Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Osobní problémy - manžela jsem si přestala vážit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
17.5.13 22:36
Mám takový pocit z toho co píšeš, že se ti manžel omrzel 
Je to blbý ale myslím že i to se může stát, prostě i vztah může vyšumět. No nevím, asi bych si ve tvé kůži představila zda opravdu chci být s manželem, nebo ne. Přiznat si pravdu a podle toho se pak chovat a dále jednat.
Někde jsem četla dobré heslo, stálo tam něco jako : „když nevíš co si vybrat, hoď si korunou. Ne proto aby to rozhodla za tebe, ale pro ten moment kdy je ve vzduchu, a ty náhle víš v co ve skrytu duše doufáš…“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.13 22:41
Vcelku chudák chlap… neudělal nic špatně, jen Tě omrzel a upnula jsi se na dítě.
Co dál neporadím, to musíš sama, ale doporučila bych psychologa nebo manželskou poradnu na urovnání myšlenek.
Manžel si jistě Tvého odmítavého chování už všimnul, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.13 22:42
S příchodem dítěte se vztah vždycky změní, někdy bohužel k horšímu. Asi jsi od té doby vnímavější k jeho náladám, víc ti vadí věci, které ti dřív nevadily, jsi unavená. Pomáhá ti manžel s domácností nebo je to všechno na tobě? Co zkusit vypadnout ze stereotypu, udělat si s manželem večer sami pro sebe nebo zajet někam na víkend?
Možná by nebylo od věci to probrat s nějakým odborníkem na vztahy. Zkus zajít do poradny, můžeš tam jít i sama, třeba bys s pomocí někoho fundovaného přišla na příčinu té změny ve tvém vztahu k manželovi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.13 22:46
Ahoj…podle mě se dá určitě ještě něco dělat. Z toho co píšeš mi připadá, že ses láskou k synovi naplnila tolik, že pro muže tam není místo - a upřímně to není moc dobré - hlavně do budoucna. Navíc chlapeček Tvůj přístup k manželovi cítí a proto takto reaguje… Prošla jsem si něčím podobným i když asi né v takové míře, takže Ti rozumím. Po porodu se každá žena stane hlavně „máma“ a manželka zaostává…Já jsem ale opravdu chtěla vše vrátit do „dobrých časů“ a povedlo se 
Záleží na tom jak moc to chceš řešit, pokud jsi to už tzv. zabalila, tak nepomůže nic, ale pokud chceš zapracovat - viděla bych to buď na nějakou poradnu (známí s tím mají výborné zkušenosti), nebo třeba společný víkend bez prcka - návrat na nějaké krásné místo - třeba tam kde jste se brali…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
e-máma
17.5.13 23:06
Já vidím hlavní problém v tom, že seš neštastná z toho jak žiješ, tzn. necítíš se doma… upnula si se na dítě, pro manžela není místo, dejte malého hlídat a jedte někam třeba na výlet nebo si zajděte na večeři, jen vy dva a uvidíš jestli je tam ještě plamínek lásky, nebo si o tom otevřeně promluv s partnerem.
- Citovat
- Upravit
17.5.13 23:36
Mě spíš zarazilo, že s ním ani synek být nechce a že kvůli tomu je doma nepořádek, tzn. ten Tvůj ruku k dílu nepřiloží, aby uklidil, když je takový puntičkář. Tak asi to nebude tak ideální chlap a přišla si po letech o růžové brýle, ale dítě spolu máte, bylo by škoda bez snahy vztah opouštět. Máš nějakou možnost změny stereotypu? Jako jet na dovolenou, na výlet s rodinou… samo se to asi nespraví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Táta Pavel
17.5.13 23:58
Doporučuji pro začátek si pustit film „Válka Roseových“, pak jako druhou lekci si prožij situaci, kdy se několik let taháte po soudech o dítě, kydáte na sebe špínu, totálně si rozvrátíte vztahy a budete se nenávidět do smrti, kolik peněz a nervů tě to bude stát a možná s výsledkem, že chudák dítě bude pendlovat od jednoho k druhému. Až si tohle všechno vnitřně prožiješ, tak upaluj do poradny a koukej to dát dohromady. Ty jsi ten, kdo z domu má udělat domov a ne vytlačit svůj domov k rodičům. Možná by pomohlo, kdybys vyházela veškeré vybavení toho bytu, zrekonstuovali a zařídili jste si ho znovu a po svém, pak by ses tam cítila jako doma. Rozhodně to vyjde levněji než soudy a právníci.
- Citovat
- Upravit
18.5.13 00:08
Doporučuji přečíst Plzáka. Někdo říká, že je dávno překonaný, mě moc pomohl, když jsem chtěla z manžela vyskočit z kůže.
Hlavně si z toho pamatuji, že to dva jsou spolu proti celému světu. To, že spolu budou bojovat, je oslabuje jako celek. Rozvratem toho celku nezíská ani jeden nic. Ty drobné výhry v hádkách vedou stejně jenom k prohře obou, jelikož to stejně rozvací vztah. Jestli to chceš zachránit, budete se muset naučit spolupracovat, což v první řadě znamená komunikovat.
Mohla jsem být dávno rozvedená. Vybrala jsem si spolupráci a nakonec jsme si pořídili i dítě. Syn má 2,5 roku, lepšího manžela jsme si nemohla přát, je i výborný otec. Kdysi jsem tohle všechno mohla zahodit a narazit třeba na nějakého blbce…
V neposlední řadě musíš být vnitřně v pohodě ty, pak tě nerozhází tolik manžel. Prostě tvoje nálady by neměl on tolik ovlivňovat. Nemáš uklizeno - no a co. Nelíbí se to jemu, ať uklidí - asertivně vysvětli, že jsi unavená a že potřebuješ jeho pomoc… Zajdi si sama mezi lidi, nechej tatínka hlídat. Manžel hlídá od 7m (do té doby jsem hodně kojila), v 1,5r malého ho měl sám celý víkend a já jela „za odměnu“ na fesťák se ségrou 
Je to jenom na tobě, co s tím uděláš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.13 01:28
@skoromamuška píše:
Mám takový pocit z toho co píšeš, že se ti manžel omrzel
Někde jsem četla dobré heslo, stálo tam něco jako : „když nevíš co si vybrat, hoď si korunou. Ne proto aby to rozhodla za tebe, ale pro ten moment kdy je ve vzduchu, a ty náhle víš v co ve skrytu duše doufáš…“
V tomhle případě bych házení s korunou neuplatňovala. Protože to, co teď zakladatelka chce, nemusí být nutně ta správná cesta z krize.
Doporučuju přečíst Pět jazyků lásky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.13 01:36
A co se týče bydlení - jak už tady bylo napsáno - pokud je to tím, že je byt ještě původně zařízený, tak zařídit znovu. Pokud to nejde (např. finance), tak alespoň vymalovat, dát vlastní doplňky, nové záclony, trochu přeskládat nábytek nebo i prohodit místnosti (např. ložnici a dětský pokoj). Prostě alespoň trochu si to udělat po svém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.13 01:40
Asi bych si o tom zkusila promluvit s manželem. Třeba najdete společnou řeč… Nebo si zajít pro radu k odborníkovi. A rozhodně bych se měně upla na synka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.13 02:08
Je to blbé narovinu přiznat a hlavně manželovi, ale pokud za to stojí, bude na tom chtít pracovat a můžete jít spolu do poradny, k psychologovi. Můžeš tam klidně nejprve sama, ale uvidíš že Ti navrhne abyste došli spolu oba. Ale musíš i ty chtít, jinak to nebude mít cenu. Přeji hodně štěstí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.13 07:18
@Anonymní píše:
Ahoj holky,omlouvám se za anonymitu, ale nikdo netuší, co prožívám a zatím to nechci ventilovat ven.
Jsem s manželem 3 roky vdaná, spolu jsme 12 let. Byl a je mým prvním chlapem na vše. Máme spolu chlapečka, moje zlatíčko (jak jinak
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu řešit. Od první chvíle, co jsme se potkali, jsem věděla, že je ten pravý, ale najednou si tím jistá nejsem. Spíš mě přijde pravdou opak. O rozvodu uvažuji také, ale nejsem si jistá, zda bych to ustála. A také myslím na své zlatíčko. Pořád se ptá po tatínkovi, když je v práci a přiznám se, že občas odpovím naprosto vyhýbavě, protože mi vyhovuje, když jsme doma sami. Máme svůj klid a děláme si vše po svém. Když přijde manžel domů, jsem nervoznější a syn potom je také nevrlý a pláče. Když je s námi manžel o víkendu doma a já bych chtěla doma pouklízet, tak nemohu, neboť syn chce být se mnou a u něj pláče. Pak je doma jak po výbuchu a manžel je trochu puntičkář
A já to nestíhám, neboť nemám kdy. Po večer pracuji, abych měla možnost po rodičovské mít zaměstnání, takže toho času moc nemám. Pak si dá pár pivek a chodí tu nafrněný a ublížený a to je na mě dost velký spouštěč.
Proto jsem se Vás chtěla zeptat, zda to odezní, zda se vrátím do „normálu“. Už jsem z toho zoufalá a pak se to odráží na všech oblastech. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla rozvést, ale nyní nad tím uvažuji. Nyní bydlím s manželem v jeho bytě po rodičích, kde se doma necítím. Nedávno jsem se prořekla, když jsem se vrátila od rodičů a označila jejich dům za můj domov. Do nynějšího bytu (rodiče mají dům) se vracím spíš jak do ubytovny, než do vlastnío domova
Omlouvám se za trochu zmatečnosti, ale pisálek moc dobrý nejsem.
Ahoj, jsem v naprosto stejné situaci, pro mě můj vztah s manželem skončil, u nás teda spíš tím, že manžel je solitér, vše si dělá po svém, jako bych neexistovala, je neskutečně paličtý a mě už unavilo stále se vnucovat a snaži se…takže to ve mě vše umřelo a nevím co teď…b ohužel jsme začali stavět a já fkt nevím jak to řešit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.13 07:59
jooo.jooo…prichodem decka strizlivi spoustu dokonalych paru. Jeste me napadlo, byl u porodu? nebo to odmitl, prestoze ty jsi ho tam chtela? Nekdy toto funguje jako spoustec…Souhlasim s Omites, nehazela bych vztah za hlavu..pust ditko k babickam a dedum, zajdi si nekam s manzelem, jedte na welness, zapoj ho do domacnosti,necekej ze ho neco samo napadne-primo zadej o co je treba, najdi si cas pro sebe! Dvouletak se uz bez maminky pul dne nezblazni a myslim, ze mu to i prospeje.Ono to pujde 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky,
omlouvám se za anonymitu, ale nikdo netuší, co prožívám a zatím to nechci ventilovat ven.
Jsem s manželem 3 roky vdaná, spolu jsme 12 let. Byl a je mým prvním chlapem na vše. Máme spolu chlapečka, moje zlatíčko (jak jinak
). Jenže se mi zdá, že jsem po porodu naprosto jiná. Teda začala jsem si toho všímat, až zhruba po 6ti měsících od porodu. Vždy jsem svého muže milovala, obdivovala a uznávala. Ale od té doby (je to asi rok), se nemohu dostat do tohoto stavu. Najednou je mi s ním trapně na veřejnosti, vždy se obávám, co za hovadinu plácne. Prostě jsem si jej přestala vážit a fakt nevím, čím to je. Vzpomínala jsem na všechny situace, ale nic mě nenapadlo jako spouštěč. Pro všechny je manžel ideální, bez vady, působí jako hodný člověk. Jenže na mě je toho docela dost. Hodný je, to ano, ale nějak se spolu pereme. Jako bychom mezi sebou měli provaz a přetahovali se. Velmi často si představuji, že bydlíme se synkem v domečku jen my dva a je nám spolu krásně. Pak se prcek probudí a ptá se, kde je táta.
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu řešit. Od první chvíle, co jsme se potkali, jsem věděla, že je ten pravý, ale najednou si tím jistá nejsem. Spíš mě přijde pravdou opak. O rozvodu uvažuji také, ale nejsem si jistá, zda bych to ustála. A také myslím na své zlatíčko. Pořád se ptá po tatínkovi, když je v práci a přiznám se, že občas odpovím naprosto vyhýbavě, protože mi vyhovuje, když jsme doma sami. Máme svůj klid a děláme si vše po svém. Když přijde manžel domů, jsem nervoznější a syn potom je také nevrlý a pláče. Když je s námi manžel o víkendu doma a já bych chtěla doma pouklízet, tak nemohu, neboť syn chce být se mnou a u něj pláče. Pak je doma jak po výbuchu a manžel je trochu puntičkář
A já to nestíhám, neboť nemám kdy. Po večer pracuji, abych měla možnost po rodičovské mít zaměstnání, takže toho času moc nemám. Pak si dá pár pivek a chodí tu nafrněný a ublížený a to je na mě dost velký spouštěč.
Proto jsem se Vás chtěla zeptat, zda to odezní, zda se vrátím do „normálu“. Už jsem z toho zoufalá a pak se to odráží na všech oblastech. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla rozvést, ale nyní nad tím uvažuji. Nyní bydlím s manželem v jeho bytě po rodičích, kde se doma necítím. Nedávno jsem se prořekla, když jsem se vrátila od rodičů a označila jejich dům za můj domov. Do nynějšího bytu (rodiče mají dům) se vracím spíš jak do ubytovny, než do vlastnío domova
Tak nevím, zda je to již dlouhotrvající depka anebo to bude daleko horší. Co myslíte? Dá se ještě něco dělat?
Omlouvám se za trochu zmatečnosti, ale pisálek moc dobrý nejsem.