Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Psychika během snažení se o dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
23.1.19 13:42
A proč by jste se neměla právo trápit? To je jako nesmět toužit po vlastním domě když máme byt jenom kvůli tomu, že sousedi jsou v nájmu a pod mostem bydlí bezdomovec? Když člověk něco chce opravdu hodně a nedostává se mu toho tak je logické že se kvůli tomu trápí a pak je jen otázka toho jestli je ta touha reálně splnitelná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.1.19 13:50
Nejsi blazen. Ja se taky trapim kvuli druhemu diteti. A je nas jiste spousta. Uz to prvni bylo vymodlene po ctyrech letech a ivf. Ani napodruhe se zadny domaci zazrak nekona. A na dalsi kolotoc ivf jenom tezko hledám silu. A rikam si, jestli nebyt radsi vdecna, ze uz mam aspon jedno a vic to nezkouset. Ale kdyz vidim svoji kamaradku, jakou ma krasnou velkou rodinu a ceka ctvrte, jen se na manzela podivala, nejradsi bych vzteky do neceho kopla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.1.19 13:52
@Heivka no ono je neco divneho ve mne, mozna proto, ze se mam ted fakt dobre, a bojim se chtit neco vic, abych to nezakrikla nebo co, abych nahodou neskoncila tak, ze nebudu mit ani to, co mam ted.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.1.19 14:03
@Maminanamatersky to mi ani nerikej, kamosky kolem rodi deti jak na bezicim pase, jedna otehotnela hned prvni mesic pp dlouholetem brani HA. Dalsi ma deti z IVF, sice je to stalo pul milionu, jak rad rika jeji chlap, ale z druheho maji dvojcata.
Je to takova smes deprese, zavisti a mrskani sebe sama po prstech, ze mam byt zticha a byt vdecna za to co mam. Jako kdyz nam rodice rikali, ze mame snist cely obed, bo co by za to daly deti v Africe.
- Citovat
- Upravit
23.1.19 14:15
Ahojky, žijova - přesně moje myšlenky. Vystihla jsi to úplně do puntíku.
Mám dceru, která vznikla „jen“ po cca roce snažení…druhé se nedaří již třetí rok, mezitím jedno ZT. Na jaře máme jít na IVF. A myšlenky a pocity mám úplně totožné.
Vždy mě na chvilku přepadne jakoby „závist“, že někdo má dítě, kdy si usmyslí a bere to jako samozřejmost („Teď se mi otěhotnět nehodí - nechci rodit v zimě - otěhotnim v červnu, ať rodim koncem března, ať v září můžeme na dovču k moři…“ Bum a v červnu těhotná…). A hned za tím vždycky následuje strach a stud, že si přeci mám vážit toho, co mám (dceru, manžela, žádné problémy…) a že kdo chce víc, nemívá nic a že jestli nejsem náhodou jen zlej, nepřejícnej člověk… 
Takže rozumím - úpně - včetně toho strachu z rouhání…z toho, že lusknutím prstu mohu přijít o to, co mám nyní a budu si vyčítat, že jsem kdy byla smutná jen proto, že nemám něco, co chci…
Ale mně tedy moc pomohlo to přestat vlastně brát jako „až se jednou to druhé dítě poštěstí“ a „snad už to bude příští rok“, ale jako „žijóva-třeba, kdyby jednou, kdyby bylo druhé dítě…mno…to by bylo něco…“. Jakoby netrápit se tím, že někdo má vilu na Floridě a já jí chci taky (obrazně řečeno) a jak to udělat, abych ji měla taky… prostě to brát tak, že třeba mi snad jednou osud taky přihraje vilu na Floridě (a půjdu tomu trochu naproti), ale nebrat to jako životní standard se k tý vile dopracovat - prostě jen jako příjemnej bonus, co možná někde čeká…neumím to moc popsat, ale už nemám v duchu takovej „časovej pres“ - takový to bezprostřední těšení a zklamání u každé menstruace… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.1.19 14:19
P.S.: Vilu na Floridě fakt nechci…zcela upřímně chci prostě „jen“ velkou, šťastnou rodinu plnou dětí…takové vlastně dost skromné přání,že
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.1.19 14:23
@Freya10 dekuju za reakci. Ano, pocit rouhani, to je presne to slovo.
Obcas je to v pohode, rikam si, jak je moje dite super, jak se mi dari byt dobra mama, kolikrat se i v duchu pochvalim. Jsem strasnej cholerik a chvalim sebe samu za kazdy den, kdy se mi povede to na svem diteti neprojevovat 
a mam fajn praci, dobre penize, manzela, co me sice obcas stve, ale skvelej
Az se bojim to tady takto psat, abych to nezakrikla! 
- Citovat
- Upravit
23.1.19 14:30
Úplně rozumím… 
Já poslední dobou bojuju s tím, že neumím představit, že by už nikdy nepřišlo takové to miminkovské období, kdy je máma prostě „jen“ máma a to je valná část její role. Dceři jsou 4 roky a už to prostě není mimi-už nepotřebuje mámu, co je jen máma a tudíž už tuhle roli nemám v duchu obhájenou. Od jejích dvou let pracuju na částečný úvazek a od jejích 3 let jsem se vrátila k několika tréninkům týdně v rámci tanečního souboru, není to tedy tak, že bych chtěla „jen“ sedět doma. Ale (též ani toto neumím dost dobře popsat) já prostě ještě nechci být samostatné já, bez někoho neustále za zadkem. Já chci mít někoho neustále za zadkem…nebo jak to popsat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.1.19 14:33
@Freya10 ano, presne tak, mi chybi i ten pocit, kdy jsem maleho jako miminko uspalava. Spoustu matek necha dote vyrvat nebo nadava jak je to unavuje, me se to libilo, ten pocit, ze me to dite potrebuje a ze ho uklidni uz jen to, ze u nej jsem.
V praci jsem rada, maly je ve skolce taky rad, ale chtela byt mit jeste jedno miminko a starat se o nej
- Citovat
- Upravit
23.1.19 14:40
Safriš…nejsi ty náhodou moje druhé já?
Mno já vždycky v duchu brečím, když některá z kamarádek třeba prohlašuje: „To je na prd - já jsem poslední roky buď furt těhotná, nebo kojím - já už chci normální život taky…“ a nebo: „Jako na druhé jsem se nechala překecat, ale kdo to má furt rodit. Další dítě jako ani náhodou…“ … já vždycky závidím takovou tu jistotu v tom, že je to v jejich rukou - že to, že jsou těhotné/mají děti není totální dar, který ať přijde kdykoliv a „překazí“ jim cokoliv, tak je dar a všechno jde stranou…
Mno jo - ale zase úplně rozumím tomu, že pro spoustu jiných žen je zase totální dar milující manžel, co zodpovědně pracuje, po příchodu z práce se na nás těší, s dcerou si moc rád hraje a milujou se navzájem…a je fakt, že vlastně to mám tendenci jako samozřejmost často brát …ale jak psala uživatelka výše - je vlastně normální chtít něco, co nemáme, bez ohledu na to, kolik toho máme. To nemá s vážením si těch věcí, co máme, vlastně nic společného…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.1.19 14:43
Jo a taky, mam syna. Vzdycky jsem chtela holcicku, hrozne moc, kdyz jsem otehotnela, hned od zacatku jsem tusila, ze to bude kluk a ani jsem to jinak nechtela a byla jsem z kluka, maleho raubire, nadsena, dlouho jsem si rikala, ze bych klidne mela dva kluky, at jsou brachove. Ale ted v posledni dobe se mi vraci ta touha po holcicce a zase si rikam, ze je to rouhani, vsak prece je dulezite, aby bylo zdrave!
Ale kdyz ja neumim tak jako manzel stavet z lega letadla a auta, ja umim skvele stavet domecky, nebo sit oblecky na panenky… Vim, ze je to cele blbost, ale neumim se tech myslenech zbavit…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.1.19 14:50
@Freya10 jo, muj chlap je poklad, pokud jde o peci o dite, kamosky na ty svoje nadavaji, jak jim nepomuzou, onehda zase jedna nadavala, jak se nestara, neposila penize atd…
Ackoli v tomto smeru je to proste o nejakem vyberu, preci jen, ve vetsine pripadu jde ovlivnit s kym splodime dite. Ale dite samotne je ve sve podstate zazrak, dar, jak ty pises
- Citovat
- Upravit
23.1.19 20:10
Já teda nejsem způsobilá hodnotit, protože nám nejde ani to první dítě. Ale úplně se poznávám v těch cyklech pohody a depek, i v tom pocitu rouhání vůči životu. Je to zřejmě úplně běžné. Fakt nemyslím, že si máte co vyčítat. To druhé přece nemá to první nahradit, naopak sourozenec bude přínos (po nějakém čase teda 
). Takže bych na to nemyslela jako na „mám krásné dítko a chci víc“, ale „chci pro drahouška to nejlepší a to je ségra/brácha“. Držím palce, ať se zadaří!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravim.
Urcite jste to tady cetly uz mnohokrat a porad je to vlastne to same, takze se predem omlouvam, ale nutne potrebuju nejak ty svoje myslenky ventilovat.
Mame jedno dite, chvili nam trvalo, nez se povedlo, ale vlastne „jen“ 8 mesicu. Dlouho jsem si rikala, ze jsem stastna a spokojena a ze mi staci jedno dite. Kdyz mu ale bylo neco pres 2 roky, neco se mi v hlave preplo a ja zacala touzit po druhem. Nejdriv jsme to s manzelem neresili, pak uz trochu jo, ale vlastne se mi povedlo otehotnet po 3 mesicich poradneho snazeni. Jenze se jednalo o ZT. Od revize to budou uz skoro dva roky a od te doby nic. Byla jsem u doktora, hormonalni profil ok, jen ze vajecniky vypadaji polycysticke, syndrom nepotvrdil, jen doporucil vitaminy.
Vzdycky si myslim, ze jsem v pohode, ze to vsechno zvladam, pak se stane neco, co mne uplne vykoleji. Onehda jsem na YT koukala na video o takovych tech realistickych silikonovych panenkach, co vypadaji jako miminka a uplne jsem se rozbrecela. Vycitam si, ze se trapim, ze nemame to druhe dite, misto toho abych na to nemyslela a vazila si toho, ze mame to jedno, citim se kvuli tomu spatne, ze jsem spatny clovek. Mam pocit, ze nemam pravo se kvuli tomu trapit, protoze jsou lidi, co jsou na tom hur, v ruznych aspektech, takze si zakazuju na to myslet a resit to, ze mam byt vdecna za to co mam, potlacuju to v sobe, a pak to jednou za cas vyplave na povrch, v totalne divne chvili. A neumim si s tim poradit. Bojim se, ze kdybych nahlas rekla, jak moc me trapi a stve me to, tak by se neco stalo, nejaky trest za to, ze nejsem spokojena s tim co mam. Ze kolik lidi nemuze mit deti a nema ani to jedno, tak mam byt zticha a nemam pravo si stezovat, a vlastne ani nemam prave chtit to druhe, protoze uz jedno mam.
Potrebovala bych asi nejak ujistit, ze to tak neni, ze je normalni chtit vice deti, ze to, ze si preju dalsi dite nijak neublizi tomu, co uz mam. Ze jsem dobra mama pro to jedno a budu i pro to druhe, ze kdyz chci dalsi dite, neznamena to, ze to prvni nemam dostatecne rada a ze si jej nevazim.
Jsem blazen? Asi jo…