Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Rysy PAS u dospělých
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.1.25 15:28
Kdybych žila tak, aby mi to bylo vždy příjemný, tak bych asi žila na pustem ostrově, úplně sama, všichni by mě nesnaseli a asi bych brzo umřela na nějakou banální nemoc. Myslím, že nikdo nežije přesně podle sebe. Vždycky je třeba se něčemu nebo někomu přizpůsobit, udělat kompromis, uhnout… jen někdo se holt přemaha i při činnostech, které jiným nedělají problém. Pokud člověk zdárně dosel až do dospělosti, tak i kdyby dg PAS dostal, bude vysokofuncni, bez poruchy intelektu
S tím se dá normálně žít, jen to prostě člověka stojí víc námahy než ostatní lidi bez této diagnózy. Ale musí chtít, no. Samozřejmě, že lze spadnout do uplneho auti chování, nehledět na nic a nikoho okolo.. na jednu stranu osvobozující, na druhou stranu nereálný, pokud chci žít běžný život.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.25 15:47
@Anonymní píše: Více
To mě taky, no ale co se dá dělat. Pokud chci fungovat, musím maskovat. Jinak to nejde. Hodně pomáhá obeznamit s tím aspoň někoho z okolí. Ať je nějaké místo nebo nějací lidé, před kterými to schovávat nemusíš. Uleví už jen ten fakt, že to někdo přijme a některé věci neřeší, nebo naopak řeší za tebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.25 16:01
Ja to nemám s PAS, ale s ADHD…nicméně syn má projevy obou, tak zkoumam obojí, snad neva, když taky přidám trochu zkušenosti…protože ono to má nějaké společné věci. A podobne jako ty, stojí mě to čím dál tím víc sil…ono to dává smysl, kdo je na vysoce funkční části spektra, může poměrně zdárně fungovat se spravnou podoprou (ani to nemusi byt uplne odborna, spis chapajici) do nějaké doby a většinou se velice brzy a dobře naučí maskovat. Jenže jak přibývá povinnosti a to opotřebení z té námahy se kupi a kupi a kupi… a nejak mi prijde, ze k tomu „strednimu veku“ patri o to, ze cloveku se uz nejak uplne nechce, i od neurotypiku casto clovek slyší věci typu „Konečně se cítím sama sebou, už se nesnažím tolik zalíbit ostatním, víc si dělám věci po svém“ apod…tak by bylo logické, že podobný proces probíhá i u neurodivergentnich. Plus dnes se o téhle diagnozach mluví o dost víc a otevreneji, tak člověk to má občas chuť vyrvat do světa a tu masku prostě odhodit…ale úplně tam asi nejsme, aby přece jen nebyla obava z přijetí.
Líbí se mi, co říká @Midaku je supr mít někoho, v koho přítomnosti můžeš tu páru vypustit, a ještě líp někoho, kdo pomůže i s praktickým řešením toho, co tobě nejde.
Já to uplne nemám doma, ale mam stejně „postizenou“ kamarádku, občas máme společné ADHD sedanky a je to sranda 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.25 18:10
Taky mam asi nejakou poruchu typu PAS. Jenze pred 60 lety se to neresilo, navic jsem se vzdy dobre ucila a mela a dosud mam nadprumernou pamet. U mne se to projevuje tak, ze obcas neprimerene zareaguju a nejaky podnet. Nekdy to zvladnu, nekdy vybouchnu. A okoli mne nadava a posila lecit se na psychinu. Bohuzel nikoho chapajiciho nemam, pro vsechny jsem ja ta spatna. Rodice uz nemam, sourozence take ne. A pro manzela, jeho rodinu i vlastni deti jsem proste jen ta spatna.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.25 18:36
@Anonymní píše: Více
U mě to je různé. Nepřiměřené reakce, strachy a obavy z cizího, nesnáším změny a překvapení, nezvládám oční kontakt, jsem silně nekontaktní. Nerada se dotýkám různých věcí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.25 18:54
@Anonymní píše: Více
Tak u mne jsou to hlavne ty neprimerene reakce. Obavy z neznameho dovedu prekonat, naopak mne vybicuji k lepsimu vykonu. Nemyslim si, ze jsem nekontaktni i kdyz takove to objimani mi zrovna prijemne neni. Podle vsech jsem byla spatna mama a jsem i spatna babicka protoze takove to muchlani deti je mi proti srsti.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.25 19:00
U mě toho je poměrně hodně. Nemám ráda cizí prostředí, jak někam musím na noc, neodpočinu si.
Děti mazlí tatínek, já to nemám ráda.
Celkově se musím učit sociální reakce, jinak vypadám jak robot.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.25 19:14
@Anonymní píše: Více
Jenze jak z toho ven? Nikdo nam diagnozu dnes asi neuzna a aspon u mne nebude ochoten omluvit me reakce diagnozou. Jen mne utvrzuji v tom, jak spatny jsem clovek. Uz jsem uvazovala i o sebevrazde, asi by se vsem ulevilo. Ale jsem srab. Jsem uz dost stara, pry jsem se podepsala svym chovanim na svych detech. Je mi 63 let.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.25 19:36
Mam asi take hodne znaku PAS, take mi je pres 40 a i u me se potize s vekem zhorsuji - jak uz je zmineno vyse, zacinam byt neumerne vycerpana z maskovani. Situace, ktere jsem drive horkotezko, ale zvladala, tak v nich nyni dostavam zachvaty paniky. O nektere naucene reakce a socialni dovednosti jsem prisla behem RD a nedari se mi je zvladnout znovu na stejne urovni.
Uz jsem tu sama kdysi zakladala diskusi. Vadi mi jakekoliv naruseni ritualu, kdyz se neco i v malickosti odchyli od planu. Vim, ze pronasim casto nevhodne poznamky, mam zvlastni humor. Casto mam prehnane reakce - ve smyslu malo empaticke, moc empaticke - az potom je mi teprve jasne, co jsem mela udelat, ale priste to zase nezvladno, pokud se situace neopakuje velmi casto. Nemam zadne takove ty „opravdove pratele“, jako se o nich doctu v knizkach. Mam akorat muze a za toho jsem rada 
. Nemam rada mista, kde se vyskytuje vice lidi, spatne si zvykam na zmeny, nezvladam nekam zatelefonovat. Nedokazu treba u neceho poslouchat hudbu, dokazu bud neco delat nebo poslouchat hudbu, jinak se citim prehlcena. Jim nejradsi nekolik stale stejnych jidel, nemam rada mix chuti. Nechci ochutnavat nova jidla. Jsem hodne lekava (hluk, atypicke zvuky).
Mam rada repetitivni cinnosti. Byla jsem technicky velice dobra pianistka, ale dle me ucitelky tomu chybel cit 
. Ale bavilo me porad dokola a dokola pilovat skladbu k dokonalosti, bohuzel ne umelecky hodnotne. Zbytek detstvi jsem stravila s knihami.
Kontaktni kupodivu celkem jsem, alespon smerem k muzi a detem. Praci mam dobrou pro me jako delanou, aspon to.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.25 20:51
Ty změny plánů jsou taky pro mě náročné a stačí drobné změny. Pak jsem nepříjemná, podrážděná.
Jednání v nových situacích je hrozné, lidi, které neznám, ignoruju.
Mix chuti nemám ráda, nerada sahám na jídlo. Při přípravě ještě dejme tomu něco zvládnu, ale abych jedla rukama něco jiného než chleba, to jen když už to nejde jinak.
Kamarádky taky nemám. Mívala jsem, ale postupně jsem ztratila.
- Citovat
- Upravit
27.1.25 02:38
Jak já se ve vašich odpovědích poznávám 
Diagnózu žádnou nemám, ani mě nikdo nikdy nezkoumal, ale pravděpodobně bych se zařadila do lehké formy PAS.
Také mi vadí nečekané změny. Naposledy mě totálně rozhodilo, že na nákup zajel manžel, přestože jsem měla za to, že jsme se dohodli, že pojedu já. A po dlouhém dni s dětmi jsem se na to opravdu těšila.
„Nejlepší kamarádku“ také nemám, to mi v životě celkem dost chybí, vlastně vůbec nevím, jaké to je, jestli to může být téměř jako ve filmech, kdy o sobě víte pomalu víc než o sobě víte s manželem?
Mixování chuti také nesnáším - třeba z leča mi bylo vždycky už od pohledu šoufl. Ale tohle se třeba hodně změnilo posledních pár let, už toho sním opravdu hodně, možná jsem to už natrénovala? Každopádně jídla typu nádivka, vlašský salát (nebo spíš téměř všechny saláty) mě vůbec netěší.
Nezvládám moc dobře konverzaci ve skupině, vždycky mi šlo mnohem lépe si povídat jeden na jednoho.
Moje přirozené sociální skilly jsou celkem tristní, ale hodně věcí už jsem se naučila. Třeba telefonování bylo vždycky problém. Měla jsem volat třeba babičce po vysvědčení a k tomu jsem se odhodlávala několik hodin. Ale tak od 25 je to výrazně lepší a dneska nevolám ráda, stojí mě to trochu přemáhání někam zavolat, ale obvolâm, co potřebuji.
Snadno se „společensky unavim“ - ne že bych pila, ale prostě mám moc sociálního kontaktu a ráda si na chvíli někam zalezu.
Možná je to genetické - máma to má podobně a na dceři některé věci pozoruji také. Každopádně postupným přemáháním se se většina věcí velmi zlepšuje a žiju spokojený život, za mě to má smysl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.1.25 19:11
@klkakla taky nemám diagnózu, proto jsem psala rysy PAS a ne diagnóza. Osobně u sebe vidím něco mezi ADHD a PAS.
Mně už nebaví se přemáhat a unavuje mě to víc a víc. Nejlepší to bylo od 20 do 35 let, začalo se to horšit před 40.
Včetně toho jídla, to je taky horší a horší.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Vím, že každý je jiný, u hodně lidi se najdou znaky PAS. Sama jich u sebe vnímám dost, něco mi ovlivňuje kvalitu života více, něco méně a něco vůbec. Měla jsem to od dětství, máma vzpomíná na situace, kdy jsem se chovala divne, teď by se to řešilo, před 40 lety vůbec. Poslední dobou vnímám, že se to spíš zhoršuje.
Vnímáte u sebe taky rysy PAS? Snažíte se to překonat, nebo se nepremahate a žijete tak, aby vám to bylo příjemné?