Poradna pro neplodnost, reprodukční medicínu a genetiku
MUDr. Kateřina Veselá Ph.D.
Ahoj.
Asi potřebuju psychickou podporu od někoho, kdo to má podobně, i když to bude jen slabá útěcha.
Je mi 35 a nemám a nemohu mít děti. Dřív jsem to nijak nebrala, posledních pár let se z toho dost hroutím. Mám strach, že ve stáří budu úplně sama, nebude za mnou nikdo jezdit, nebudu hlídat vnoučátka, když budu potřebovat pomoc, nebude od koho… atd. Já vím, že mi tohle dítě nezajistí, třeba by se mnou nemluvilo, umřelo dříve než já atd, ale nějaká šance tu je…
Strašně mě to děsí.
Nemám ani žádnou rodinu, že bych měla alespoň synovce nebo neteře.
Mám tu někoho, kdo to má podobně? Jak to zvládáte?
Už jsem nějak na konci sil…
@Svistice O adopci ano, ale mám takovou blbou nemoc, že by mi to neschválili… bohužel.
Napada me jedine najit si muze s ditetem…
Příspěvek upraven 25.12.24 v 21:11
Jako nebudu lhát, manžel takhle svobodnou, bezdětnou tetu měl a to stáří nic moc. ![]()
Stáří bez rodiny si umím představit max někdě v důchoďáku, pečovateláku… Ale i tam je často přičinění rodiny potřeba. Je smutné, že nemůžeš ani děťátko adoptovat. Taky bych se asi stáří na tvém místě bála. Ale stále máš šanci, že budeš mít třeba super sousedy, kterým budeš hlídat a oni ti pomáhat… I takové případy jsou))
@Laurenita někdy ti dobří přátelé dají víc než vlastní rodina.
Teď je to možná spíš těžší, protože vidíš, jak ti kamarádi zakládají svoje rodiny… ale s tím stářím děti jsou už pryč, často třeba daleko a tak i ti, co děti mají, na tom mohou být vlastně úplně stejně jako ty a budete si oporou vzájemně.
@vulpes píše: Více
To si teta taky myslela, ale oni ti přátelé bývají ve stejné věkové kategorii a na stáří začnou mít taky svoje problémy. Sice děti nejsou 100% záruka, ale pokud se k nim rodič choval slušně a s láskou, pak je to na stáří jistota největší.
@Laurenita píše: Více
Je mi 33 let a děti nemám. Upřímně ani nevím zda je chci, ale na druhou stranu představa, že za 10 let budu sama v bytě (a to mám rodiče, a sourozence kde neteři a synovci přibývají čím dál víc
), tak si říkám že asi jedno dítě by bylo fajn.
Sice doufám, že si najdu bezdětného partnera, ale jestli ne a byla bych ve tvé kůži…tak bych poprosila nějakého kamoše a šla s ním do umělého oplodnění.
Jestli to u tebe lze, jestli ne tak chlap s dítětem
@Laurenita píše: Více
A co ti je, že se ptám. Některé nemoci na adopci nevadí.
@Laurenita píše: Více
Někdy pomůže zapojit se do dobrovolnictví v rámci nějakých programů…člověk může mít pocit naplnění, který by jinak chyběl. Existují i takové, kde je kontakt i s dětma se kterýma se pak dá navázat velmi silné pouto…
Také bych asi zvážila i terapii kvůli tomu, že je těžké si těmito myšlenkami procházet sama.
Případně se zaměřit na něco úplně jiného a naplnit svůj život něčím jiným…já kdybych neotěhotněla, byla jsem rozhodnutá pořídit si psa a dělat dobrovolnici v rámci různých program například pro zvířata.
Případně, jak už někdo psal, pokud bys hledala zároveď partnera do života, tak třeba ykusit i někoho, kdo už děti má a má vyřešenou minulost a nedělá mu problém, že by ses na výchově a péči podílela také.
Máš třeba dobrou kamarádku s dítětem? Sestru, sestřenici s blízkým vztahem? Můžeš být milovaná teta - jasně, není to mamka, ale divila by ses možná, jak jsou tyhle role v životě dítěte zásadní. Já bych řekla, že v něčem tihle příbuzní a blízcí rodinní přátelé mají ještě „výhodnější“ postavení než rodiče- mladí proti nim nemusí rebelové, naopak k nim často v těch časech rebelie tíhnou. Jsou vzácní, často trochu idealizovaní.
Dál programy typu hostitelská péče atd.
Tak jako tak, za první republiky a dřív byl9 naprosto běžně okolo 20% žen bezdětných a své místo ve společnosti i rodině jednoznačně měly. Zdá se mi, že naše generace se jako první začíná do toho normálu pomalu vracet…
Našla bych si chlapa s dětmi.
Ale takových, jako jsi ty, je víc než dost. Zas bych se. z toho nehroutila. Oni i ti, co mají děti, můžou zůstat nakonec sami. Někteří mají děti a vnoučata daleko a vidí je třeba 2× za rok.
@Liberalissima píše: Více
No něvím, jestli bych to nazvala úplně normálem ve smyslu, že je to v pořáadku, když to tu samotnou ženu trápí.
nehledě na fakt, že tehdy to bylo výrazně ovlivněno i válkami takže do toho zasahovaly faktory jako např.:
ale podílově je těžké říct, jestli to bylo více tím, že by ženy toužily po kariéře nebo že by už tehdy byly v mladém produktivním věku neplodné, jak je tomu dnes nebo jestli to bylo více dáno těmi ostatními faktory…já bych si spíš tipla variantu B
Pěstounská péče
Partner co ma děti z předchozího vztahu
Nebo alespoň šetřit, pokud zdraví dovolí, tak třeba na důchod cestovat, najít si koníčky, vídat se s přáteli.
Samozřejmě ty obavy naprosto chápu, moc toho tady asi nikdo nevymysli. Ještě mě napadlo třeba najít si práci s dětmi - třeba vychovatelka v dětském domově, třeba by k vám i některé děti tíhly a třeba by bylo možný se i v dospělosti vídat.