Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Psychické týrání od mámy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
13.10.16 08:03
Psychické týrání od mámi
Ahoj, rozhodla jsem se svěřit a doufam že tu bude někdo kdo to má podobně a poradí jak se s tím vyrovnáva.
Začalo to už v dětsví, kdy na mě máma bezdůvodně křičela a ponižovala mě. Ale to vypisovat nebudu, byli by sme tu dlouho.
Napíšu co se dělo od mých 15, protože to si pamatuju nejvíc a asi mě to i nejvíc ovlivnilo.
Někdy se rozbrečela a řvala na mě že za všechno muzu ja i za rozvod s tatou.
Máma si našla vždy důvod k hádce ať už to bylo rozlité pití, že jsem špatně koupila mléko, nesrovnaný polštare a tak dále. Vždy na mě křičela a ponižovala, že jsem k ničemu, její ostuda, že se za mě stydí, že nic neumím nic nedokážu a že jsem bezcený kus. Strašně jí vytáčelo když jsem brečela, ale nebrečte když vám mama říká tohle. Bála sem se jí, neodvážila jsem se pak už ani mluvit aby si nemyslela že jsem drzá, za všechno jsem se omlouvala. Občas když byla naštvaná sem s ní nesměla být v jedné místnosti, protože se nechtěla koukat na můj ubrečený obličej. V jednu chvili na mě křičela a pote dělala jakoby nic.
Někdy když jsem byla nemocná a něco ně bolelo, tak mi řekla že na to nemá aby me porad poslouchala.
Před známimi nebo cizimi lidmi se vzdy. chová jako anděl, nikdo mi to nechtěl věřit.
V páté třídě máma chtela abych se dostala na gympl, ale já sem nikdy nebyla studijni typ a nešla mi matika. Ona se snažila se mnou učit, ale jak mi to nešlo jí docházeli nervy a zase tu byl křik a to šilene ponižování nakonec mi zbalila kurf a volala tatovi že mě doma nechce at si pro me prijede, ten přijel odvezl si mě a večer mama volala ať mě zase přiveze. Když přivezl chovala se jakoby se nic nestalo.
Když mi bylo 15 měla jsem dlouhe vlasy asi někam pod ramena a obarvila jsem si je tužidlem na modro. (Šlo by to umyt) to jsem však máme výsvetlit nestačila, popadla mě za vlasy a ostříhala mě uplně na kluka. Pak se mnou dva mesice nemluvila a když už tak křičela a dávala mi jasně najevo jak se jsem ji protivná
Jednou jsem přisla domu z nakupu a koupila jsem jinou značku praciho prasku a hned byl oheň na střeše, vyhodila mě ven pry sem k ničemu ať se o mě stará táta.
Moc jsem nikam nesměla a abych šla večer třeba s kamoškama do kina to nešlo a to mi bylo potom už i 18. Ani k nám domu nikdo nesměl pokud by u toho nebyla přítomna máma.
Když 16 jsem slavila svoje narozeniny u mě doma (máma měla být do večera v praci), předtim sme si dali s pivo opravdu jen jedno pivo, udělali sme doma malej neporadek a muj spoluzak co tam byl mi to pomohl uklidit, ale mama prisla driv a vydela ho..seřvla mě že jsem ku** a odpad a podobne. To samé se opakovalo v mých 18 letech když jsem pozvala mého přítele na obed ke mě domů, máma taky nebyla doma, ale zase přisla dřív a udělala tentokrar horsi scenu, ta vyvrcholila že odešla, sebrala mi moje klice a zamkla me na den v bytě abych nikam nemohla.
Máma vždycky chtěla abych šla na nakou prestzni školu a když jsem si vybrala takovou zapadlou nechtěla mi to povolit, když svolila brala to jako neskutečnou loajalitu vuci mě, že mi povolila jit na střední jakou chci já. A že když tam chci chodit musim dodržvat jeji pravidla což znamenalo same jedničky maximalně sem tam 2. To jsem neměla, ne že bych se učila špatně, ale nešla mi matika, vzdyky sem z ni měla 3 nebo 4. To mi vzdycky mama řikala že mě vyhodí na ulici, že jsem k ničemu a uplně tupa, jak mi povolila tuhle školu a ja jsem nevděčná atd.
Tohle se opakovalo porad a porad, občas sem chodila do školy po ranni hádce tak v haji že jsem se uprostřed hodiny rozbrečela.
Občas jsem se pokusila odejít k tatovi, ale to mi začala vyhrožovat, že když překročim prah tak už nebudu jeji dcera.
Celé ty roky jsem občas pomýšlela na sebevraždu.
V 19 jsem se chtěla odstěhovat s kamoškou do bytu, když jsem jí to řekla spustila na mě jak jsem nevděčná mrcha a že svoji matku psychicky vydiram. Že kvuli mě zustane na ulici. (Práci má a plus dostavala alimenty od taty)
Táta se ukazal taky jako pekné kvitko, lezl mi do zpráv a do chatu na fb aby mě kontroloval. Sleduje muj instagram aby vedel kde co delam. Nechvama me sledovat lidma.z.meho okoli a.pak jim plati aby na.me donaseli. Už ani nemam žadne prátele, kvuli depresim jsem o ne prisla.
Přesto jsem se odstehovala ted je mi 20, bydlim s pritelem, on se snazi abych mámě dala šanci, chvili je to dobrý, ale pak mi zase začne nadavat atd. Ted jsem s ni prerusila kontakt uplne i s tatou. Ale nedavam to, mam šileny deprese. Jsem hodně plačtivá a nevim co mam dělat. Bojím se že se se mnou kvuli tomu pritel rozejde. ( sme spolu uz dva roky a ted planujem ze budem kupovat dum) on ma skvelou rodinu ktera je jakoby byla moje. Kdyby se semnou rozešel nemela bych uz vubec nikoho.
Omlouvám se za chyby v textu, ale je toho hodně a opravovat už to nechci 
tak to prosím neberte zle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.10.16 08:18
Psychoterapii pro Vas a zapomenout, že jste kdy měla rodiče. Změnila bych si jméno a přestěhovala se a neřekla jim kam. Jako skoro vše jde nějak řešit společně, ale tvoje matka je nemocný člověk a od některých lidí je nejlepší utéct a už nevidět. Hlavně opravdu doporučuji toho psychoterapeuta. Zkusila bych obvodní lékařku, zdali vám ho může předepsat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 08:24
@Jogurtina ach jo 
, doma jsme to měla podobné. V 19 jsme se odstěhovala a od té doby je neviděla. Víceméně mě dali vybrat buď oni a bydlení v rodinném domu, nic nemuset platit nebo si vyberu přítele a at jdu a jakmile odejdu tak pro ně přestávam existovat 
. Vlastně až když jsme se odstěhovala mě začalo docházet v čem jsem to žila 
Zůstat tam tak mě to zabilo . pro cizí to vypadalo jako super rodinka ale to co se dělo doma
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 08:43
Ahoj bez k obvodnímu lékaři ať ti dá zadanku k psychologovi. Hlavně se neboj. Pomůžou ti vyrovnat se sama se sebou. Bohužel rodiče si nikdo nevybere. Neboj dostaneš se z toho. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 08:52
Posílám spoustu síly a věřím, že to překonáš. Sestav si plán, čeho chceš dosáhnout ( např duševní pohody, vlastní soběstačnost apod) a jak toho dosáhneš ( najdi si psychologa nebo kohokoliv kdo ti pomůže, jsou různé kurzy sebelásky). Chval se za každý pokrok, chval se za všechno, i za věci, co považuješ za samozřejmost, koupej se ve své pochvale, kritiky už bylo dost, musíš se naučit chválit a chválu přijímat… Bude zase dobře 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 08:54
Mám podobnou mámu - tvrdě jsem narazila, když jsem se o tom bavila se ségrou. Ona znala tu druhou stránku mé matky - přesně jak píšeš ty. Bydlela jsem u ní až do 26 let, pak jsem se odstěhovala. Odešla jsem dříve - už ve 24 - ale ona mi tak často volala a prosila, at s vrátím zpět, že jsem se nastěhovala…a pak mi vyčítala, že jsem zpět 
Já jsem ale taková, že s s ničím nepářu, tak jsem jí už poslala do háje a natrvalo se odstěhovala přes půl republiky. Nyní si voláme asi jednou za měsíc, já jsem už vdaná, mám dítě, vím, že za mnou nepřijede (nemá ráda vlaky a nikdo ji nechce vozit autem) a mám božský klid…a jsem štastná jako nikdy.
tobě poradím totéž - tohle je psychické vydírání, ponižováním to začíná, útoky to končí. Já jsem třeba měla i zlomený malíček od pádu poté, co do mě strčila a hodně blbě se to vysvětlovalo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.10.16 08:54
Taky jsem to měla doma dost podobné.. Asi od 10ti let.. Doma denně hádky a já byla vždy mezi matkou a otcem.. Schytávala jsem to taky.. Ve 12ti sli od sebe.. Matka byla uplně labilní, neustále nervozní, pořád brečela, křičela na mě.. Už jen kvůli maličkostem, tahala mě za vlasy, mlátila mě atd.. Ve 14-15 jsem chtěla jít k tatkovi, už jsem to neuměla vydržet.. Mlátila mě i kvůli známkám ve škole, psychicky týrala..a to jsem byla jedničkářka(občas se stalo, že jsem donesla horší známku než 2). Zakázala mi se s otcem stýkat.. Vyhrožovala mi.. Předhazovala mi, že jsem celý otec, že jsem na něj podobná..Bylo to šílené.. Pak když jsem měla kluka, nikdo k nám nesměl, ani když mi bylo 18.. Max na chvilku odpoledne, pak jsem se musela učit a učit.. Teď už jsem starší, žiji se svým partnerem, čekáme miminko.. Matka je teď už v celkové pohodě, žije se svým přítelem a mým bráchou.. Asi od mých 20ti let se umoudřila, ale já mám pořád v hlavě vzpomínky na dětství a nikdy nechci být taková matka jako ONA! Nemám skoro žádné sebevědomí, ale snažím se na sobě pracovat, jelikož mám úžasného muže;)
- Citovat
- Upravit
13.10.16 08:59
@Jogurtina Ahoj, já také měla dětství bez lásky ze strany nevlastní mámy. Nevím, jestli by se mi podařilo spočítat počet proplakaných dní. Sestra si dokonce pokusila kvůli ní vzít život ve 13 letech. Zachránila jsem ji dle doktorů za 5 minut 12. Dodnes si pamatuji, když jsem ji našla v pokoji, pěna u pusy. V nemocnici jsem se ji ptala: proč si to udělala? Sestra: protože nevlastní máma nás nemá ráda. - obě jsme plakali.
Zkrátím to: pomohl mě čas, partner, jeho rodina, má vlastní rodina, oprostění se od minulosti, čtení různých knih s duchovní tématikou, psychologické knihy a dalších různých knih.
Není to nic jednoduchého, ale jde to, mít se ráda, odpustit, příjmoust se taková jaká jsi a pochopit, že máma svým způsobem byla také chudák, která bůhví co sama v dětství prožívala, že se to na ní tak podepsalo.
Já se rozhodla kruh uzavřít. Svým dětem chci dát, to po čem já nejvíce jako dítě toužila: být milována, brána taková jaká jsem, být přijata ač vlastní, či nevlastní, čí bůhví co ještě.
Nic víc ti poradit nemůžu, než, že ti držím palce a pamatuj, že nejsi na světě sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 08:59
Ahoj,
také jsem měla problémy tohoto rázu, ale určitě ne jako ty.
dostala mě z toho psycholožka a psychiatrička a navíc jsem chodila na kineziologii.
Dnes už jsem vyléčená, občas si ještě dojdu na kineziologii, když už cítím špatné vibrace.
Pokud chceš, napiš mi zprávu, ráda poradím a dám kontakt.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 09:36
Jen zde na emiminu jsou nás spousty, jak vidíš… Na jednu stranu hrozné, na eruhou si můžeš říct, že v tom nejsi jediná
Každý na to má nějaký postup, někomu to vyšlo, někomu méně, někdo šel k psychlologovi rovnou, někdo až po pár letech trápení.
Když to zkrátím, mě se podařilo se z toho vykutat sama, ale bylo to o tom, že jsem se prostě v osmnácti sebrala a spálila mosty (prostě jsem ji v sobě zazdila, abych se nezbláznila). S mámou sme se nestýkaly, když jela ona k babičce na vánoce na první svátek, já jela na druhý atp. Časem se rány otupily, já pochopila, že abych mohla jít dál a žít normální život, tak to potřebuji v sobě tak nějak porovnat, né jen schovat, a to se mi podařilo (neptej se mě jak, prostě v průběhu let něco vyšumělo, něco jsem si vědomě nacpala do hlavy já, něco jsem v sobě odpustila, nechala to jít atd.), základem bylo moje rozhodnutí, že už ten balvan na svých zádech tahat nehodlám. nevím, jestli stačilo prostě jen dospět
Každopádně v dobách, kdy mě to vnitřně, ať už vědomě či nevědomě trápilo, sem se prostě navázala na rodinu partnera, kteří mi to, co mi chybělo dodávali K psychologovi jsem se styděla (měla sem pocit, že přeháním, že mě pošle do háje - samozřejmě hádej kde vznikl?? 
teprve později jsem zjistila, že to fakt nebylo normální chování), možná kdybych k němu šla v osmnácti, tak sem mohla mít ve dvaceti klid, takhle sem se v tom plácala deset let. Těžko říct.
každopádně ti radím, neboj se o tom s někým promluvit, začít třeba s partnerem nebo kamarádkou, ale neplácej se v tom sama Život je příliš krátký na to, abysme ho půlku prožili ve zlobě a neštěstí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 09:42
@Petulka1234 souhlasím do poslední čárky.
A I já se rozhodla tu po generace předávanou hnusotu utnout, svého chlapečka miluju a každý den mu to říkám a dávám najevo - i když je to občas zlobič a cítím, že se ve mě vaří krev, ale to už se raději jdu na pár minut vydýchat, než abych to řešila jako moje matka, řevem, sprosťárnami, výčitkami a bitím…
Věřím, že se mi to podaří
Příspěvek upraven 13.10.16 v 09:47
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
rokris
13.10.16 09:43
@Markéta80 píše:
@Jogurtina ach jo
Je to smutně časté, bohužel.
- Citovat
- Upravit
13.10.16 10:11
@Jogurtina V podstatě popisuješ svoje rodinné zázemí, jako ho popisovala Olga Hepnarová…
Takže myslím, že zatím to zvládáš dobře. U mamky to nebude zlý úmysl, je to svým způsobem forma nemoci.
Nyní už jsi dospělá, sama můžeš nakládat se svým životem. Je potřeba, abys opravdu cítila tu nezávislost a fakt, že svůj život už nyní budeš mít takový, jaký si ho uděláš.
Věřím, že jsi silný člověk, který to zvládne.
Hodně štěstí!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.16 10:14
Já se prave trochu stydim nebo bojim jit k psychologovi, že mě třeba bude mit za blazna nebo že budu vystresovana a nedokažu se mu se všim svěřit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
