 letech, když si na ni vzpomenu mám slzy v očích. Jenže s ní jsem měla úplně jiný vztah.
- Citovat
- Upravit
11.8.10 08:17
Jejda, takové vážné téma hned po ránu?
Osobně by mne taky zajímalo, jak to je - nebo spíš, jak to bude u mne.
V tomhle ohledu jsem v zapeklité situaci, já totiž nemám dobrý vztah s vlastní matkou - nebudu to nějak moc rozepisovat, ale zatím jsem si téměř jistá, že ji neodpustím nikdy.
A docela se toho bojím už teď 
.
Jenom doufám, že ještě se stane něco, co nás smíří dříve, než to budu muset potom sama se sebou řešit. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.8.10 09:08
babička mi umřela před dvěma lety. Co jsme si za jejího života o ní říkali šeptem, teď s klidem říkáme nahlas. Člověk na špatné vlastnosti nezapomene, jen se nad ně povznese, protože už to bylo a nikdy to už nebude. Patřilo to k ní, byla taková a maková. Po její smrti vyplynuly na povrch další věci, člověk si toho víc pospojuje, leccos pochopí, snad i odpustí (takový pocit smíření či co), ale nezapomene. Jen se tím vším už neužírám jako za jejího života, netrápí mě to, nepřemýšlím o tom. Ale když si vzpomenu, tak v dobrým i špatným - prostě taková pro mě byla a taková i zůstane. Čili pro mě určitě neplatí, že o mrtvých jen dobře…
raděj inko - mohli by to číst i příbuzní…
- Citovat
- Upravit
11.8.10 09:20
Mufina píše:
Tino, já tedy za sebe můžu říct, že pokuď jsem toho člověka neměla moc ráda za jeho života, tak po smrti se to nezlepší. Tátova matka - moje bábička zemřela před 7 lety a já jsem k ní ani za tu dobu nenašla nějaký pozitivní vztah. A to jsem s ní žádný otevřený konflikt neměla, jen ona nás prostě neměla ráda a tak ani my ji. Ani když umřela neuronila jsem slzu. Přitom když umřela bábička z mamčiny strany byla jsem z toho dlozuho špatná a ještě teď po 10 letech, když si na ni vzpomenu mám slzy v očích. Jenže s ní jsem měla úplně jiný vztah.
měla jsem to hodně podobné 
Příspěvek upraven 14.08.10 v 20:53
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.8.10 09:33
Snažím se odpouštět už za živa, o mrtvých jen to dobré u mě platí maximálně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
medvidek
11.8.10 09:55
Zdravím zakladatelku,
před 3/4 rokem mi zemřela maminka.Šla do nemocnice s bolavou nohou,ale sepse a vypovězení orgánů jednoho po druhém,na přístrojích,umělí spánek takže nic necítila,přesto jseme se u jejího lůžka v nemocnici vystřídaly všechny ségry a jak to šlo tak se usmiřovaly.Nevím jak to popsat.Moje mamina byla všetečná přesto babička mích dcer,uměla ublížit a ranit,ale své nejbližší milovala.Ikdyž starším sestrám v dětství ublížila.Nejlepší způsob jak se vyrovnat se smrtí byť „nemilovaného“ blízkého je odpustit mu.Neodpuštění,zášť a zloba za ublížení tíží jako balvan.Když odpouštíme neděláme to pro ty,kterým je odpouštěno,ale pro sebe.Zhazujeme si ten těžký balvan ze sebe.A ta svoboda,záda nebolí:-).
Snad píšu srozumitelně.
- Citovat
- Upravit
11.8.10 10:16
Já se přiznám, že si vzpomenu i na to co nebylo zrovna dvakrát dobré,ale je pravda, že převládájí ty dobré vzpomínky a když vzpomenu na to špatné, tak už to tolik nebolí a nebo nepobuřuje,prostě to tak bylo a nechává mne to zcela chladnou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.8.10 10:25
Nezapomínám ani to špatné.. Ale netrápím se tím, ani to neupřednostnuji.
Na smrti není nic tak magického, abych předstírala, že to bylo jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.8.10 11:31
nejdůležitější je odpuštění za života… kohokoliv potkáme ve svém životě má smysl… učíme se tím.....
i z negativní zkušenosti si vzít pozitivní ponaučení…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.8.10 13:44
Děkuju moc.
Většina z vás mi mluví z duše-vím,že odpouštět by se mělo ještě za života.Ta osoba byla blízká,ale tak strašně rozporuplná,uměla tak ublížit,že mi to prostě za života nešlo.Než zemřela,byla v komatu a já jsem měla hodně času se s ní smířit a snad jsem to i udělala.Přesto to není bezvýhradné a jsem ráda,že to tak cítí víc lidí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Maya21
2.11.12 23:59
dum
Ahoj chtěla jsem se zeptat jestli je tu někdo kdo by porozuměl, je mi 21 let a v našem domě jsme našli fotku víc jak 100 let starou hasiču ta mě ale nezajima tak jak mě děsí čím dál víc. začalo to u mé kočky měla mit kotata ale nevrátila se mi vždycky přišla na okno a spala doma byly jsme na sebe zvykle..ale když už to čekala nenašli jsme ji a uběhl měsíc a já seděla v kuchyni doma a koukala jsem s mamkou na telku…kolem mě proběhla má kočka a nahlas Miaukala a škrábala u dveří…jenže jsme se koukli na sebe s mamkou a ona byla pryč toho dne sem brečela protože mi bylo jasné že mi dala vědět že kotata ma někde venku a bojí se oně po 10 letech jsme ji našli v kulně na zahradě a ikdyž jsme ji hledali nenašli po bourani te kulny bylo jasno.
No a když se přistěhoval z bohumína k nam strejda rozuměli jsme si a pomahal mi v ukolech a měl mě rad jako svou dceru věděl ale nedal to najevo že umírá z razu nam zkolaboval v nemocnici se nechytal a mamka z toho byla špatná tak si vzala brachu (strejdu)domu a hlidali sme si ho doma samy už nechodil, nemluvil byl na voziku a ja ho kolikrat když nikdo nebyl doma musela hlídat takže jsem nemohla do školy, bylo ale s nim špatně tak ho odvezli a v nemocnici umřel v šest ráno je tomu už 7 let. Potom co umřel sem mi zdál sen jak otvira mame hrob. mama měla s 3 dalšíma odvest ostatky do Karvinne ale nikomu o tom neřekla že ma urnu v autě…chtěla sem jet s ni bala sem se aby se ji neco nestalo. nevzala mě, a když jim to řekla tak byly špatní i oni nebo na ceste zpet se jim stala autonehoda. A všichni to nejak schytali a mamka měla vykloubenou ruku do dneška ji boli. A ma hruzu sednout do auta. A co mi řekla že měla stejnej sen jako sem jirikala já. kdyby me vzali sebou strčili by mě doprostřed sednout a jak rikali policajti ta pata osoba by to nepžila přelítla by skrz sklo.
Po porodu se na mě přišel strejda podívat na stole se, m měla svíčkovou a kupovala jsem si i solnicku ale mela jsem ji na skříni upně nova…slyšela jsem ránu…a když sem rozvítila solnička byla otevřená a položená vedle ni, pak jsem se bala že přitel byl v praci a ja s miminkem sama sem se bala tak jsem šla pro mamku že at jde ke mě že byl u mě strejda…ona mi neverila ale když donesla chleba se salámem co jsme si po ranu daly zabalila jsem ho a dala do prostedka stolu a koukali sme potichu na serial. A přímo u mamky ktera byla v šoku se ten chleb posouval až spadl dolu na zem, já byla v ty posteli prišroubovana až sem mu nahlas řekla proč mě tak straší.
během těhotonství se mi stalo ještě neco už sem měla osmy mesic a večer sem se probudila a nemohla se pohnout…cítila jsem jako by se ve mě někdo hrabal obouma rukama každej detajl jsem cítila bylo to hrozný klepala jsem se a když už to přešlo vzbudila sem přitele že nechci spat u kraje asi po dvou dnech jsem uklizela a mame naproti posteli zrcadlo…a když sem to viděla …na zrcadle byly malé ručičky miminka skutečně a u nas male deti nejsou cela spodni čast byla od toho potom sem to zrcadlo sundala.
Vim že v domě je neco co mě přitahuje ale za buh nevim co sem komu udělala že já prožívám takove hruzy. Je toho vic ale jen jestli někdo o tom nevi jak se toho mam zbavit jsem jak magnet a pritom se nebojim to přiznat přitom je nevyvolávám 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
