Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Týrání v dětství
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.8.24 07:20
Tak mu je prostě samotné nenechavej a hotovo, prarodiče si dítě může užít i za tvé přítomnosti. Přijde mi naprosto logické a rozumné, že je tam nechces nechat bez dozoru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 07:28
Podle mě si ještě hodně statečná, když s tatou jsi vůbec v kontaktu a chces, aby tvoje děti s nim travili čas..co rikaji na terapiich?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
krecik.dzungarsky
28.8.24 07:37
@suzka1 píše: Více
Ta otázka na konci je úplně mimo. Žádný terapeut, psycholog ani psychiatr, pokud je profesionál, nebude klientovi radit konkrétní kroky. Pouze mu může způsobem, kterým pracuje, pomoci najít svá vlastní řešení.
S předchozím textem souzním.
- Citovat
- Upravit
krecik.dzungarsky
28.8.24 07:45
Zakladatelko, proč by se měly tvoje děti stýkat s rodičem, který tě v dětství týral?
Jalo dítě jsem byla brutálním způsobem psychicky i fyzicky týraná, sexuálně zneužívaná. Mám PTSD. Terapeuta nedirektivního směru, který je zároveň psycholog. Psychiatra, který se mnou pracuje také terapeuticky. Není ze smluvního zdravotnického zařízení.
S biologickým otcem jsem se nestýkala posledních deset let jeho života. Sexuálně mě nezneužíval, to byl jiný příbuzný, ale v životě by mě nenapadlo ho s dcerou seznámit. Dnes už tedy pomalu deset let nežije. Toxické jedince je potřeba odstřihnout bez ohledu na příbuzenské vztahy.
- Citovat
- Upravit
28.8.24 08:05
S otcem, ktery me tyral, bych se tedy nestykala. A uz vubec nechapu, kdyz uz se stykate, proc bys s nim mela proboha nechavat deti samotne? Uprimne moc tomu nerozumim. Tyras jen sama sebe, pokud ti to nevyhovuje, na styk se proste vykasli!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 08:13
Tak ty sama chodíš na terapii a přemýšlíš, jak to udělat, aby s nimi děti mohly být? Tak to nejsi normální. Když nechceš, aby zažívaly to samé, tak je tam nedávej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 08:20
Nedělej nic co nechceš, to je základ. Nemáš povinnost je otcovi nechávat, v tvém případě je to naprosto logické a normální. Divný by bylo, kdyby si mu je nechávala. Prostě si musíš uvědomit, že se nemusíš nikomu zavděčit a že je úplně v pořádku, že budeš dělat jen to, co sama uznáš za vhodné. K tomu si musíš dojít sama, odborník tě může nasměrovat, ale co přímo dělat ti neřekne. Cítíš to ale správně, máš k tomu oádné důvody, tak se toho jen drž a snaž se si nic nevyčítat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 08:39
Ne, nebyla bych s takovým otcem v kontaktu, natož abych mu svěřila děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 08:46
Mě a ségru otec bil nejen za trest, ale i jen tak, že se mu prostě chtělo. Shodil nás na zem a kopal do nás. Vyráběl si na nás různé nástroje a ještě se tím chlubil: „Podívejte, co si na vás vyrábím. Těšíte se?“ Matka nás nikdy nechránila. Později tvrdila, že se ho bála, ale jí nic nedělal a ona nás nikdy v životě neobjala nebo nepohladila, ani když on tam nebyl. Nikdy neřekla, že to bude dobrý. Naopak nás ponižovala, vysmívala se nám. Neměly jsme ke komu utéct.
Teď mám paradoxně lepší vztah s otcem, protože on aspoň projevil nějakou sebereflexi. Má novou manželku a je z něj úplně jiný člověk. Později jsem se dověděla, že otec byl nejspíš hodně frustrovaný, protože matka mu byla celých 19 let až do rozvodu nevěrná a on to věděl. Jenže si tu frustraci vybíjel na nás. Tím ho rozhodně neomlouvám.
Matka má nulovou sebereflexi. Ona prý nikdy nic špatného neudělala.
Na terapii jsem byla snad třikrát. Vlastně jsem si jen potřebovala obhájit svoje rozhodnutí utnout s rodiči vztah. Okolí (např. budoucí tchyně) na mě totiž tlačilo, že to přece nejde. Psycholožka řekla, že to mám dobře srovnané. Nebudu lhát, tak dvakrát do roka jsem se s mámou vídala, ale v podstatě jen kvůli tomu, že s ní přijeli i moji sourozenci. Ale těch pár hodin v matčině přítomnosti bylo vždycky peklo. S otcem jsem se vídala tak jednou za 3 roky. Ale toto všechno skončilo před 6 lety, kdy jsme byli na návštěvě u mojí mámy a jejího nového manžela. Tehdy jsme měli 3 děti, teď máme 4. Máma byla na nejmladší 8měsíční taky ťuťu ňuňu. A pak ji bez varování hodila do bazénu. Naštěstí jsme u toho byli, takže dcera pak měla jen pár měsíců strach z vody.
Od té doby jsem se s mámou neviděla. Maximálně jí napíšu na narozeniny. S otcem jsem se taky neviděla 6 let. Děti někdy zalitují, že mají jen jednu normální babičku. Ale vědí, proč tu druhou a dědu neznají.
Zakladatelko, rozhodně děti nenechávej samotné s otcem. A pokud máš ze styku s ním špatné pocity, tak ho prostě odstřihni. Vůbec z toho neměj výčitky svědomí. Děti ti jednou budou vděčné. Osobně to považuji za nejlepší volbu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 08:56
Před 20-30 lety tví rodiče bohužel udělali chybu. K vnoučatům ale mají úplně jiný přístup. Mého kamaráda v dětství bil jeho otec za každou hloupost. Jeho otec hrozně chlastal, kamarád neustále krvácel z nosu. V 15-ti od rodičů utekl. Teď se jeho otec k vnoučatům chová láskyplně, v životě by ně ruku nevztáhl. Znám takových případů hodně. Bohužel, minulost nevrátíš, nemá cenu se v ní šťourat, tenkrát spousta lidí vychovávalo jinak… I dnes každý vychovává své děti jinak a nikdo neví, zda správně 
!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 09:14
@Anonymní píše: Více
Takové prarodiče jim dopreješ? 
To snad ne. Když, tak jedině v přítomnosti rodičů a na omezenou dobu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.24 09:19
@Janča6
To bych nikdy neodpustila.
Výmluvy, výmluvy… Ani bych k nim necítila nenávist. Jen absolutní hostejnost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj. Jdu si sem pro zkušenosti.
Věc se má tak, že když jsem byla ještě dítě, tak jsem zažívala celkem peklo doma. Často jsem musela utéct i k babičce. Pořád jen řev skrz každou hloupost, nadávky, ponižování a hlavně i fyzické tresty, ty používal nejvíc otec a navíc jeho agrese k nám, matce, lidem okolo. Samozřejmě jsem pak měla dost dlouhou dobu problém se sebevědomím, vystupováním na veřejnosti, někomu věřit a vůbec nějak vyjadřovat své city a pocity.
S matkou mám celkem normální vztah, nejsme žádné kamarádky, ale rozhodně je to lepší, než když jsem bydlela ještě u nich.
S otcem nemám vztah vůbec žádný, ale fakt vůbec. Dělá mi celkem problém být s ním sama ve stejné místnosti.
Jasně. Problém by byl vyřešen, zas tak často se s nimi nestýkat. ALE mám děti a těch nechci jim odpírat prarodiče. Zatím jsou ještě malé a nemají z toho rozum, aby řekli chci/nechci jezdit k babičce a dědovi. Jenže můj otec je na ně samé tuťu ňunu a já si nic takové od něj v životě nepamatuji. V jeho přítomnosti mi vždycky bliká červený maják, jako co to je a nedokážu si představit, že bych mu měla samotnému děti svěřit. Dá se říct, že prostě nesnesu ten pocit, že by moje děti měli zažívat to co já. A proto se asi tak uvnitř bojím k němu mé děti pustit. Samozřejmě je tohle vše v mé hlavě, nezakazuji mu kontakt ani nic podobného.
Řeším to na psychoterapii, ale ráda bych si třeba přečetla i “neodborný” názor.