Osiření během dospívání

13.1.20 23:38

osiření během dospívání

Dobrý den, chci se zeptat, jestli je tu mezi vámi někdo, komu zemřel rodič během dospívání. Jak jste to vnímali tehdy a jak jste na tom teď?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

13.1.20 23:44

Mně zemřel táta v 17. Vím, že jsem to moc neventilovala a dělala jsem jakoby nic. Asi po třech letech mě to dohnalo…měla jsem psychické potíže a antidepresiva asi na 1,5 roku. Teď po 20 letech už jsem s tím smířená, často vzpomínám a je mi líto moji maminky, která ovdověla ve 38 letech a už si nikoho nenašla…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13.1.20 23:48

Sraworowski… Moc ti děkuju za odpověď. Myslím, že poradenství se poskytuje především dětem a na dospívající se často zapomíná, což je velká škoda a chyba. :?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.1.20 23:55

Mě bylo deset. Tenkrát nic jako poradenství neexistovalo. Takže stejně jako Staworowski jsem to vytěsnila. Neměla jak vyjádřit, s někým probrat. Po pár letech se to vrátilo s velkou silou. Z mé zkušenosti je potřeba to s těma dětma probrat, mluvit s nima, nechat je vyjádřit emoce, probírat to tolikrát, kolikrát budou potřebovat.

To vnímám taky jako riziko. Druhý rodič truchlí a děti často nevědomě „odsune“ a tím příjdou děti o dva rodiče. (Tak to bylo u nás, matka se utápěla ve smutku a nás neřešila)

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
13.1.20 23:56
@Anonyma35 píše:
Dobrý den, chci se zeptat, jestli je tu mezi vámi někdo, komu zemřel rodič během dospívání. Jak jste to vnímali tehdy a jak jste na tom teď?

V 16 mi zemrela mamka. Rodice byli rozvedeni, otec o me do te diby nejevil zajem. Ovsem, kdyz zjistil, ze by mohl mit muj sirotci duchod, zacal se najednou zajimat. Takze jsem resila umrti nejblizsiho cloveka a jeste se soudila s otcem. Na truchleni jsem nemela moc casu. Ale i tak jsem truchlila. Ano citila jsem se sama, ale musela jsem bojovat. Nejtezsi bylo asi prcnich pet let po jeji smrti. Na terapii jsem cilene nechodila. Byla jsem parkrat u psychologa skrz koktani ne zkrz umrti v rodine. A stejne to sezeni byla jen ztrata casu. Cela udalost me s odstupem casuhrozne moc posilila.

  • Nahlásit
  • Citovat
14.1.20 00:02
@Anonymní píše:
Mě bylo deset. Tenkrát nic jako poradenství neexistovalo. Takže stejně jako Staworowski jsem to vytěsnila. Neměla jak vyjádřit, s někým probrat. Po pár letech se to vrátilo s velkou silou. Z mé zkušenosti je potřeba to s těma dětma probrat, mluvit s nima, nechat je vyjádřit emoce, probírat to tolikrát, kolikrát budou potřebovat.To vnímám taky jako riziko. Druhý rodič truchlí a děti často nevědomě „odsune“ a tím příjdou děti o dva rodiče. (Tak to bylo u nás, matka se utápěla ve smutku a nás neřešila)

Ano i u nás to tak bylo, respektive ty první měsíce. Mamka pořád jen brečela, nechtěla nikam chodit, nosila jen černou barvu…nikdo se s námi o tom nebavil a já jsem o tom taky raději s mamkou nemluvila, když se pro jakékoli zmínce hrozně rozplakala…takový začarovaný kolotoč…ale neřekla bych, že nás nějak odsunula, jen si to potřebovala odtruchlit. Starala se o nás dobře a já ji obdivuji, jak to bez chlapa zvládla, hlavně teda finančně. Mimochodem tím že ovdověla ve 38 letech tak neměla nárok na vdovský důchod, ten se v té době vyplácel až od 40.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
14.1.20 00:09

@Staworowski
U nás to bylo hodně intenzivní. Že nás prostě ignorovala. Kdyby nás aspoň poslala k prarodičům nebo tak. Ale my jsme prostě pak byly se sourozencem opuštění. Tak nějak se to nezměnilo už nikdy. Už nebyly výlety, společné trávení času, nic.

Tak u nás to bylo paradoxně finančně „lepší“. Tatínek měl dluhy, ty jeho smrtí zanikly (odmítnutí dědictví). Zároveň měl dobrou práci, takže jsme měli důchody dost vysoké. Matka díky tomu dostala i hypotéku na rodinný dům (protože měla 2 příjmy - zaměstnání, její důchod a ještě k tomu naše důchody).

  • Nahlásit
  • Citovat
385
14.1.20 05:58

Zemřel mi táta v mých 12 letech. Ten den si pamatuju jak dnes. Naši spolu nežili, ale taťka byl se mnou často, bydlel ve stejném městečku. Asi jsem to v sobě nějak pohřbila jako ostatní nade mnou. Nemyslela jsem, že to má na mě nějaký vliv, ale zpětně vidím, že mělo. Ze dne na den jsem šla ve škole z jedniček na trojky (to vidím na vysvědčení). Pamatuju si, že mi mamka i domluvila sezení a jakousi psychologickou poradnu s mojí třídní. Tehdy se mě v kabinetu ptala, jestli mě něco netrápí a já se prostě rozbrečela. Jako by mě otevřela. Aniž bych nějak tušila, že mě to trápí. Zhruba tři roky po smrti táty si pamatuju spíš tak v mlze. Mozek to asi hodně tlačil do pozadí, i když jsem se před spolužáky netajila, že umřel. A taky si vzpomínám, jak jsem ještě rok po tátově smrti zkoušela vytáčet na mobilu jeho číslo, jestli se neozve někdo/něco/cokoliv. Dodnes si to v sobě nesu jako velkou křivdu od života, protože byl úžasný člověk. Chyběl mi a chybí mi. Už je to mnoho let a i když na to člověk většinu času nemyslí, vždy mě tak jednou dvakrát do roka chytne taková nálada, že na něj myslím a celý den jsem smutná. Ale život jde dál. :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
14.1.20 06:14
@Anonymní píše:
Mě bylo deset. Tenkrát nic jako poradenství neexistovalo. Takže stejně jako Staworowski jsem to vytěsnila. Neměla jak vyjádřit, s někým probrat. Po pár letech se to vrátilo s velkou silou. Z mé zkušenosti je potřeba to s těma dětma probrat, mluvit s nima, nechat je vyjádřit emoce, probírat to tolikrát, kolikrát budou potřebovat.To vnímám taky jako riziko. Druhý rodič truchlí a děti často nevědomě „odsune“ a tím příjdou děti o dva rodiče. (Tak to bylo u nás, matka se utápěla ve smutku a nás neřešila)

To je mi líto. Znám to z pozice toho pozůstalého rodiče a pro mě teda děti (15 a 5) byly naprosto primární. Dělala jsem maximum pro to, abych je tím peklem provedla s co nejmenšími následky. Nevytěsnit, neuzavřít se, neudělat z táty ani ze smrti tabu… Líp to šlo s extrovertní mladší, ta si i psychoterapií prošla, starší introvert ji odmítl. Možná ho to jednou dožene, ale teď už je dospělý, tak jeho boj. A rozhodně teda neskončilo společné trávení času nebo výlety a dovolené. Jo, máme míň peněz, ale pořád to ještě jde. Když dorazily první důchody, zpětně za tři měsíce, vzala jsem za to děti k moři.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
14.1.20 06:39

Mě umřel táta, když mi bylo 14. A myslím si, že to zapříčinilo můj další život, který není šťastný. Pro tátu jsem byla jeho princezna. Jeho ztrátu nesu dodnes strašně špatně. Máma se ocitla jako hlavní živitel rodiny, neměla na nás čas… Kdyby můj táta neumřel, jsem si jistá, že by se můj život ubíral úplně jinak. Na mě se po jeho smrti nějak zapomnělo, nikdo mě neřešil a já hledala někoho, kdo by mi ho nahradil. Dnes, ve 40ti letech konstatuji, že nikdo takový nebude a učím se, mít se ráda já sama. Na nápravu starých chyb je pozdě, ale aspoň dožít život v klidu, to je můj sen. :andel:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
14.1.20 07:06

Paradoxně to tehdy, když mi bylo 14,nebylo tak těžké jako dnes. Po 15 letech je to snad ještě těžší. Nás tehdy maminka držela nad vodou a asi i širší rodina. Dnes je člověk sám rodičem a chybí mu dědeček, který by pomohl, poradil, obejmul mě i vnoučata… :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
14.1.20 07:23

Ahoj, mně teda táta umřel v 6 letech. Myslím, že v té době to sice člověk vnímá trochu jinak jak v dospívání, ale i tak to bolelo. Čekávala jsem za oknem a koukala se dolů na ulici, jestli už náhodou nejde a pořád věřila, že se vrátí. Každé Vánoce jsem zvonila na zvoneček na náměstí u stromku a přála si, aby se vrátil. Mě to hodně poznamenalo v tom směru, že jak v rodině chyběla mužská ruka ( i když mamka se ji snažila dokonale zastat se vším všudy, díky tomu umíme obě pracovat s vrtačkou, navrtat police atp., mamka si pak už ale jiného nenašla), tak jsem si podvědomě vybírala minimálně o 10 let starší muže a dlouho jsem si neuvědomovala, že v nich spíš hledám tátu než partnera ( díky tomu ty vztahy dřív skončily než začaly). Nikdo to se mnou moc neřešil, až jsem si tady tu věc uvědomila sama po rozhovoru s jedním tím starším kamarádem, takže jsem si pak vybrala muže nakonec stejně starého jak já a už je tam to partnerství, než že by mi dělal tatínka.

  • Nahlásit
  • Citovat
14.1.20 23:52

Ahoj :slight_smile: chci vám všem poděkovat, že jste se svěřily s tak citlivými informacemi a vašimi pocity… Vážím si toho s :hug: chtěla jsem jen říct, že jsem byla v podobné situaci jako vy. V 16 jsem osiřela, druhý rodič o mě neměl moc zájem a zůstala jsem u prarodiče. U nás byl problém v tom, že jsem si o tom vlastně neměla moc s kým popovídat. Ani jsem nevěděla, že bych se mohla obrátit na nějakého specialistu nebo organizací. Pak jsem začala studovat sociální pedagogiku a dostala se k tomu z jiné strany. Tak by mě třeba i zajímalo, v jakých směrech vás to ovlivnilo (pozitivně/negativně) nebo jestli víte o nějakých např. organizacích, které byste mohli využít, či jste je využili. (popř. komu jste se mohly svěřit) Ještě jednou děkuji za odpovedi :slight_smile:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
15.1.20 07:33
@Anonyma35 píše:
Ahoj :slight_smile: chci vám všem poděkovat, že jste se svěřily s tak citlivými informacemi a vašimi pocity… Vážím si toho s :hug: chtěla jsem jen říct, že jsem byla v podobné situaci jako vy. V 16 jsem osiřela, druhý rodič o mě neměl moc zájem a zůstala jsem u prarodiče. U nás byl problém v tom, že jsem si o tom vlastně neměla moc s kým popovídat. Ani jsem nevěděla, že bych se mohla obrátit na nějakého specialistu nebo organizací. Pak jsem začala studovat sociální pedagogiku a dostala se k tomu z jiné strany. Tak by mě třeba i zajímalo, v jakých směrech vás to ovlivnilo (pozitivně/negativně) nebo jestli víte o nějakých např. organizacích, které byste mohli využít, či jste je využili. (popř. komu jste se mohly svěřit) Ještě jednou děkuji za odpovedi :slight_smile:

Podle mých zkušeností je předčasná smrt rodiče rána na celý život. Přestane to akutně bolet, člověk se s tím nějak vyrovná (někdo líp a s podporou zbytku rodiny, někdo se v tom musí těžce plácat sám), ale stopy a dozvuky si s sebou nese nafurt. Mojí mámě bylo patnáct, když jí umřela maminka, a občas to vyplave napovrch i teď, kdy je jí 80+. Mojí dceři třeba velmi pomohlo, když zjistila, že v tom není sama. Když se seznámila ve škole se spolužačkou, které umřela maminka, když zjistila, že mamince jedné její kamarádky umřel táta, když jí bylo osm (a že to dokázala zvládnout a je z ní strašně fajn ženská)…

  • Nahlásit
  • Citovat
17.1.20 20:09
@Anonymní píše:
V 16 mi zemrela mamka. Rodice byli rozvedeni, otec o me do te diby nejevil zajem. Ovsem, kdyz zjistil, ze by mohl mit muj sirotci duchod, zacal se najednou zajimat. Takze jsem resila umrti nejblizsiho cloveka a jeste se soudila s otcem. Na truchleni jsem nemela moc casu. Ale i tak jsem truchlila. Ano citila jsem se sama, ale musela jsem bojovat. Nejtezsi bylo asi prcnich pet let po jeji smrti. Na terapii jsem cilene nechodila. Byla jsem parkrat u psychologa skrz koktani ne zkrz umrti v rodine. A stejne to sezeni byla jen ztrata casu. Cela udalost me s odstupem casuhrozne moc posilila.

Můžu se zeptat s kým jsi potom žila? S otcem, prarodičů, v dd?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama