Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Strach ze smrti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonimus
28.7.12 21:39
strach ze smrti
Ahoj mám to uplně stejne v lednu mi zemřel švagr a v březnu mamka měla mozkovou příhodu, následkem vysokého tlaku, je v pořádku. Ale to co jsem prožívala už nechci zažít pořád mám strach že umře nevím jak dál sice beru léky ale moc nezabírají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.7.12 21:51
@Anonimus píše:
No, víš taky mám strach ze smrti ale ze své. pořád přemýšlím nad tím jaké to bude až umřu kdyť uvidím jen černo ale neuvědomím si to protože už nebudu žít. já taky si pořád říkám ať jdu k psychologovi ale bojím se tam jít, bojím se že by se mě smál. Je mi trapně sem psát ale ulevím si tím. I ve svých 12 letech se moc té smrti bojím.
Je dobré na to nemyslet. Nemá cenu to rozebírat, zvlášť, pokud ti je dvanáct a máš celý život před sebou. Teš se z života, nějak se zabav a nemysli na to, je to ztráta času. 
Až bude čas, poznáš, jaká bude smrt 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonimus
29.7.12 10:32
@JANČA2005 píše:
Ahoj mám to uplně stejne v lednu mi zemřel švagr a v březnu mamka měla mozkovou příhodu, následkem vysokého tlaku, je v pořádku. Ale to co jsem prožívala už nechci zažít pořád mám strach že umře nevím jak dál sice beru léky ale moc nezabírají.
Ahoj mám to uplně stejne v lednu mi zemřel švagr a v březnu mamka měla mozkovou příhodu, následkem vysokého tlaku, je v pořádku. Ale to co jsem prožívala už nechci zažít pořád mám strach že umře nevím jak dál sice beru léky ale moc nezabírají.
Pokud bys chtěla pomoci s tím strachem, tak mi napiš SZ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.12 13:24
@Anonimus píše:
Díky, asi máš pravdu
Ale pokud jde čistě jen o smrt (né o strach ze smrti) je to celkem zajímavé téma. I když občas děsivé, ale děti by se tím neměly zabívat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.10.12 23:30
Mám také velký strach - strach, že se stane něco mým rodičům, jsem na ně neuvěřitelně vázaná (i když mi už bude 25 let) a představa, že mi jednou umřou…jen to píšu a brečím tu. Úplně z toho magořím. Předevčírem se mi zdál sen o tom, že byl táta mrtvý a já jsem si nemohla vzpomenout na to jaký měl hlas, jak vypadal, vůbec na nic. Ráno mě vzbudil můj pláč a pocit, že se to opravdu stalo. Zmocnila se mě naprostá beznaděj a strach. Takže jsem rychle vstala a čekala u okna, až naši pojedou kolem abych se přesvědčila, zda jsou v pořádku. Samozřejmě, že jim nic nebylo a koukali na mě jak na blázna, když jsem tátu půl hodiny objímala a hystericky u toho brečela se slovy: „Tatínku já jsem tak ráda, že tě vidím“!!! Ten strach se mě neustále drží a při všech těch hnusných myšlenkách ani dýchat nemůžu. Já už nevím jak dál, takhle se prostě nedá žít…vím, že je smrt přirozenou součástí života, ale asi se s tím nedokážu smířit. Možná bych byla raději, kdybych umřela jako první a nemusela zažít smrt ostatních.(sobecké…vím!) Napadla mě návštěva psychologa, ale neumím si představit, jak to chodí. Nevím jak by mě mohli nějaké učené kecy pomoct…
- Citovat
- Upravit
26.10.12 23:41
anonymni verim ti, taky jsem fixovana na me rodice je mi 30, nedavno jsem se vdala, tim padem mam strach i o meho muze! Ale pozor! Nesmi to byt az tak nebo se z toho zblaznis. Jednout to musime zazit vsichni ale prejeme si aby to bylo za hodne dlouho za x let, aby jsme byli na to pripraveni, ale ver ze na to se clovek nikdy nepripravi.
Uz jsem prisla o prarodice.
Jo a kdyz se ti zda ze nekdo umre, tak bude dlouho dlouho zivy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.10.12 23:46
@milas Moc ti děkuji za tu poslední větu! Myslím si, že se na to připravit nedá 
Jo pokud je člověk opravdu dlouhodobě nemocný, tak se na to okolí trochu připraví. Ale pokud by se něco takového stalo náhodou, jakože jeden den se vidíte a další den ti někdo oznámí, že umřel…asi by mě mrsklo…
- Citovat
- Upravit
27.10.12 00:00
anonymni vem si ze nekdo jde jen na nakup a uz se nevrati.
Vcera to zazil muj muz jak jel z prace, sel pan po chodniku ve veku meho tatky 65 a obchazel pani uklouz hlavou na zem a tesne memu pred auto, ten zastavil a byla tam ta pani a rikala ze neni treba ze nepotrebuje pomoc mrtvicka nebo infarkt smrtak na miste.
Manzel nasel i nevlastniho tatku mrtveho v posteli, mojemu bylo 11, tatka mel 31 a mysleli si ze ho jeho mamka zabila ta se z toho dostala do blazince.
Pak umrela na rakovinu ve 44 to mel muj 20 let.
Je to smutne, deda umiral v nemocnici, tam se to dalo cekat, babka se obalila a spadla na ustredi, dalsi den na to umrela, a druhy deda zvedal tycku ze zeme obalil se a umrel. Takze vim co pisu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.10.12 01:05
Na smrt by člověk neměl myslet. Sice je součástí života, ale nikdy si na ni nezvykneme a nikdy se nesmíříme s tím, že naši blízcí prostě umřou. Já když si vzpomenu na to, že jednou zemřu a nechám tu děti, vnoučata a další příbuzné, je mi ouzko a smutno, ale jakmile přiběhnou děti a chtěj se třeba pomazlit, hned je to pryč a já si říkám, že se přece nemůžu nervovat z tak nevyzpytatelné věci.
Já mám 4 děti a klidně bych mohla takhle zoufat jako ty a bát se toho, že by mohli umřít. Může mého syna na přechodu srazit auto, i když se rozhlídne, může o srazit, když jde po chodníku. Může se smrtelně zranit, když jede na kole, na lyžích, může se utopit když plave. (ŤUK, ŤUK, ŤUK). A tak i kterékoliv z mých dětí. Ale to si nesmím připustit, snažím se jim vštipovat do hlavy, že se mají rozhlédnout několikrát, dávat pozor, když jednou na kole či na bruslích, plavat jen tam, kde stačí a nebo tam, kde se rychle můžou vráti ke břehu a tak dál. Kdybych se tohodle bála, nikam bych je nemohla pouštět a byli by hlídaní jak v kriminále a stejně tak, jako kdyby zemřeli bych si neodpustila, kdybych z nich vychovala naprosto života neschopné lidi.
Přestaň nad tímhle kdyby přemýšlet a radši si užívej dní, kdy jsou ti lidé živí, nepřemýšlej nad tím, co by kdyby, nebo co bude, až umřou… Jinak tě to přivede do hrobu. Mimochodem, pokud tě tohle nepustí k psychologovi bys zajít měla, myslím si, že by ti mohl pomoci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.10.12 02:15
Já jsem se smrti nebála. Umřel mi děda a babi, ale věkem. Potom přišla velká a bolestivá rána. Můj táta. Zemřel ve věku 58 let. Nemělo se to stát. Miloval život a zábavu a hlavně svoje vnoučata, kterým by dal první, poslední. Onemocněl rakovinou slinivky a do 5 měsíců už tu nebyl. Když byl nemocný a umíral, tak jsme ho měli doma. Nikdy bych nepřipustila, aby umřel někde v nemocnici sám. Bylo to hrozné, dívat se na to a vědět, že nemůžete pomoct. Ale jsem ráda, že taťka odešel s náma. Že měl kolem sebe ty, co měl na světě nejradši.
Ale od jeho smrti mám hrozný sny. Že třeba stojí na břehu řeky a volá mýho syna, ať jde za ním. Nebo, že stojí v pokoji dětí a bere je do náruče s tím, že on jim dá to nejlepsí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.10.12 08:25
Ahoj,
no tuto diskuzi jsem chtěla založit, ale furt jsem si říkala, že je to normální ty moje myšlenky. Asi nejsou… Před dvěma lety mi umřel někdo hrozně moc blízký. O 3 měsíce později opět další pohřeb. I když né navenek, tak uvnitř mě to zřírá. Šíleně. A od té doby mám večer před spaním ty odporné a hrozné myšlenky. Co by bylo kdyby umřela mamka, brácha, přítel. Jaký by byl pohřeb, co bych pak dělala. No je to něco nepředstavitelného Kolikrát si dám večet sedmičku vína abych měla jistotu, že prostě lehnu a hned usnu abych nemusela na tyto věci myslet. Bojím se k psych., nemám s nimi z dětství dobré zkušenosti. Tehdy jsem ho navštívila po odchodu otce od rodiny… Strašně mě to ubíjí a nechci aby do mě psych. cpaly léky…
- Citovat
- Upravit
27.10.12 08:53
Ahojte, dobry psycholog do vas necpe leky, ale dokaze vezt rozhovor tak, ze prijdete sami na to, proc takova uzkost ve vas je - a tim se cloveku ulevi, jakoby tim uvedomenim. Psycholog vic nedokaze, ale vetsinou toto staci, tak proc to nezkusit. Ja jsem se k tomu vzdy stavela tak, ze me nezajima, co si o me kdo mysli, ale predevsim chci mit spokojeny zivot, coz jaksi s neustalou myslenkou na smrt nejde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
jasmina27
27.10.12 09:08
Me umrela mama pred rokem na rakovinu.deda ktery me a ja jej zboznovala pred pul rokem memu muzi tata spachal sebevrazdu.mame je ve svem srdci. vzpominky zustaly krasne a je jich tolik ze vlastne ziji stale snami. 
je to hnus boli to a nyni se blizi dusicky a jak pojedeme na hrbitov tak to bude bolet vice. tolik bych je chtela obejmout.ale jak se rika panbicek si bere k sobe dalsi andelicky…hm capina co? 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
No, víš taky mám strach ze smrti ale ze své. pořád přemýšlím nad tím jaké to bude až umřu kdyť uvidím jen černo ale neuvědomím si to protože už nebudu žít. já taky si pořád říkám ať jdu k psychologovi ale bojím se tam jít, bojím se že by se mě smál. Je mi trapně sem psát ale ulevím si tím. I ve svých 12 letech se moc té smrti bojím.