Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tohle byl jediný exces?
Já mám v rodině vysirace a pokaždé, když jsem vymekla, dostala jsem novou ránu do žaludku. Takže já už na citecky dotyčného kašlu.
A jak to pojal ten malý, kolik toho slyšel? Co si z toho „vzal“? Řídila bych se hlavně jeho pocity. Kvůli němu bych se asi i ponižila s nějakou omluvou, ale zároveň bych dala tchyni jasně najevo, že to, co má syn na sobě a jakým způsobem ho vychovávaš je záležitost pouze tvoje a tvého manžela…
Omluvit by se měla tchýně. A tvůj manžel tam jen tak seděl a poslouchal a nic neřekl?
@hanka.br. co si myslíš, že bylo jinak? Nemám potřebu si vymýšlet.
@nozu manžel u toho nebyl, opravoval něco na zahradě. Byla jsem tam jen já, tchýně, syn a švagrová.
@Anonymní píše: Více
A manžel? U nás by ji uzemnil on sám. Nedovolil by to. Hlavně nosí růžová trika i košila taky a názory jeho maminky jsou prostě jiné celkově
On ji ale negace umí odpálit slušně bez urážky.
@Anonymní píše: Více
Mám tím na mysli, že tvoje vnímání té situace a realita jsou dvě odlišné věci.
@Anonymní píše: Více
A co on pak? Já zas bych šla na tu zahradu a řekla mu, že jeho máti má zas rýpavou a on by jí buď něco řekl nebo mi řekl ať to přejdu, že tam tak často nejsme, ale spíš by ji to šel vysvětlit hned.
@nikitice manžel u toho nebyl. Dělal něco na zahradě.
Já ji nijak neodpalila, řekla jsem jí, že děkuji za názor a ať se nezlobí, že musíme jít, že jsem ještě chtěla něco ve městě.
@hanka.br. píše: Více
Že jako tchýně nerypala? Ok, mysli si, co chceš.
@nikitice já se sebrala a šla jsem. Ve svém věku na sebe nenechám křičet. Manžel nás nabral asi za půl hodiny. Dodělal, co slíbil a přijel.
Slušně poslat někam a dal neřešit. Odcházet kvůli tomu pryč, to je trest jen pro dítě, ne pro tchyni… blbě jste to řešily obě dvě. Taky jsem si vyslechla, co ze syna bude, když má rád růžovou, koupila jsem mu kočár, na ruce nosil místo náramku růžovou gumicku… No babicce jsem vysvětlila, že homosexualita je vrozená, gaye opravdu nelze vychovat, tak ať si dítě nosí, co chce a hraje si s čím chce. Syn z roho vyrostl, aktuálně je nejoblíbenější černá, zato mladší do toho dorostl a má rád růžovou…dcera má nejradši modrou a zelenou… babička je na nervy, já už na ni jen hodím pohled a ona ví. Někdy si řeči neodpustí, tak ji znovu upozorním, že rodiče jsme my, a je klid. Nějakým dramatickým odchazenim, omluvama a řešením po celé rodině se to nejen že nevyřeší, ale naopak ještě zhorší. A kdo to odnese…jen ty deti.
Já bych se neomlouvala ani náhodou. Podle podaneho popisu nevidím důvod a bylo by mi jedno jestli je to první nebo padesáty let. Pokud to slyselo dítě tak o to hur, ale na mem postoji by to nic nezmenilo. Když má jedovatý jazyk a neumi udržet myšlenky za zuby, tak musí taky byt schopna dospěle uznat svou vinu. Tuku na srdce, to jako by tady fakt někdo naklusal s omluvou, kdyby na vás někdo křičel a říkal jak nejste normální a ze už tenkrát se s vama měl chlap rozejít? Myslet si muže co chce, ale v rámci slušnosti si to má nechat pro sebe.
Neomluvila bych se. Ale situaci bych popsala manželovi a pak bych s manželem dojela za tchýní a řekla jí, co mi vadí na jejím jednání a co není ani v milimetru její věc. Pokud má takový názor, tak ať ho klidně má, ale opravdu ho nemusí říkat tobě ani tvému synovi. Podle reakcí bych se pak zařídila dál.
Včera jsme měli rodinné setkání u tchyně. Syn na něj dorazil v růžovém triku, které si vybral sám, když jsme mu kupovali novou školní tašku.
Tchýně byla chvíli v pohodě, pak do mě začala hustit, že ví, že jsem chtěla holku, ale není důvod kvůli tomu takto vychovávat syna, nechápala jsem, co tím myslí a to se zeptala, jestli bych dovolila i dlouhé vlasy, řekla jsem, že nevidím důvod mu je zakazovat. To spustila už nahlas, že z kluka vychovávám teplouše, že nejsem normální, že říkala už na začátku, že se máme rozejít, že se mnou budou jen problémy a podobné perly. V tu chvíli jsem sebrala syna, rozloučila jsem se a šli jsme pryč.
Večer mi volala švagrová, jestli se prý tchyni omluvim za své jednání, že je z toho smutná. Logicky vnímám, že jsem v právu a omlouvat se mi nechce. Dělali byste kvůli tomu dusno, nebo nemám kazit vztah babičky a vnuka a omluvit se?