Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ségra
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymni
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymni
11.9.09 20:10
Ještě dodatek…
pořád, pořád se jí podvědomě snažím nějak zavděčit. Vždycky všechno odpustím asi v nějaké naději, že mě „vezme na milost“. Nejlepší ale je, že jsem jí nikdy nic zlého neudělala. Opravdu nikdy nic. Ani si netroufám, mám z ní doslova respekt. Netroufla bych si jí říct skutečnou holou kritiku nebo se s ní pohádat. To prostě z nějakého důvodu není v mých silách…
- Citovat
- Upravit
Anonymni
11.9.09 20:21
Lasicko - NE - jak to myslíš??
(jinak dík, jestli jsi ten ROMÁN přečetla 
- Citovat
- Upravit
11.9.09 20:23
Taky jsem měla sestru o 10let starší a teprve až jsem o ni přišla jsem zjistila jak moc mi chybí, jak těžko se mi bez ní žije…
a o náš vztah byl taky vždy na úrovni mladší starší, neřešili jsme spolu partnerské či rodinné problémi, ty jsme říkali mámě každá zvlášť, ale cosi tam prostě bylo, co mi ji dělalo strašně vzácnou a strašně milovanou…
10let je holt moc, je to moc abyste byli kdoví jaké kamarádky, ale sestry budete navždy a buďte rádi za to že se máte. A hlídání, nebo echt svěřování neřeš, je to jiný vztah než s vrstevnicí to je jasný, ale o to je možná cenější a hezčí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
11.9.09 20:34
Něco na těch rodinných konstalacích bude.
Mám bratra, který je o 7 let starší a nejsme si vůbec blízko. Mám ho ráda a jeho děti, ale v dětství mě musel hlídat a byl radši beze mě. Když byl v pubertě - ani jsme se nebavili. Trochu se to zlepšilo po vojně. Ale teď jsme každý úplně jinde. Má velký děti a já malý a tak.
Mladší sourozenci a starší vidí určitě jednu věc jinak. Já vidím, jak brácha mohl jezdit s kamarádama pod stan a po večerech kecal s mamkou a já byla hlídaná pomalu do 26 let a málem mi neodpustili, že jsem šla z domu. Podle bráchy na něj naši víc prděli a byli přísnější a já prý všechno dostala. To je asi normální.
Ale pokud tě to trápí, asi by to chtělo opatrně si promluvit?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.9.09 20:36
Ano nic zlého jsi jí nikdy neudělala, jen jsi se narodila…
Trochu mě běhal mráz po zádech když jsi popisovala dětství. Mám totiž desetiletou dceru, moc krásnou ( dlouhé vlasy, nádherné oči, sportuje, tančí a je premiantkou, kamarádky se o ni perou) a nyní se mi narodila druhá dcera. To abych si dala velký pozor jak na kterou reagovat. Nerada bych aby mladší strádala již zažitým a intenzivním vztahem s první dcerou.
Ale k věci. Já mám sestru jen o 4 roky starší a rozumím si s ní. Ale… Také jsem měla takové pocity, často, a v puertě samozřejmě nejvíce. Připadalo mi že si s mamkou stále špitají a svěřují, což u mě nehrozilo, páč jsem introvert jak prase. Také jsem dědila oblečení po ní a jí se kupovalo nové, což mě moc mrzelo, ale nikdy jsem necekla. Dosáhla také vyššího vzdělání a je v zaměstnání úspěšná. To já jsem větší flegmatik a beru život tak jak příjde.
Bohužel v dospělosti se stalo to, že jsem si dříve pořídila pevný vztah a brzy dítě, což asi sestru trochu vzalo ( byla totiž celé dětství tlustá a žárlila na mou normální postavu). Asi se lekla že zůstane na ocet a pokaždé jsem cítila jak mě rentgenuje a sleduje, jak mě v duchu hodnotí a nikdy nepochválí. Myslím, že to nemyslela zle, jen nebyla sama tolik štastná a nemohla si pomoci. Trochu mi to vadilo a proto jsem to řekla mamce. Asi si trochu popovídaly protože od té doby je se sestrou lepší komunikace a často mě chválí ( věci, oblečení atd.) což dřív vůbec nebylo.
Být tebou klidně si se svou mamkou promluvím a vysvětlím i své pocity, i to proč vznikly. Pokud nemáš na to říct to sestře, mamka to jistě nějak kulantně zdělí za tebe a ovzduší se trochu pročistí.
TAkovéto křivdy (at už jsou opodstatněné či ne) zůstávají dlouho dlouho cítit..
Měj se hezky a užívej hezké přítomnosti…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
11.9.09 20:37
lacenka píše:
10let je holt moc, je to moc abyste byli kdoví jaké kamarádky, ale sestry budete navždy a buďte rádi za to že se máte. A hlídání, nebo echt svěřování neřeš, je to jiný vztah než s vrstevnicí to je jasný, ale o to je možná cenější a hezčí
- lacenko, asi jsi to myslela dobře, ale jádro mého článku je v něčem zcela jiném. Ale opisovat znovu to nebudu, to by bylo celý ještě delší…
- Citovat
- Upravit
11.9.09 20:41
…ještě s tím chozením vzadu za nimi… nic smutnějšího jsem už dlouho nečetla..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
11.9.09 20:42
Holky…
napadá mě jedna věc… možná bych měla trochu víc otevřít tu třináctou komnatu…
moje sestra přišla v dětství o otce.
Já ho měla. Od začátku doteď… tohle jsem se dověděla tenkrát až ve 13 letech. Týden jsem kvůli tomu brečela.
Taťka ji vzal za svou, ona si ho vpodstatě vybrala (prý… každý to říkal..) - MOŽNÁ TO JSEM JÍ UDĚLALA. Ona je opravdu hodná, tím chováním si musí něco kompenzovat… Ale nějak se mi pořád nechce věřit …
PROMLUVIT SI??? není možná. Nesvěřujeme si téměř nic, natož takovýhle kalibr. 30 let to tak je a těžko se to změní, ale já chci aspoń TUŠIT PROČ…
- Citovat
- Upravit
Anonymni
11.9.09 20:45
pánebože tohle jsem nechtěla vytáhnout… ale jak si to teď skládám, možná i MAMKA JÍ CHTĚLA NĚCO KOMPENZOVAT… že já jsem ta, ke které byl osud milosrdnější - a tak to ségře nějak vynahradit.. (nevyznělo to blbě???) - kdybych aspoń poznala PROČ, líp to pochopim a i snesu.
i
- Citovat
- Upravit
11.9.09 20:51
Tak mamku se sestrou pojilo to neštěstí. A určitě se jí chtěla věnovat, když tys měla rodiče dva. A sestra určitě trošku žárlila. Ale i je starší a mamka tebe brala jako dítě a jí už jak velkou.
Jenže nad tím vším by se muselo hluboce zapřemýšlet, co všechno v tom vztahu je. Tak si pozvolna promluv s mamkou, že tě to trápí a zeptej se jí, jak to vidí.
A co tvůj manžel na to? Vidí věc jako ty?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
11.9.09 20:52
Anonymko zakladatelko,
taky bych se přimlouvala za rodinné konstelace…
vrony
- Citovat
- Upravit
11.9.09 20:52
Podívej, ani maminka není robot či dokonalá a je docela pochopitelné, že po takové věci se neudržela a zahrnula sestru zřejmě větším zájmem.
A sestra si možná musela celou dobu dětství nést v sobě myšlenku, že není opravdová dcera tvého otce.. Také nic záviděníhodného..
Opravdu by nebylo od věci si promluvit. Je vám přece více nez 30 ( tedy doufám)…
Já bych asi nevydržela takové chování od sestry a promluvila..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Přemýšlím, jak to napsat. Prosím, pokud máte chvilku, a zvláště jestli máte ségru, s kterou si rozumíte, přečtěte si to… děkuju.
Moje ségra je starší víc než o 10 let. S mamkou si kdysi prožily jisté trauma - ránu osudu, o které nechci (a nebudu) víc psát. Mám ale dojem, že je to nějak spojilo. Co si je pamatuju, byly vždycky jak srostlé, kdysi dávno nosily stejné sukně, občas se vodily po městě za ruku. Z raného dětství si pamatuju, jak spolu tancovaly v kuchyni na Karla Zicha, případně Abbu.
Ségra se mnou celou dobu musela sdílet jeden pokoj, protože naši měli tehdy malý byt. Takže jí bylo třeba 17, mně 5. Musela jsem ji taky pěkně štvát, chtěla se určitě třeba učit na maturu a já tam pochopitelně pořád lezla atd.
Já ji v dětství milovala a obdivovala jako vzor, krásku s dlouhýma vlasama, ona na mě byla fakt hodná.
Ségru mamka vychovávala tak nějak kamarádsky. Mě mamka hlídala jak oko v hlavě, byla na mě hodně úzkostlivá (částečně kvůli tomu traumatu z dřívějška), byla na mě přísná, na základce jsem musela mít pořád samé jedničky, mamka mi máloco odpustila. Měla tehdy sama dost významné povolání, a kladla na mě nároky.
Ovšem pak jsem přišla do puberty. Když si to vybavuji zpětně, shrnu to jednou věcí, která podle mě hodně mluví za vše: když mi bylo třeba 16 (ségra měla už dítě ve škole), a chodily jsme my tři do města na nákup nebo na procházku, tak mamka se ségrou šly přede mnou a já za nima ťapala jako pejsek. A bavily se jen spolu.
Když jsme seděly doma v kuchyni, tak jsme se bavily docela normálně, v pohodě.
Ale jeden zážitek v mé paměti zůstal doslova vyrytý: když už opravdu poněkolikáté šly zase přede mnou a družně se spolu bavily (já vzadu), tak jsem začla mít k nim blbý průpovídky. Mamka mě okřikla, ať nedržkuju (což jsem držkovala). Mamka nesla v ruce kytici, asi na hřbitov. Já jsem ještě přitvrdila a mamka se otočila a tou kyticí mě „zmlátila“ - na ulici, kolem jezdila auta. Pochopitelně tělesně to nebolelo, ale ta kytka byla žlutá a já měla pak na sobě žlutej prášek, všude. Bylo to částečně komický a částečně šíleně trapný.
Tím to bylo horší, že jsem ani nebyla puberťák, za kterýho by se musely stydět, na gymplu premiantka, a byla jsem štíhlá, sportovní, normální holka, žádný nemehlo (upozorňuju, že mamka i ségra jsou si podobné postavou i obličejem, obě dvě teda krásky, ale já jim podobná nejsem, jsem typově naprosto jiná, po taťkovi). Jenže puberťáci jsou sice drzý (a já byla), ale taky jsou citlivky.
To „chození přede mnou“ trošku „zrecidivovalo“, když jsem byla těhotná. Tehdy jsme šly po Václaváku, a mě pobolívala pánev a „táhlo“ mě to za podbřišek, nemohla jsem jít moc rychle, a ony dvě strašně hnaly, já je prosila, ať jdou pomaleji, že nemůžu, a ony se na sebe tehdy podívaly a „jéžiš marja…VONA SE PLOUŽÍ“ A NEZPOMALILY.
To chození jsem psala schválně, připadá mi to prostě výstižné…
A teď teprve k věci:
ségra si asi někde v hloubi zafixovala, že jsem ta mladší, rozmazlenej mladší parchant, kterýho všichni obskakovali. Je pravda, že jako malý dítě jsem byla vzteklá jak prase (ale to byla prostě taková povaha).
Co mě ale trápí:
mezi mnou a ségrou je nějaká zeď, nějaká bariéra… My si nesdělujeme nějaké zážitky, nesednem si spolu u kafe, nejdem spolu někam „slavit“, ségra mi nezavolá, jak se třeba mám… Nezavolá mi „jen tak“, co dělám. Moje problémy vpodstatě nezná, neví o nich, neptá se na ně. Já jí je moc neříkám, protože většinou se to setká buď s nezájmem, nebo se „smetením ze stolu“.
(Takže problémy řeším zá:,–(ně s kamarádkama…).
Když jsme spolu samy, tak to je docela dobrý - nikdy mě neponižuje. Sice se se mnou úplně nebaví jako třeba moje kamarádky, ale aspoň se chová fér.
Zato když je tady „obecenstvo“, většinou neopomene si do mě aspoń jednou šťouchnout. Rýpnout si. Nějak mě zesměšnit. Mě to zaprvé mrzí, zadruhé si říkám „proč“??? Proč má pořád tendenci a snahu mě před druhými shodit?
Mám o trošičku vyšší vzdělání než ona,. ale jen o chlup. Sociální pozici máme téměř stejnou (stejný druh povolání), já ale pracuju jakoby malinko „výš“, ale ne zas o tolik, aby to bylo k závidění (a to taky tak necítím… žádná závist v tom není). Takže - závist v tom není. A to, že bych já byla objektivně méněcenná, to v tom taky není.
Tak v čem??? Proč ke mně nemá blízko?
Strašně mě to trápí, jsem 6 let vdaná a mám dítě, takže malý parchant ani drzý puberťák už nejsem. Tak strašně mě to zraňuje, tím spíš, že v práci jsem sebejistá, energická, úspěšná. Ale tohle mě uvnitř sráží na kolena. A hodně.
Dcerku mi za celou dobu pohlídala 4× (počítala jsem to), vždycky asi na hodinu (dceři je 5 let). Jinak s hlídáním pomáhá mamka. V noci ale nikdo, takže na plese s manželem jsme ještě nebyli.
O.K. - nehlídání bych překousla.
Ale ten zbytek - jako by mě nevnímala jako plnohodnotnou bytost - nebo to ve skrytu duše ví, že jsem inteligentní schopná osoba, ale potřebuje ze mě z nějakého důvodu udělat debila? (přitom ona sama je normálně inteligentní… nemá to tedy za potřebí!).
Někdy bych jí ráda řekla, jak strašně ji mám ráda, jak bych chtěla, aby mě nějakým způsobem „vzala do party“. mamka o tom trošku ví, ale úplně si to netroufám ventilovat. Až tady.
Já nevím, co ke mně vlastně cítí - když jsem rodila, tak to se mnou strašně prožívala, její kolegyně říkala, že prý ani nebyla schopná něco ten den udělat.
Je to strašně zvláštní a asi komplikovanej vztah… A mě to bolí. Nikdy se to asi nezmění.