Zdravím,
mám tak trochu problém na více frontách. Seznámila jsem se svým partnerem a otěhotněla. Partner, když se rozhodovalo, jestli dítě nechat nebo nenechat se vyjádřil ve prospěch nechat. Mojí rodině se nelíbilo, že partner není jaksi dostatečně aktivní. Ale říkala jsem si, že je přeci času dost. Ne každý hned, co mu test ukáže dvě čárky letí honem nakoupit výbavičku, shánět postýlku a kočárek. Moje rodina taktéž chtěla, ať spolu žijem. Aby viděl, co to obnáší. Oba jsme původem z jiných měst.
Tak jsem se k němu jako by nastěhovala. Spíše než nastěhování je to oficiálně delší návštěva, kde mám navíc napsáno i pobyt v rámci rizikového těhotenství. A začaly nastávat první problémy. Partner je dost velký cvok do zdravého životního stylu. Bohužel je to u něho jaksi extrém. Má jaksi problém pochopit, že některé věci nejsou pro těhotnou ženu zcela vhodné. On vidí jen to, že je sportování zdravé. Ale už nevidí následky, které by to mohlo v případě pádu nebo úderů do břicha mít.
To je další věc. Připadá mi, že můj partner vůbec nevnímá moje těhotenství. No, nejen že nevnímá, on ani nezná základy. Slyšela jsem, že prý to mají muži běžně a že se to po porodu změní, ale nevím…
Pak partner začal každý den něco mít. Takže ve výsledku není celé dny doma. A i když mám také svoje koníčky, (ale zároveň dodávám, že nemám nikoho s kým si v reálu popovídat. Kvůli mým koníčkům se lidé shánějí těžko), tak mě to trápí. Ono totiž, jak si partner neuvědomuje, že jsem těhotná, tak tu nemáme pračku. On byl zvyklý na to, že si jezdil prát prádlo k mamince. Nemám tu skříň na svoje věci. Natož pro malou. Postýlku ani kočárek.
Sice bych to mohla sama koupit. Ale víte, je mi tak nějak blbé kupovat věci do bytu, ve kterém ani neoficiálně nebydlím. Navíc komu by se líbilo, kdyby přišel domů a teď by mu tam někdo nacpal skříně a jiné věci. Ke všemu nevím, jestli s ním zůstanu, což je další bod.
Suma sumárum vám s ohledem na to, jak se to celé vyvíjí, nezájem partnera přemýšlím, jestli s ním být. Přemýšlím, jestli se to fakt potom porodu změní. A marně tápu, jestli se chová tak, protože je sobec nebo tím utíká před zodpovědností, která se s tím pojí. Když se s ním o tom snažím promluvit, tak se projevuje, že je mu to prostě někde u zadnice.
Jsem už dávno v druhém trimestru a jak se blíží pomalu a jistě doba porodu, jsem z toho všeho jaksi nervozní. A nevím, jestli mám takovou rodinu udržovat za každou cenu či prostě od něho odejít. Spíše než, abych si užívala, tak se většinou trápím.
A jako perlička na závěr: Můj partner doteď neřekl své matce, že bude babička. Dcera bude její prvorozené vnučka.
A to s ním za ní nechodíš (nejezdíš)
občas na návštěvu?
take jsem si až do posledního dne říkala
„stejně s Tebou nebudu!“ nakonec si vše sedlo, a jsme spolu 6 let a
čekáme druhe dítě. Neříkám že to u Tebe dopadne stejně… ale to, že
to neřekl mamince… to bych neřešila.. pračku si musíš koupit, ja
sháněla i byt „pro nas“ - platili jsme ho napůl a já ho pak cele
tehotenství zařizovala… take jsem propadala panice že co to jako má
být..když jsem třeba v 8 měsíci táhla do 3.patra sama 50 kg skřín
apod 
samozřejmě jsem si musela sama
smontovat.. měsíc před porodem přítel vymyslel dovolenou… s pupkem jsem
sjížděla ve Švýcarsku divokou řeku.. všichni na mě čuměli ale
přítelovi na tom nepřišlo nic divný 
takových story mám spousta… ale já bych ho
neměnila.. zvykla jsem si jaký je - ale má to pro mě i spousta výhod…
určitě bych ho nevyměnila a ted druhý jsme plánovali oba..a už je to
lepší… občas se mě zeptá jak mi je nebo tak 
Jinak nějaké zařizování, kupování atd
bylo jen mou iniciativou. Pravda, já řekla on koupil, zařídil apod..
