Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Proč raději dítě neadoptujete?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
8.10.12 18:23
Mám kamarádku, která má ovulaci 3× do roka. Menstruaci pravidelnou. Otěhotnět se jí nedaří. Takže nesouhlasím, že otěhotnět se dá kdykoliv.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
novo123
8.10.12 19:38
Anonymní - já jsem to nemyslela tak, že je na tvojí otázce něco špatně. Prostě má člověk jinej postoj, když o tom přemýšlí a jinej, když se ho to týká. Když se nám nedařilo toěhotnět, tak mě adopce taky napadla, ale vzhledem k tomu, co se o adopcích říká mezi lidma (dlouhá čekačka, spousta pohovorů, testů a výsledky mizivé, život vzhůru nohama) a vzhledem k jednomu případu z okolí (úplně normální zajištěná rodina, oba pracují, mají dům, peněz dost, prostředí harmonické, zázemí i v podobě prarodičů, prošli celým tím martiriem, aby jim nakonec řekli, že dítě nedostanou, dokonce jim ani nikdo neřekl důvod - následně se otec té ženské (vlivný politik) vložil do řešení a volali jim raz dva, že mají dítě (z adopce nic nebylo, už byla těhotná) mi adopce jako cesta prostě nepřipadala vhodná.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.10.12 19:45
Reaguju jen na zakladatelku:
Já jsem to měla taky, že do IVF nikdy nepůjdu. Ničit si tělo hormonama mi přišlo nepřijatelný. (Připouštěla jsem, že mi časem třeba ještě hrábne, ale nepočítala jsem s tím.) Říkala jsem si, že radši budu bezdětná, než to. A kdybych měla potřebu mít děti, tak že zkusíme adopci nebo pěstounskou péči.
Užívala jsem čínskou medicínu, změnila jsem trochu myšlení a životní rytmus, a po třech letech se povedlo.
Popravdě si myslím, že lidem, který by „nezvládli biologicky cizí dítě“, nejde o dítě, ale jen o sebe: pro ně ta věc stojí tak, že ONI chtějí miminko, a ne že chtějí MIMINKO. A pak mi nepřijde nijak nelogický, že k nim dítě „nechce“. Pokud bych chtěla mít dítě, abych mohla vychovat nějakého člověka a dát mu svoji lásku a péči, pak by nemělo být důležitý, čí je.
- Citovat
- Upravit
8.10.12 20:43
@Anonymní píše:
Reaguju jen na zakladatelku:Já jsem to měla taky, že do IVF nikdy nepůjdu. Ničit si tělo hormonama mi přišlo nepřijatelný. (Připouštěla jsem, že mi časem třeba ještě hrábne, ale nepočítala jsem s tím.) Říkala jsem si, že radši budu bezdětná, než to. A kdybych měla potřebu mít děti, tak že zkusíme adopci nebo pěstounskou péči.
Užívala jsem čínskou medicínu, změnila jsem trochu myšlení a životní rytmus, a po třech letech se povedlo.
Popravdě si myslím, že lidem, který by „nezvládli biologicky cizí dítě“, nejde o dítě, ale jen o sebe: pro ně ta věc stojí tak, že ONI chtějí miminko, a ne že chtějí MIMINKO. A pak mi nepřijde nijak nelogický, že k nim dítě „nechce“. Pokud bych chtěla mít dítě, abych mohla vychovat nějakého člověka a dát mu svoji lásku a péči, pak by nemělo být důležitý, čí je.
Presne si vystihla, to co se tu snazim celou dou vysvetlit.
Chtela bych adoptovat dite, protoze chci nekomu dat lasku a chci nekomu dalsimu predat to co znam a ukaszat, ze svet umi byt i jiny.NEz jaky to dite doposavad poznalo. A je mi putna, zda matka byla alkoholicka, ci otec vykradl banku. Proste jsem chtela nekomu dalsimu udelat zivot jednodussi a veselejsi.
Ja uz sve dite mam, ktere k nam prislo, ze jsem si luskla prsty a bylo „zadelano“.Proste jsem chtela udelat nekoho stastnejsim 
Asi jsem naivni a hloupa, asi si to predstavuji moc jednodusse.Ale mam krasny zivot, plny lasky, tak proc ji nedavat dal?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.12 20:44
@Anonymní píše:
Popravdě si myslím, že lidem, který by „nezvládli biologicky cizí dítě“, nejde o dítě, ale jen o sebe: pro ně ta věc stojí tak, že ONI chtějí miminko, a ne že chtějí MIMINKO. A pak mi nepřijde nijak nelogický, že k nim dítě „nechce“. Pokud bych chtěla mít dítě, abych mohla vychovat nějakého člověka a dát mu svoji lásku a péči, pak by nemělo být důležitý, čí je.
Tohle je nádherně napsané, přesně tak to cítím i já.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.12 20:53
Zakladatelko, povím ti můj příběh…snažila jsem se o první dítě 4 roky…když to nešlo, smířila jsem se s tím, že žádné nebude, bude místo něho kariéra, cestování a tak…jenže ono přišlo, ikdyž ve velmi nevhodné chvíli…bohužel, nebo bohudík, jsem ten typ ženy, co nemá velmi silné mateřské pudy a jelikož se můj první syn narodil s vrozenou vadou a start do života jsme měli velmi těžký, musela jsem se naučit ho milovat. miluji ho nade vše ne světě, ale nejsem úzkoprsá matka, za tři roky jsem otěhotněla znovu, to už můj mateřský pud, díky prvnímu byl silnější, když ve 24.tt následoval ukončení pro velmi vážnou vadu, myslela jsem že umřu se svým druhým synem…prvního jsem začala milovat více, následoval rok a já jsem byla opět omylem těhotná, je tu s námi už téměř roční daneček a i jeho miluji jako slunce........ALE i tak si dokážu představit život bez dětí a to hlavně proto, že myšlenka adoptovat cizí dítě nepřichází v úvahu, musela jsem se naučit milovat svojí krev a to bych u cizího nezvládla!!! takže proto já bych neadoptovala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ArankaC.
9.10.12 07:19
@Anonymní píše: Řáká se, že 80% jsou geny, 20% výchova. Ale těžko říct, že možný, že se svádí jedno na druhé. Známí mají romské děti. Kluk katastrofa, holka je lepší, ale rozhodně to neodpovídá tomu, kde jsou vychovávány.
Já teda nevím, slyšela jsem na toto téma různé názory, přesto si troufnu tvrdit, že 80:20 je trochu přitažené za vlasy… 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.10.12 07:33
@ArankaC. píše:
Já teda nevím, slyšela jsem na toto téma různé názory, přesto si troufnu tvrdit, že 80:20 je trochu přitažené za vlasy…
Já jen píšu, co jsem četla jinde- sama to prozkoumané nemám. Někdo tvrdí 70:30. Těžko říct.
- Citovat
- Upravit
ArankaC.
9.10.12 07:44
@Anonymní píše:
Já jen píšu, co jsem četla jinde- sama to prozkoumané nemám. Někdo tvrdí 70:30. Těžko říct.
No i to my připadá dost, já slyšela 50:50, 60:40 a tak. Ale to nikdo přesně neví. Osobně doufám, že výchova má velký vliv, nerada bych, aby malý byl po biologickém tatínkovi. 
Přesto bych u adoptovaného dítěte takto neuvažovala. Může být stejně hajzlík, jako tvoje dítě, stejně tak mnohem hodnější…
- Citovat
- Upravit
9.10.12 08:06
@ArankaC. píše:
No i to my připadá dost, já slyšela 50:50, 60:40 a tak. Ale to nikdo přesně neví. Osobně doufám, že výchova má velký vliv, nerada bych, aby malý byl po biologickém tatínkovi.
Vidíš, a já si myslím opak, pokud fakt dítě chytne nějakou negativní vlastnost, výchovou neuděláš nic. Můj táta je děsnej bordelář, otrávil s tím už celou rodinu, ztrácí věci, všechno nechává na poslední konec, pak když někam jede lítá doma jak zběsilej, a nadává, kde ty věci má. Co myslíš, že dělá moje dcera? To samé, je jí skoro 22 let, a já po ní jdu furt jak slepice po flusu, protože kdyby to zbylo na ní, byla by nemlich to samé. Pak mamko nevíš kde to mám? Mamka ví, protože já jsem zase děsnej puntičkář po mém dědovi, a tak je to kolem dokola.Od malinka jí učím pořádku, nemá to v sobě, udělá to na můj popud, protože, je to tak tady zavedené. A takových věcí je co jsem si všimla, že děti zdědily, at v kladném či negativním smyslu. A neovlivnilo to nic, nemluvě o tom, že rodiče, výchovu, stejnou a vlastnosti úplně jiné. Jak se to prostě namíchalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
lekno
9.10.12 08:51
Zaujal mě názor jedné maminky pěstounky:" u svého biologického dítěte bych se asi neradovala z toho, že už nepropadá a že už tolik nekrade"
Bere to tak, že dá tomu dítěti možnost, strávit kvalitně jeden úsek života, pokud se pak dál rozhodne jinak, to už je jeho věc…
U adpoce je to ale jiné, pokud ta rodina nemá vlastní děti, tak se neubrání tomu očekávání, aby dítko bylo co nejlepší, aby mu co nejvíc vštípili ze svého…pak z toho může být i velké zklamání.
Kamarádka mamky adoptovala s manželem chlapečka, přinesla ho ukázat ještě v peřince, modrooký blonďáček - prostě měli štěstí, kluk vystudoval střední školu a jde na vysokou, vše je v naprostém pořádku…
Jenže takových dětí k adpoci - co nejmenších a z normálních poměrů je málo.
Ten chlapeček byl dítko vysokoškolačky…
- Citovat
- Upravit
9.10.12 09:36
@Anonymní píše:
Popravdě si myslím, že lidem, který by „nezvládli biologicky cizí dítě“, nejde o dítě, ale jen o sebe: pro ně ta věc stojí tak, že ONI chtějí miminko, a ne že chtějí MIMINKO. A pak mi nepřijde nijak nelogický, že k nim dítě „nechce“. Pokud bych chtěla mít dítě, abych mohla vychovat nějakého člověka a dát mu svoji lásku a péči, pak by nemělo být důležitý, čí je.
Víš, ono to není tak jednoduchý. Takhle napsaný to zní krásně a logicky a klobouk dolů před všema, kdo chtějí děti jen z důvodu „abych mohla vychovat nějakého člověka a dát mu svoji lásku a péči“. Ale troufnu si říct, že tak to ve značné části případů není - ani u těch, kdo dítě mají snadno, ani u těch, kdo čekají roky. On svět není plný altruistů, kteří dokážou tu lásku dávat někomu, ať je jakýkoliv.
Asi by to tak být mělo, ale prostě není, stačí položit jednoduchou (a pro spoustu lidí nepochopitelnou) otázku - proč chcete mít děti? A kromě té krásné věty nemálo lidí odpoví - chtěla bych předávat naše geny dál, chtěla bych vidět v dítěti naše pozitivní (ale i negativní, ono to k tomu patří) vlastnosti, chtěla bych mít dítě právě s tímhle mužem, kterého tolik miluji.
Prostě i tahle stránka se nedá odpárat a ať je to dobře nebo špatně, uvědomme si, že „nutit“ neplodné ženě postoj, že adoptované dítě je prostě stejné jako biologicky vlastní a že ho nevyhnutelně musí dokázat stejně milovat, by bylo srovnatelné s tím, nutít to plodné.
Popřípadě tvrdit že pak už ani nezáleží, jestli je adoptované dítě bílé či černé, mentálně zaostalé, tělesně postižené, že když si vezmu k adopci bílé tříměsíční miminko, musím ho milovat stejně jako když dostanu patnáctiletýho kluka na vozíku v záchvatech puberty. Prostě pokud mám být matkou, musím to přijmout jakkoliv a mám být vděčná, že mu smím dávat svou lásku a péči. Ano, záměrně uvádím naprosto extrémní případy, protože kde je ta hranice? V kolika letech, v kolika procentech?
Jsou ženy, které jdou na přerušení těhotenství, pokud dítěti jednoznačně diagnostikují vadu neslučitelnou se životem. A jsou takové, které ho přes to všecko donosí a stále doufají. Jsou ženy, které jdo na přerušení pro závažné, ale operabilní postižení, po kterém dítě nebude žít „plnohodnotný“ život. Jiné pro Downův syndrom. A zase - kde je ta hranice? A troufne si někdo říct, že prostě pokud chtějí dítě, tohle jim osud nadělil, mohou ho přijmout, vychovat, dát mu lásku a péči? Ano, někdo je odsoudí, ale obecně je v těchto věcech společnost mnohem tolerantnější.
Sice se neztotožňuji s tvým přístupem k IVF, ale plně ho respektuji a chápu, že to tak někdo cítí. Ale trošku z tvého příspěvku cítím i to (snad se mýlím), že bych možná ani neměla být matkou, když předem nevím, zda bych byla schopná přijmout jakékoliv dítě. Že jsem přes to všecko toužila po geneticky vlastním, že jsem ho chtěla odnosit a porodit sama. Pro spoustu lidí naprostá samozřejmost, nad kterou se ani nezamýšlí, většina lidí tuhle volbu nemusí podstupovat, ale jsem si téměř jistá, že kdyby museli, nemálo z nich by uvažovalo podobně. Přesto jsem si ale naprosto jistá, že nejsou o nic horšími matkami než altruistky, které touží po dětech jen a jen proto, že chtějí vychovat a předat svou lásku.
Jak už jsem psala výš, přijde mi fér si to vyjasnit sama se sebou, na co mám a na co ne. Protože přistupovat k tomu tak, že mám-li mít to právo být matkou, nesmím si vybírat tam, kde si vybírat mohu (dítě vlastní x adoptované, adoptované bílé miminko x x desetileté cikáně), může v konečném důsledku vést k tomu, že mohu moc ublížit. Sobě, manželovi, ale hlavně a především - tomu dítěti. Vmanipulována do pocitu, že bych přeci měla, když i někdo jiný dokáže, mi ještě nezaručí, že dokážu i já.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.10.12 11:23
@ugluk píše:
Jak už jsem psala výš, přijde mi fér si to vyjasnit sama se sebou, na co mám a na co ne. Protože přistupovat k tomu tak, že mám-li mít to právo být matkou, nesmím si vybírat tam, kde si vybírat mohu (dítě vlastní x adoptované, adoptované bílé miminko x x desetileté cikáně), může v konečném důsledku vést k tomu, že mohu moc ublížit. Sobě, manželovi, ale hlavně a především - tomu dítěti. Vmanipulována do pocitu, že bych přeci měla, když i někdo jiný dokáže, mi ještě nezaručí, že dokážu i já.
souhlasim vlastne s celym prispevkem, ale nejvic presne s tim ze si to clovek musi vyjasnit sam se sebou, co chce a ceho je schopen… za poslednich nekolik let jsem si v mmnohych smerech posunula hranice toho co jsem ochotna prijmout nebo udelat a i toho o cem dneska vim, ze toho jsem schopna… at uz v ramci toho ze se nam uz ctyri roky nedari i pres ruzna IVF, tak tim ze pred o neco malo vic nez ctyrmi lety se ze me najednou stala macecha a bez pripravy mi najednou doma bydlelo dvoulety v podstate cizi dite na ktery jsem se nijak moc nemela sanci pripravit… ale nedovolim si kohokoliv soudit nebo mu rikat co je pro nej nejlepsi… chapu ze nekdo radsi postoupi vsechno kolem IVF klidne i desetkrat a presto se nevzdava, chapu kdyz se do toho nekomu znova nechce, protoze zklamani pokud to nevyjde je velky… my jsme se pro adopci rozhodli kdysi kdyz jsme jeste nevedeli ze vlastni se nam nebude darit… chteli jsme velkou rodinu a nadto proste jedno dite adoptovat a dat mu sanci na lepsi zivot… dneska jsme na zacatku adopcniho procesu a cim vic informaci sbiram tim vic si myslim ze jsme si to na zacatku predstavovali mnohem jednodussi nez vsechno je nebo bude… a o to vic si myslim ze „proste radsi adoptovat“ je velke zjednoduseni, protoze to rozhodne neni tak proste jak se to tvari…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.10.12 14:51
@ugluk Reagovala jsi na můj příspěvek, a musím říct, že tě chápu. ALe rozhodně jsem nechtěla říct, že by lidi neměli mít děti, když nejsou připraveni adoptovat.
Mám problém s umělým oplodnění. Přijde mi, že děti mají vznikat z lásky, při milování z vášně, a ne proto, že „teď mám ovulaci“ (viz Mamas & Papas), nebo dokonce ve zkumavce.
A nejen proto, že nikdo neví, co to v dlouhodobým pohledu s lidstvem udělá – doufám, že nikdo není tak naivní, aby si myslel, že nepřinese v dlouhodobém horizontu nějaké negativní následky, když se chlapům odebírají spermie-nedochůdčata a vstřikují se přímo do vajíček, aby dítě bylo „JEHO“, a když se budou děti zmrazují a zase rozmrazují…
Ale taky proto, že to stojí tolik energie, času, peněz, práce lékařů, a taky zhuntovaných zdraví (ženy tloustnou, hubnou, ničí si cyklus atd. – stačí si přečíst pár deníčků tady): kdyby se ty peníze a léčebné kapacity radši věnovaly na péči o ty děti, které už „tak nějak“ vznikly a nejsou chtěné rodiči, tak myslím, že by tenhle svět byl o hodně lepší.
Jasně, ne každý unese myšlenku, že vychovává cizí dítě – ale to, že si lidé nechtějí připustit, že biologicky svoje dítě mít nemají, to je ještě větší problém. I bez toho se totiž dá žít plnohodnotný život, i já se na něj připravovala… a hodně lidí vám řekne, že když přijali, že budou kvalitní lidi i bez „svého“ potomka, že teprve pak ho počali.
- Citovat
- Upravit
9.10.12 15:19
Jestliže se dočkám toho a budu těhotná, tak to dítě bude z lásky, ikdyž nevznikne doma v posteli, ale za pomocí lékařů, prostě takhle to cítím a tak to je
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
