Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anielka já nemám vrcholové ambice v ničem, fakt ne. To plaváními právě přijde, oproti ostatním, důležité v běžném životě, nechci, aby závodně plavala, chic, bay mohla jít v pubertě s dětma do bazénu a prostě s nimi blbnout v bazénu, jen o to mi jde, nemusela být ua blbku, co neumí plavat a bojí se strčit nohu do bazénu.
Tenis, když by se naučila hrát, prostě pro zábavu si umět pinkat přes síť, nic jiného nepotřebuje.
Kůň je v sočasné době smysl jejího života, ona ani normálně nechodí, ona stále cválá, i v obchodě, vypadá jak magor
já koně nemusím, to nechávám na ní, v tom jen podporuju to, c chce. Kdyby nechtěla, hurá, ušetřím si za rok čas a prachy na super dovolenou, to zatím ale nehrozí asi.
Tanečky, pro život dobrý, dělá moderní skupinový tanec, na diskotéce pak nebude úplný dřevo, o nic jiného nejde. Je fajn, když vyhrávají, ale to je tím, že jsoi malinké a k sežrání.
A klavír, umět trochu noty by se jí mohlo hodit. No jo, mám to těžké ![]()
Plavání je super, to nevzdávejte, nemusí makat závodně, ale otuží se, získá důvěru k vodě a zrelaxuje. Tanečky a tenis nepůjdou dlouhodobě na nějaké úrovni, pokud se učí tak proč ne, ale počítám tak max do 10 let. Hudebka je výuka „dalšího jazyka“, pro pohybově aktivní děti skvělé. A pokud to zvládá se školou tak je to prima cvičení na organizaci času a paměť.
Znám to, třeťačka plave 8 hodin týdně a věnuje se aquabelovému sportu, k tomu hudebka (cello) a dramťák. Ve škole bez problému, ještě k tomu fouká do flétny a dožaduje se výtvarky jako mladší sestra, ta má v 1. třídě „jen“ 6 hodin plavání a hudebku (kytara), v družině chodí vařit a na keramiku.
Určitě to tak nepůjde věčně, ale dokud to zvládají a chtějí tak proč ne.
Tenis bych dceři klidně dopřála.
Příspěvek upraven 15.04.14 v 11:54
@terinka4444 Ono se to časem tak nějak samo vystříbří
Moje sestra má dvě již starší děti. Odmala mají spoustu aktivit. Když bylo třeba, tak jim ten program poupravila, aby byly pokud možno co nejvíce spokojené. Samozřejmě ne vždycky to šlo bez problémů, ale děti se z toho pokaždé tak nějak rychle oklepaly
Také potřebují pochopit, že nelze mít vždycky všechno ![]()
@terinka4444 Co se týče plavání, tak s tebou naprosto souhlasím, to je v životě hodně potřebná věc - také bych se ho nevzdávala ![]()
@terinka4444 Prave s tim plavanim jsem byla ta blbka, co se hrozne bala, a hodne mne to vyrazovalo z kolektivu, takze v tomhle te urcite podporuju ![]()
Já jsem v první třídě měla kroužek každý den a taky jsem to zvládala. Postupně se to protřídí, zlom přišel v 6. třídě na gymlu, to už se nedalo toho tolik stíhat. Dítě si potom vybere, co ho nejvíc baví. A hlavně si všimneš, kdyby to dcera už přestala zvládat.
@Lonette děkuju, zatím zvládá… ona víc než já, já v podstatě jen řídím a někde čekám. Všechno to má 15km od baráku, bohužel.
@Anielka no právě, si pamatuju, jak my se smáli spolužačce, co neuměla plavat a bála se. Navíc mají ve třetí a čtvrté třídě povinné plavání v rámci těláku. Jen to jaksi nechce pochopit zbytek rodiny, že to dělám pro ni a ne pro sebe
@terinka4444 Na rodinu se fakt vykašli. Ty víš, co je pro tvé dítě dobré. Já si taky vyslechla děsné řeči, když jsem si ve 4,5 letech dovolila kluka postavit na brusle a jeho to prostě baví, k narozkám si přál kolečkové a já vím, že jsem mu do života dala fajn základ. A taky byly kecy, že kluk bude chodit na výtvarku…a jako proč ne, když se mu to líbí
A tvoje holčička se zdá být taky všestranná, tak proč jí to neumožnit ![]()
@terinka4444 a můj chlap by vyřadil to plavání. Plavat neumí, voda víc jak do pasu mu vadí a z kolketivu ho to nikdy nevyřazovalo. Problémy s tím nemá. I teď s klukem si vyhrajou na koupaliště. Organizavný hodiny plavání pro něj byly utrpení a dodneška na ně vzpomíná s odporem.
Ja bych ji na tenis dala, kdyz sama chce. Taky bych teda rekla, ze toho ma dost, ale kdyz stiha a neni nikde problem, tak proc ji brzdit… Zkusila bych to na nejakou dobu a kdyby toho na ni bylo moc nebo treba zjistila, ze ji to az tak nebere, tak to muzete nejak zredukovat…
@terinka4444 já taky chodila na gymnastiku, na balet, na tenis, na kreslení. A je super, že mě to naučilo různorodosti. Jeslti ještě k tomu tenis hraje manžel, je super, že budou mít společný koníček. Třeba můj manžel skoro nic neuměl - lyžovat, bruslit, tenis, vše se učil až se mnou. Nejlepší je to naučit se jako dítě.
Tal lyžuje d mala, já miluju lyže, manžel se to taky učil coby dospělý, až byl se mnou. Třeba bruslení jí nejde vůbec, ale jako vůbec, asi po mamince, já takyneumím bruslit, už jsme zkoušeli všechno za deset minut chce sundat brusle a nebaví jí to a nejde jí to.
Aby nedopadla jako neteř. Od malá kroužky a dnes ji je 9 a neumí si najít sama zábavu. byla zvyklá, ze má na každý den naplanovane aktivity a když je u nás…vesnice, bazén vyhřívany, zahrada… Tak stojí a nudí se a ptá se,, co má dělat.
@Anonymní píše:
Aby nedopadla jako neteř. Od malá kroužky a dnes ji je 9 a neumí si najít sama zábavu. byla zvyklá, ze má na každý den naplanovane aktivity a když je u nás…vesnice, bazén vyhřívany, zahrada… Tak stojí a nudí se a ptá se,, co má dělat.
Tak to je častý problém přetížených dětí..My jsme se o tom bavili i s odborníkem. Přetížené děti absolutně neumí naložit s volným časem, pořád se dožadují společnosti dospělého, aby mu asistoval a vymýšlel „program“..A taky se jeví jako hyperaktivní - prostě se nedokáže soustředit na jednu věc, přebíhá od jedné činnosti ke druhé, často ji nedokončí a ve své podstatě ho nic pořádně nebaví..Lepší než milion aktivit je dítě vypustit na hřiště s vrstevníky nebo ho jen tak zavřít do pokoje, ať se zabaví, jak chce..Ale kdo tu možnost nemá nebo je od rána do večera v práci, zatímco děti v družině a na kroužcích, tak to prostě nemůže pochopit..I velké děti si budou hrát na písku, po svém..Syn s kamarády - i staršími, stavěli složité podzemní tunely..Museli se ale „uklidit“ trochu dál od sluzavek a aktivit pro děti. Matky batolat kafraly, aby tam náhodou jejich zlatíčko nestrčilo nohu, ale usměrnili jsme je, že i velké děti si potřebují hrát a to hřiště je pro děti do 12 let
.
My jsme taky měli v rodině spor, protože s partnerem pocházíme z absolutně odlišného prostředí v tomto směru..On od malinka přetížen aktivitami, něco v životě použil, ale spousta toho ho ani nebavilo a z toho, co zkoušel okrajově, neumí dnes pořádně nic..Nakonec se věnuje až se synem sportu, který nikdy nedělal..U nás zase opačný extrém, naši nám nedopřáli téměř nic, tu flétnu a později kytaru jsem si musela vybrečet, ani jedno nemám dodělané, protože se naši nezajímali o možnosti a taky jsme bydleli v zapadlé dědině, naši nás nevozili a autobus jezdil jeden za odpoledne..Tento přístup jsem nechtěla, nicméně ten praktikovaný z jeho rodiny mi přijde jako nepřiměřené přetěžování..Nešlo ani o nás dva, my jsme našli kompromis už před tím, ale podléhali jsme určitým „tlakům“(i když myšlených dobře, nechci je hanit, doporučovali, aby si vše „osahal“).Naštěstí jsem se zdravě „naštvala“ a upustila páru, uběhl skoro jeden školní rok a jsem fakt spokojená, že má syn čas jen tak si hrát v pokojíku, číst knížky, chodit na hřiště se sousedem nebo k sousedovi na návštěvu, sem tam si sednout k počítači. A „vrcholově“ dělá sport, ve kterém je úspěšný a který pravděpodobně bude dělat až do dospělosti, nevidím důvod, proč by měl v pubertě skončit. I když člověk nikdy neví, ale nepředpokládáme to, protože je tam kvalitní chlapské zázemí, má to u nás ve městě tradici.
Mluvila jsem o tom i s dvěma nezávislými psychology, nechala syna vyšetřit a v podstatě dali za pravdu mě, co se týče postoje a přístupu ke kroužkům..Jak už jsem ale psala víš, nelze paušalizovat a není žádná „meta“ jednotná pro všechny. Díky vyšetření jsem zjistila, na co má opravdu vlohy a co potřebuje..A mít kamarády na kroužcích není to samé jako mít kamarády jen tak „venku“.
Co se týče kroužků, nechceme, aby děti měnily aktivity příliš často a jen tak z rozmaru..Podporujeme to, co je baví a v čem jsou úspěšné..Těžko ho budu nutit hrát v souboru na flétnu, když obsazuje první tři místa v mezinárodních turnajích v zápase(ŘŘ a volný styl) a je tam celkově spokojený..Ale je mi jasné, že když bude vrcholově sportovat a k tomu chodit do školy, nic dalšího nezvládne, jen občas, rekreačně. V tomto věku ho ani nechci stavět před rozhodnutí, co o víkendu. Nechci, aby měl dva kroužky, které spolknou víkend, protože kdyby ho bavily oba, tak by se sám rozhodnout nedokázal a stejně by neuměl pořádně nic..To je taky případ jednoho chlapečka z oddílu u syna, dělá na úrovni ještě fotbal a to jsou potom boje, na který turnaj pojede o víkendu..Ve fotbale ho k vůli tomu samozřejmě staví na ty méně důležité pozice a trenér už k němu taky nemá důvěru, protože se nemůže spolehnout na to, že vždy přijede bojovat, takže ho na závody taky nevybere..Z toho důvodu jsem synovi rozmluvila skaut.
Co se týče těch ambicí, ono zase není špatné mít ambice a vést dítě k tomu, aby je mělo taky, aby chtělo být lepší a lepší, zvlášť, pokud na to má..Ale v jedné oblasti, ne v deseti. A malému dítěti prostě musí pomoct rodič zorientovat se. Já nezakrývám radost, že je syn úspěšný.
A to je asi ten rozdíl, namám vrcholové ambice, chci, aby se naučila hrát tenis, už jsem ji přihlásila, je nadšená, základy dostane, ppak si může odpoledne hrát s tátou na kurtu. Plavání jsem popsala, to nemá s vrcholovou úrovní nic společného, to je prostě na čas, než se zvládne neutopit. Tanec, ano, to je zábava a jsou úspěšné holčičky naše, nicméně ne na celostátní úrovni, i když před třemi týdny byly na celorepublikové soutěži v jejich kategorii druhé. A kůň, sice jí to jde a vyhrává, ale zatím jsem realista, je to proto, že velmi málo oddílů trénuje šesti sedmileté děti, a žádné dítě nesedí na koni od dvou a netrénuje od čtyř pěti let, takže v podstatě nemá konkurenci, u dvanáctiletých holek, co už mohou jezdit ofiko závody na licenci je to jiné. Nemám ambice vrcholového sportovce, v podstatě se snažím, aby jí to přinášelo radost a zábavu.
Vypustit dítě s kamarády z baráku možnost nemá a těžko mít budu, prostě v baráku děti nejsou, musím najít rozumný ekvivalent tomu běhání před domem. Běhat před domem může o víkendu, když se zadaří a děti se sjedou, jinak je to jediná věc, co není v mé moci zařídit, bohužel.