Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Babička je s prominutím trochu šílená. Jak to řešit, nevím…
evidentně sedí u okna s smiruje. Tak zkusit vymyslet, jak ji zabavit něčím jiným, aby pořád necucela z okna a neměla přehled.
@Santa Juana píše:
Babička je s prominutím trochu šílená. Jak to řešit, nevím…evidentně sedí u okna s smiruje. Tak zkusit vymyslet, jak ji zabavit něčím jiným, aby pořád necucela z okna a neměla přehled.
Dobrej nápad - jestli se doma nudí a má čas váš šmírovat a kontrolovat, ať si sedne k těm dětem na zahradu sama
Zakladatelka bude mít klid, děti budou pod dozorem a babča bude zaměstnaná. I když asi bych nechtěla, aby mi děti úzkostlivě komandovala, ať nejezdí na motorce, nehladí kočku nebo neběhají rychle. To by z nich akorát brzy byly stejné uzlíčky nervů, jako je tchýně sama.
Tchýni dávejte hranice, nenechte se citově vydírat a když to půjde namotivujte ji aby se svou úzkostnou poruchou něco dělala. A potřebujete se na tom shodnout s mužem a vydržet.
Ona má problém, který nevidí a nechce řešit a hází na vás, abyte zajistitli že se nebude ničho bát. To nejde - kdybste se, nedejbože, začali chovat podle jejích absurních požavků, tak si začne vymýšlet další a další, protože pokud se úzkost poslouchá, tak ona jen sílí a vymýšlí další ohrožení. Úzkokst se tlumí tím, že se překonává.
A ano - pokud se vám babičku podaří zaměstnat čímkoliv jiným, než tím že bude nutit vaše děti neděalt nic, co by bylo jen trošku zábavné - uleví se vám. Nějaký koníček s dalšími lidmi, pomoc někomu, víra v něco to je jedno - prostě něco, co jí rozšíří záběr a dodá smysl života - to na úzskot funguje dost dobře.
Co takhle ji ten telefon proste nezvednout? Až ji budete dostatečně dlouho ignorovat, třeba ji to dojde. Já jsem nikdy nepochopila, proc se někdo nechá dobrovolne po telefonu tyranizovat. Přitom je to tak jednoduché. Telefon nebrat. Můžeš pak zavolat zpět říct, zes vydávala a telefon neslyšela. Na její reci, ze mas vic hlídat děti, odpověz, ze deti jsi hlídala dle svého nazoru dostatečně a hovor ukonči. Akorát s tím bazénem. ma pravdu. Stačí vteřina a neštěstí je na světě. Bazén bych zabezpecila, na motorku dala dítěti helmu, ke kontejneru chod bez telefonu… a babička rázem nemá na co nadávat.
Blaznum a teroristum se nesmi ustupovat. Nezvedala bych telefon. Az bude manzel petkrat denne otravovanej, tak ho tenhle pstrosi pristup prestane bavit.
No… nezvedla bych telefon, žila si svůj život, její stresy a úzkosti ohledně mého života bych přehlížela a pokusila se jí vymyslet nějaký program, aby neměla čas vás šmírovat z okna.
@Anonymní píše:
Hezké nedělní odpoledne všem,poprosím o zachování anonymity, vzhledem k citlivosti tématu.
Můj problém souvisí s matkou mého manžela. Manželství máme krásné, máme jedno dítě a další na cestě. Manžel je ten nejbáječnější chlap pod sluncem, byl a je mi oporou i v těch těžkých chvílích (náročná nemoc a léčba). Jediné co nám trochu kazí „nebe bez mráčků“ je bohužel jeho máma.
Manžel je jedináček, ne, že by chtěli, ale po něm již jeho matka nemohla přijít do jiného stavu. A bohužel podle toho jak se chová zapomněla přestřihnout pupeční šnůru a neuvědomuje si, že její syn je již dospělý a má svoji rodinu.
Její starostlivost je vyčerpávající. Kdykoliv přijede, přiveze nám spousty jídla. Ano, zdá se to být jako výhoda. Ale ono, když je to opravdu každou návštěvu a toho jídla je opravdu hodně (myslím tím jako již uvařeného - polévky, omáčky, moučníky…), přijdu si jak neschopná nána, co se nedovede postarat o jejího syna a celou svoji rodinu. Já mám vždy navařeno, manžel nijak nestrádá a výsledkem toho všeho je, že jídlem se šeredí, nestihne se sníst a vyhazuje se. Nejde už ani zamrazit, protože mrazák také nemám nafukovací.
Manžel ji několikrát říkal ať nic nevozí, že to nesníme, že tu jídlo je. Řekl jí i to, že se cítím trapně, jak když neumím vařit. Vždy je tak na týden klid a pak nanovo. Neustále má potřebu o manželovi zjišťovat a vědět co kde dělá. Nemyslím tím, jako že rodiče mají zájem a své dítě, tohle už podle mě hraničí s patologií.
Manžel se mi přiznal, že většina jeho vztahů skončila právě kvůli jeho matce, která měla a stále má potřebu, se do všeho „míchat“ a tak nějak svého „synáčka“ oprašovat. Manžel už je z ní také nešťastný, zkoušel s ní promlouvat po dobrém, po zlém, ale nic nepomáhá. Vždy toho tak na týden nechá, ale pak vše sklouzne do již zajetého scénáře.
Holky, nevíte nebo nemáte nějakou radu, jak z tohodle ven? Nechci nic hrotit a lámat přes koleno, ale přiznám se, že už mě to fakt pěkně štve…
No jo. Tak já bych na to šla postupně. Řekla bych,, maminko, těch řízků nám příště stačí deset, ne dvacet,,
Takhle se časem dostanete na dva a maminka usoudí, že se jí to nevyplatí.
Ne, teď vážně. Jestli máte jen tento problém, tak je to zlatý. Já bych to brala pozitivně. Má jediný dítě, což vždy bude vítězit i nad jeho věkem.
Osobně bych tohle snášela asi v pohodě. A stejně se těším, až tady jednou bude diskuze o tchýnich, babičkách, maminkách, které se ne starají ani málo, ani moc, ale přesně akorát. ![]()
@sahrazad1 Bazén je vysoký 120 cm a když se nekoupeme, nejsou u něj schůdky, takže se tam nemůžou dostat. Přesto babička nebezpečí vidí…Podle mě a manžela prostě nemají šanci tam nijak vlézt. ![]()
Tchýně bude mít nějakou úzkostnou poruchu, normální to není ani omylem. Ideální by bylo si s ní i s manželem sednout a opatrně jí naznačit, že její strachy nejsou vůbec na místě, a že by se měla poradit s odborníkem. Ale musel by to řešit i tvůj muž, jinak budeš ty za tu špatnou.
Já mám skvělou tchýni, vztahy máme pěkné, mám ji ráda, ale má také své mouchy a jeden čas jsem měla pocit, že mi mé prvorozené dítě ukradne, resp. mluvila o tom tak, jako by se to dítě mělo narodit jí a ne mě. Užila jsem si s tím svoje. Po porodu naštěstí strategii změnila, ovšem zase u nás byla denně x-hodin a ideálně si nosila alkohol a popíjela, načež chtěla dítko nosit a pusinkovat. Několik týdnů jsem to vydržela, ale potom už to nešlo, neměla jsem čas nic si doma udělat, protože u nás vysedávala. Poté jsme jí to s manželem oba řekli (i když se to manželovi říkalo těžko), že chceme mít své soukromí a ať k nám chodí jen střízlivá. Naštvala se, urazila, to je jasný, ale to jí brzy přešlo a my jsme měli od té doby svatý klid a pokoj.
@Popeladym Jako jo, máš pravdu, ale jestli jsi měla někdy čest s úzkostným člověkem v kombinaci s dětmi, tak víš, jak je to otravné a jak to může děti poznamenat. Můj tchán vždycky když děti moc blbly na trampošce nebo třeba jely rychle na kole z kopce, za nimi hejhuloval, ať proboha brzdí, jinak si zlámou vaz, rozbijou hlavu, vykloubí ruku.. (dosaď si milion dalších krásných výrazů) a výsledkem bylo, že syn (už tak přehnaně opatrný) se začal ještě víc bát cokoli dělat
Takže jsme mu ty průpovídky museli opravdu striktně zakázat, ale občas mu to pořád ujede. A to je synovi už skoro 9 a v životě (klepy klep) neměl horší zranění než bouli nebo odřené koleno.
Příspěvek upraven 14.04.21 v 10:42
Jinak babička pracuje, má teď home office, takže u toho pravdu může koukat z okna na naši zahradu. A stěžuje si, že vůbec nestíhá, takže nějak jí úkolovat nepřipadá v úvahu.
@Anonymní píše:
@sahrazad1 Bazén je vysoký 120 cm a když se nekoupeme, nejsou u něj schůdky, takže se tam nemůžou dostat. Přesto babička nebezpečí vidí…Podle mě a manžela prostě nemají šanci tam nijak vlézt.
To mate deti privazane nebo na zahradě pusto a prazdno? Vždyť stačí stoupnout na motorku, kvetinac, kybl, zaprit se o lopatu, vyskočit z trampolíny.. je milion možností, jak se tam můžou dostat. Já jsem občas taky nechala deti samotné na zahradě s bazénem, sami tam vylézt neuměli, ale věřím, že kdyby na to přišlo, nějak si poradí. Šla jsem vždy jen do domu pro neco, na záchod, otevřít někomu atp. Jak je vedu k samostatnosti a nemam problém je trénovat na to, aby byli sami, tak zrovna z bazénu mam respekt.
@Anonymní píše:
Jinak babička pracuje, má teď home office, takže u toho pravdu může koukat z okna na naši zahradu. A stěžuje si, že vůbec nestíhá, takže nějak jí úkolovat nepřipadá v úvahu.
úkolovat ne - najít něco co jí dodá smysl a zmírní úzkost, kterou teď hází všechnu na vás. pro vás bude příjemnější i kdyby se přidala mezi dobrovolníky tomia okamury a nebo začala chodit na demonstrace chcípl pes. Prostě si našla cokoliv zajímavějšího, než mít pocit že je jedinná, kvůli které jsou její vnuci naživu.
jako kdyby se začala starat o opuštěné pejsky, opravovat kapličku, starat se o děti v děcáku nebo cokoliv, tak by to samozřejmě bylo příjemnější.
Chybí ji nejspíš společnost z prác a obecně ji zaplavuje úzkot, což není divu. Ale potřebujete, aby svou energii nasměřovala kamkoliv jinam než na vaši kontrolu.
Další variantou by bylo vyšetření u psychiatra, jestli by už nebyla na léky, ale na to téměř jistě nepřistoupí a nevěřila bych, že ty nebo tvůj muž, popřípadě její muž byste byli schopni ji přivést ke zjištění, že jí trošku hrabe a měla by tím něco dělat…
@unuděná píše:
@Popeladym Jako jo, máš pravdu, ale jestli jsi měla někdy čest s úzkostným člověkem v kombinaci s dětmi, tak víš, jak je to otravné a jak to může děti poznamenat. Můj tchán vždycky když děti moc blbly na trampošce nebo třeba jely rychle na kole z kopce, za nimi hejhuloval, ať proboha brzdí, jinak si zlámou vaz, rozbijou hlavu, vykloubí ruku.. (dosaď si milion dalších krásných výrazů) a výsledkem bylo, že syn (už tak přehnaně opatrný) se začal ještě víc bát cokoli dělatTakže jsme mu ty průpovídky museli opravdu striktně zakázat, ale občas mu to pořád ujede. A to je synovi už skoro 9 a v životě (klepy klep) neměl horší zranění než bouli nebo odřené koleno.Příspěvek upraven 14.04.21 v 10:42
Jo, znám. Myslím, že to tak trochu zná každý. No, já si to,, přizdobila,, a říkám si, že je to daň za to, že nás má někdo rád. ![]()
@Midaku Tak kdyby skočili z osíťované trampolíny vzdálené asi 4 metry od bazénu přímo do něj, byli by to asi adepti na nějaké vrcholové atlety…
Samozřejmě že je možnost, že něco vykoumají, ale od toho se co chvilku dívám z okna, před kterým stojí ten bazén. A vskutku moc toho na zahradě opravdu nemáme. Ještě pískoviště a kočičí misky. Ani jedinou jedovatou rostlinu, hádejte kdo nás přesvědčil, ať vykácíme jalovec? ![]()