Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Poporodní trauma
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
23.3.18 08:18
Taky mam trauma jako blazen, dceri byly v prosinci 3 roky a porad se z toho nemuzu vzpamatovat, bylo to doost drsny! Napsala bych ti napis mi a pokecame, ale taky nechci, aby me tady nekdo poznal 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.3.18 08:42
Uvažuji, že teď založím uzavřenou skupinku, kde se můžeme svěřit, třeba nás tam bude více a můžeme se vzájemně podporovat 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.3.18 09:11
Ahoj maminky, všechno se dá zvládnout, nebojte. Já měla poporodní deprese, ale takové, že i když jsem miminko moc milovala, přemýšlela jsem o adopci, nebyla jsem schopná se naprosto vžít do role matky, měla jsem každodenní depky a ani jsem se nebyla schopna usmát, jen jsem brečela. Byl to šílený paradox, dítě jsem milovala a chtěla pro něj to nejlepší a zároveň jsem chtěla všechno vrátit zpět. Pomohla psychoterapie, po necelých dvou měsících jsem doktorovi řekla, že už ho nepotřebuji a s úsměvem odešla domů za synem. Mohlo za to více věcí, i rodinné zázemí, které nebylo úplně v pohodě, vztahy s mámou, očekávání a požadavky okolí apod. Psycholog velice pomohl. Od té doby jsem srovnaná a když jsem měla obavy po pár letech u druhého dítěte, že by se to mohlo opakovat, tak bylo vše naprosto skvělé a od narození jsem fungovala na tisíc % a byla šťastná jako blecha. Šla bych v klidu i do 3 mimča. Sžijte se s miminkem, neřešte okolí, dělejte co je podle vás nejlepší, protože jen vy a vaše dítě jste to nejdůležitější. Ostatní hoďte za hlavu, není vůbec podstatné, co si někdo jiný myslí. Vy jste zodpovědné za sebe i dítě a vy rozhodujete. Usmívejte se a myslete pozitivně, dítě to cítí a je pro něj hodně důležitá pohodová maminka. S odstupem času se všem problémům zasmějete a mávnete nad tím rukou. 
- Citovat
- Upravit
23.3.18 09:14
@Anonymní píše:
Ahoj maminky,
chci se zeptat, je tady někdo, kdo si prochází poporodním traumatem nebo ho úspěšně překonal? Nevíte o nějaké podpůrné skupince třeba tady na emiminu?? Se mnou se to vleče už osm měsíců, jsou dny, kdy je lépe a mávnu nad tím rukou a dny (jako třeba dnes), kdy mi není moc do smíchu. Jsem hrozně vděčná za své zdravé a úžasné miminko, které miluji nejvíc na světě a proto mám výčitky i vůči ní, že jsem to lépe nezvládla. Uvažuji i nad psychoterapii, ale nevím, jak to chodí a chci si to nechat zatím až jako poslední možnost. Vím, že mají lide horší životní traumata a já můžu být vděčná, že to dopadlo nakonec moc dobře, ale pocity nejdou ovlivnit. Prosím o anonym, je tady rodina a nechci, aby to věděli, děkuji…
náš porod byl peklo - pro mne, pro mládě, ale osobně výčitky nemám. Jsem jen hodně vděčná, že to malý přežil bez následků a doktorům za to, že jsem tu já.. osobně bych šla na tu psychoterapii, jsou to odborníci, pomůžou nejlépe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.3.18 09:21
@Anonymní píše:
Ahoj maminky, všechno se dá zvládnout, nebojte. Já měla poporodní deprese, ale takové, že i když jsem miminko moc milovala, přemýšlela jsem o adopci, nebyla jsem schopná se naprosto vžít do role matky, měla jsem každodenní depky a ani jsem se nebyla schopna usmát, jen jsem brečela. Byl to šílený paradox, dítě jsem milovala a chtěla pro něj to nejlepší a zároveň jsem chtěla všechno vrátit zpět. Pomohla psychoterapie, po necelých dvou měsících jsem doktorovi řekla, že už ho nepotřebuji a s úsměvem odešla domů za synem. Mohlo za to více věcí, i rodinné zázemí, které nebylo úplně v pohodě, vztahy s mámou, očekávání a požadavky okolí apod. Psycholog velice pomohl. Od té doby jsem srovnaná a když jsem měla obavy po pár letech u druhého dítěte, že by se to mohlo opakovat, tak bylo vše naprosto skvělé a od narození jsem fungovala na tisíc % a byla šťastná jako blecha. Šla bych v klidu i do 3 mimča. Sžijte se s miminkem, neřešte okolí, dělejte co je podle vás nejlepší, protože jen vy a vaše dítě jste to nejdůležitější. Ostatní hoďte za hlavu, není vůbec podstatné, co si někdo jiný myslí. Vy jste zodpovědné za sebe i dítě a vy rozhodujete. Usmívejte se a myslete pozitivně, dítě to cítí a je pro něj hodně důležitá pohodová maminka. S odstupem času se všem problémům zasmějete a mávnete nad tím rukou.
To je skvělé, že jste to překonala, můžu se zeptat, jak často jsem tam chodila??
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.3.18 09:24
@martina.se To je super, že jste to takhle vzala já se právě taky snažila si říkat dokola, že můžu být ráda za to, jak to dopadlo, že mám úžasnou dceru a všechno to vím, ale nějak mi to bohužel nejde 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.3.18 09:27
@Anonymní píše:
To je skvělé, že jste to překonala, můžu se zeptat, jak často jsem tam chodila??
Je to už pár let, ale mám pocit, že jednou týdně. Bylo to příjemné, hodně věcí jsem si tak vyřešila, byla to vždycky moje chvilka psychohygieny a doteď z toho čerpám, když mám nějaký problém. Rozhodně není za co se stydět.
- Citovat
- Upravit
23.3.18 09:29
@Anonymní píše:
@martina.se To je super, že jste to takhle vzala
však jo, to se může stát proto vyhledej odbornou pomoc, netrap se zbytečně tím, co jsi nemohla ovlivnit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.3.18 09:33
Tady je skupinka pro ty, co se chtějí podělit se svým trápením…:) https://www.emimino.cz/…ma-z-porodu/
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj maminky,
chci se zeptat, je tady někdo, kdo si prochází poporodním traumatem nebo ho úspěšně překonal? Nevíte o nějaké podpůrné skupince třeba tady na emiminu?? Se mnou se to vleče už osm měsíců, jsou dny, kdy je lépe a mávnu nad tím rukou a dny (jako třeba dnes), kdy mi není moc do smíchu. Jsem hrozně vděčná za své zdravé a úžasné miminko, které miluji nejvíc na světě a proto mám výčitky i vůči ní, že jsem to lépe nezvládla. Uvažuji i nad psychoterapii, ale nevím, jak to chodí a chci si to nechat zatím až jako poslední možnost. Vím, že mají lide horší životní traumata a já můžu být vděčná, že to dopadlo nakonec moc dobře, ale pocity nejdou ovlivnit. Prosím o anonym, je tady rodina a nechci, aby to věděli, děkuji…