Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ségra
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
12.9.09 20:48
Zakladatelko proč myslíš že jsem to nečetla?????? Proč myslíš že moje reakce bylo OT????
Tak ještě jednou… Nauč se mít ráda svoji sestru taková jaká je, dokud tu ještě je. Není nutný aby sis idealizovala sourozenecký vztah jako vztah dvou lidí co o sobě vědí úplně všechno, co si jsou vždy ochotné naslouchat a ke kterým se vždy chovali všichni(rodiče) stejně… Každá jste vlastní osobnost a podle toho co píšeš se máte obě rády… Není nutné něco vyčítat mámě, ségře, nebo komukoli… Je smutný že nemáš v sestře kámošku na život a na smrt, ale můžeš si být jistá že kdyby si ji opravdu potřebovala tak ji najdeš tam kde má být… Ale to se takhle špatně vysvětluje…částečně se v tvém příběhu poznávám, ale to nešlo o moji starší ségru, ale o dvojče, které náš otec hrubě protěžoval, ale i tak můžu říct že náš vztah je ryzí a už několik krizí prokázalo že jsme sestry na svém místě…
No moc mi ta hlava nepřemýšlí tak snad je to srozumitelné a rozhodně můj koment není o tom, že se chci pohádat to nechci!!!!!!!!! Jen jsem zdělila svůj názor na převyprávěný „problém“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.9.09 21:12
Mám o 7 let mladší sestru, taky od jiného otce, i když z běžnějšího důvodu - rozvodu. Hodně dlouho mi dost lezla na nervy, změnilo se to až kolem jejích třináctin, kdy si /a celkem to trvá dodnes/ moc nerozuměla s mámou a mě začala obdivovat. Dodnes jim tak nějak dělám prostředníka, ale o tom jsem moc psát nechtěla. Spíš o tom, že já jsem s otčímem měla fakt dost velké problémy a sestra to vůbec neviděla. Několikrát jsem se přesvědčila, že si rozličné rodinné situace, kdy já dostávala „kotel“, pamatuje úplně jinak než já-ve prospěch otčíma. Netvrdím, že to tak bylo u vás, jen mi to naběhlo, když si psala, že sestra s tátou problém nemá.
Taky se příkláním k variantě dopisu, či mailu. U nás v rodině se citové rozbory taky nevedou. Přestože děti vědí, že jsou milovány, tak to od rodičů neslyší a nese se to už generace. Měla jsem nedávno konflikt s mámou, strašně mě to rozhodilo, protože já jsem nic špatně neudělala, ale všechno špatně bylo, od mámy jsem doslova utekla s pláčem a nevěděla, jak to řešit. Otevřená rozmluva by se rovnala potoku slz, dost možná jen prohloubení konfliktu, protože by to bylo v oboustranném afektu a stálo by mě to spoustu let života, přesně proto, že bych se k tomu těžko odhodlávala a byla bych z toho úplně vyřízená. Nejdřív jsem chtěla čekat, co udělá máma, ale obě jsme rohatá znamení, tak by to asi bylo čekání po zbytek života, pak jsem sedla k mailu a ve velkých křečích jsem vyplodila mail, který jsem si četla donekonečna, aby byl přesně tak, jak jsem chtěla a světe div se! Moje máma se mi omluvila, napsala, že jí to mrzí, že přestřelila, že mě má ráda a nechce se dohadovat, fakt to bylo moc hezké a hodně jsme si toho ujasnily a hlavně od té doby se drží a své emoce si na mě nevylévá.
Omlouvám se za román, ale chtěla jsem co nejlépe vylíčit, že to nemusí být zbytečné. Upřímně, taky jsem si myslela, že mámu nepředělám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.9.09 22:40
Ještě jsem chtěla napsat k tomu, že tě vlastně bere jako malou…
Mám o 4 roky mladšího bráchu a i teď kdy je mu 22 je to prostě furt můj malý bráška. Ne, že bych nerespektovala jeho názory nebo ho shazovala, ale nedovedu si třeba představit, že by měl dítě - což náš taťka v jeho věku měl, i sebe jsem si dovedla představit… Když jsem byla o 2 roky mladší než on, jela jsem s přítelem na rok do Ameriky - jak on by tam mohl jet, vždyť by se mi tam ztratil… 
Prostě furt je malý bráška a šmitec, nejde to rozumem ovlivnit, abych ho viděla najednou jinak Možná to ségra vidí stejně, deset let je přece jenom hodně…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
13.9.09 07:02
Lacenko,
bohužel - moc se Ti omlouvám - ale Tys mě prostě nepochopila. Jde totiž o to, že já svou sestru ráda mám a ona mě pravděpodobně taky (jestli je normální, jako že snad jo). Ona totiž tato rada „buďte rády, že se máte“ je aplikovatelná na jakýkoli druh rodinného problému, a zároveń vůbec nic totiž neřeší.
A jelikož jí neubližuju nijak jinak, než tím, co již bylo vypsáno (= můj otec je vlastní)Konkrétně tento fakt se bohužel nikdy nezmění, protože jediný otec, kterého bude mít, je ten můj. (kterej je hodnej - ALE - viz dál!!)
A jak jsem též již napsala, nechci ji měnit, ale SNAŽÍM SE VYROVNAT S TÍM, PROČ SE CHOVÁ JAK SE CHOVÁ, ABYCH KVŮLI TOMU NEMUSELA BREČET . Abych si příště, až mě zase přede všema poníží uprostřed juchající oslavy, mohla sama sobě říct „zatni zuby, DĚLÁ TO PROTO A PROTO.....“. Toto se totiž nijak nevylučuje s faktem, že ji mám ráda a jsem ráda že ji mám.
HOLKY, tak teď musím napsat, že hodně trefný koment napsala kadlina.
Ono se to samozřejmě nabízí… ale připustit si to je těžší. RAdši to rozdělím do dvou příspěvků.
- Citovat
- Upravit
Anonymni
13.9.09 07:23
tak jdu na tu kadlinu.
Ono totiž tak:
JÁ U TOHO TOTIŽ NEBYLA, KDYŽ SESTRA DOSPÍVALA. Páč jsem se teprve potom až narodila.
Nevím, co se dělo, kolikrát na ni třeba můj táta zvýšil hlas - a zároveń konkrétně o tomto se se svou sestrou nechci bavit - možná bych jí ještě víc ublížila, chtěla z ní vypáčit možná že největší tabu jejího života, jenom roto, abych pomohla sama sobě.
Možná na ni párkrát zvýšil hlas , jako by to udělal i každý jiný normální otec (jen jsem si jistá jednou věcí: že ji nikdy neuhodil. Můj otec totiž nemlátí a nebije, je strašnej měkota, nezabije ani kapra na vánoce). Jenže možná na ni byl přísný, co já vím, třeba to od nevlastního otce víc bolí - i blbé zvýšení hlasu, třeba se celý dospívání cejtila nejistá - to si můžu jen zkusit představit, protože jsem to sama nezažila.
(ona si ale svého vlastního tátu totiž vůbec nepamatuje).
Ještě taky musím říct, že u nás v rodině celé totiž to úmrtí zůstávalo absolutní tabu až do mých 13, to znamená víc než dvacet let!
Takže já prostě 13 let žila v domnění, že jsme ideální rodinka, tatínek, maminka a dvě sestřičky (říkám, než jsem přišla do puberty, ségra na mě byla zlatá, hodňoučká, miloučká - dokud jsem byla dítě tak opravdu ano).
Takže ségry vyrůstání jsem neviděla (jako třeba do tří let viděla, ale pochopitelně nevnímala, mou mysl zaměstnávali plyšáci a promítačka),proto ani nemůžu říct, že „JSEM TO VIDĚLA JINAK“.
Takže jak vyrůstala ona, jak se cítila, jak probíhalo vše, to nevím. Musela se zároveň vyrovnat s babičkou (matkou mého taťky), která celou dobu žárlila na mou mamku,a to jsem tedy už pocítila.
Ach jo tak to by bylo na román.
Prostě - vyrůstala NĚJAK, a do toho jsem se pak narodila já. Pozdní dítě svých rodičů, z kterýho se všichni jevili (upozorňuju, že ségra se ze mě jevila taky, protože jisté vjemy si člověk pamatuje prostě i když byl hodně malý - vím jak se se mnou mazlila a když jsem si zlomila nohu asi v 6 letech, tak kolem mě lítala).
Možná že teda fakticky pravým důvodem, proč já jí občas dělám hromosvod, nejsem já sama - ale to všechno okolo. Že jí neležím v žaludku já jako já - ale že si do mě rýpne.
Holt to budu teda takhle snášet.
MUSÍM ŘÍCT JEDNU VĚC. MOJE MAMKA JE PŘÍMÁ, VELMI UPŘÍMNÁ, A S TAŤKOU SE NEPÁRÁ. A VYPOZOROVALA JSEM, ŽE KDYŽ TAŤKOVI NADÁVÁ, TAK TAŤKA MLČÍ (PROTOŽE SI NA NI NEDOVOLÍ), MLČÍ, MLČÍ, A PAK KDYŽ UŽ TO TRVÁ HODNĚ DLOUHO, TAK TAŤKA SEŘVE MĚ MÍSTO TOHO, ABY SE OHRADIL PROTI MAMCE (A SEŘVE MĚ TŘEBA KVŮLI TOMU, ŽE SE ZEPTÁM, KDY JEDE AUTOBUS).
Možná že ségra si ulevuje tím svým chováním směrem ke mně.
A možná že taky mamka byla u toho jejího dospívání, a proto co přejde u ní, tak za to mě seřve (dřív i zmlátila). Třeba si řekla, že když taťka kdysi byl přísný na ségru, tak ona to vynahradí zase mně.
Jenom víte co musim napsat? Kdybych to četla o někom jiném, napadne mě jedna věc:
TAKOVÁ KOMPENZACE JE NEJIDEÁLNĚJŠÍ ZPŮSOB, ABY SI VŠICHI PROTRPĚLI TO SVOJE - že? Jak spravedlivé…
Tahle si vytrpěla tohle, tak to tý druhý sice 13 let neřekneme, ale dáme jí to sežrat, aby to bylo spravedlivá.
Myslím, že to byla velká chyba.
Místo toho mi možná měli v dětství říct, co se stalo, čí byla ta fotka, co na mě vypadla jednou z krabice a podepsaná jménem, které jsem neznala, a kdou jsou ti lidé, o kterých se mluví jne příjmením, a které jsem nedokázala zařadit, a na otázku „o kom to mluví“, mi odpověděli „nikdo , nebuď zvědavá.“
Možná by to bývala i ségra viděla jinak, místo toho, abych já vyrůstala až do 13 v růžovém dětství, opečovávaná a milovaná - ta, které nic nechybělo - možná že kdyby mi to strašný tajemství bývali řekli, tak by to bylo aspoň o chlup menší. Bylo by to pro mě menší zlo, než to, co mi pak dělali v pubertě.
A navíc - ještě jedna věc: V TĚCH TŘINÁCTI JSEM TO CHÁPALA JAKO KŘIVDU, děsnou křivdu, že mi to neřekli, TÝDEN JSEM BREČELA, přesně si to pamatuju. Na týden celej svět zešedl a nemohla jsem pochopit, jak mi mohli tak dlouho zatajovat, že náš otec není náš společný.
Během psaní tohoto jsem si třikrát pobrečela, nevím ovšem, kolikrát si to probrečela moje sestra.
Dík všem, co přispěli, asi jsem si to srovnala - A VĚŘTE MI, ŽE AŽ TATO diskuze opravdu vedla k tomu, abych si to vše dokázala připustit a srovnat.
- Citovat
- Upravit
Anonymni
13.9.09 07:26
A jediné, co jsem pak viděla:
svého otce jako přesně takového otce, který má být - totiž moje ségra měla dítě už když já jsem byla na základce, takže já viděla dědečka, kterej hlídá vnouče, vozí kočárek, stará se, vozí ségru kde potřebuje (neměla ještě řidičák), chodí za ní do nemocnice, oni dva se k sobě chovají slušně.
Jenže možná že přesně moje sestra má vůči otci podobnou bariéru, kterou mám já vůči ní - má z něj možná takový respekt, že se mu nedokáže postavit, a možná se taky „jen plazí, aby se mu zavděčila“ - PŘESNĚ to, co dělám já vůči ní…
Už to nebudu dál rochnit. Radši se porochním v těch sourozeneckých konstelacích.
(Jenom jedno připíšu: snášet to ponižování fakticky není lehký, ať se týká kohokoli. )
- Citovat
- Upravit
Anonymni
14.9.09 08:19
zakladatelko máš sz 
promin, nestihla jsem si přečíst ted ty ostatní příspěvky co jsi napsala, vysvetluji ti to v te sz, pak se ozvu/ozvi se! 
pa
Krásný víkend všem, Lesi - díky..
Anonym2
- Citovat
- Upravit
Anonymní
11.12.09 00:02
Tak jen píšu „dohru“.
Došlo k onomu známému „promluvit si“. Aneb jak „promluvit si“ nezabralo.
Sestra mi vmetla do tváře, jak jsem rozmazlená, nejhorší, a zakázala mi skákat jí do řeči nebo cokoli říct na svou obhajobu. Dostala se uplně do tranzu.
NO COMMENT. Řešila jsem to všechno zbytečně, s ní řeč není.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
