Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Strach ze smrti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
22.4.15 20:15
Strach ze smrti nebo jak tomu říkat?
Ahoj, je mi divné sem psát, ale rodičům to říct nedokážu, protože se toho bojím, i když jim můžu říct cokoli. Je mi 17 let a už asi půl roku mám nejspíš nějaký psychický problém. Celkově se svojí psychikou nejsem spokojená už déle, i když nemám žádné problémy ve škole ani jinde, jen cítím, že se stala slabší a víc nad věcmi přemýšlím a lámu si nad nimi hlavu. A poslední půl rok se u mě objevilo něco, čemu nevím jak říkat a nevím, jestli je to nějak vážné, a tak to nechávám plynout. Prostě se mi často stává to, že když se dívám třeba na film a tam někdo umře nebo se baví na nějaké takové téma, tak se uvnitř jakoby zaseknu a myslím na to, že už tu jednou nebudu a ostatní co mám ráda taky ne, někdy mám pocit breku, ale nejde mi se vybrečet, někdy se mi chce křičet, někdy zase kopat nohama a někdy zase jen brečim. Je to různé a často se to objeví už jen tak, třeba když jsem doma sama, dokonce i ve škole, na tréninku a jednou, kdyžjsem byla s přítelem. Někdy to přejde hned a někdy se to ve mně drží déle, někdy je to častěji za den, někdy zase jen párkrát do týdne. Před rokem v lednu se mi zabil kamarád, skočil pod vlak, byl to nejlepší kamarád mého přítele, strašně to bolelo, hlavně to bolelo kvůli přítelovi. Do dneška na něj myslim a bolí to stále, i když je to už zahojenější. Nevím, jestli by to byl jeden z důvodů, proč se mi děje to, co se mi děje. Jinak mi ještě nikdo neumřel, ale bojím se toho strašně moc a nedokážu si představit, co budu dělat. Kž jsou rodiče třeba někde na výletě a dlouho se nevrací, myslim na nejhorší, když jde můj brácha nebo taťka na kolo, bojim se, že se už nevrátí a podobně. Jsem z toho špatná, protože jsem jinak optimista, snažim se všem pomoct a všichni mě znají hlavně s úsměvem na tváři, ale jen já vím, že to tak není. Pokud byste mi mohli nějak pomoct nebo něco, budu ráda. A ještě jednou, je mi opravdu trapné sem psát hlavně kvůli tomu, kolik mi je let.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.15 20:33
@ElBlack píše:
Ahoj, je mi divné sem psát, ale rodičům to říct nedokážu, protože se toho bojím, i když jim můžu říct cokoli. Je mi 17 let a už asi půl roku mám nejspíš nějaký psychický problém. Celkově se svojí psychikou nejsem spokojená už déle, i když nemám žádné problémy ve škole ani jinde, jen cítím, že se stala slabší a víc nad věcmi přemýšlím a lámu si nad nimi hlavu. A poslední půl rok se u mě objevilo něco, čemu nevím jak říkat a nevím, jestli je to nějak vážné, a tak to nechávám plynout. Prostě se mi často stává to, že když se dívám třeba na film a tam někdo umře nebo se baví na nějaké takové téma, tak se uvnitř jakoby zaseknu a myslím na to, že už tu jednou nebudu a ostatní co mám ráda taky ne, někdy mám pocit breku, ale nejde mi se vybrečet, někdy se mi chce křičet, někdy zase kopat nohama a někdy zase jen brečim. Je to různé a často se to objeví už jen tak, třeba když jsem doma sama, dokonce i ve škole, na tréninku a jednou, kdyžjsem byla s přítelem. Někdy to přejde hned a někdy se to ve mně drží déle, někdy je to častěji za den, někdy zase jen párkrát do týdne. Před rokem v lednu se mi zabil kamarád, skočil pod vlak, byl to nejlepší kamarád mého přítele, strašně to bolelo, hlavně to bolelo kvůli přítelovi. Do dneška na něj myslim a bolí to stále, i když je to už zahojenější. Nevím, jestli by to byl jeden z důvodů, proč se mi děje to, co se mi děje. Jinak mi ještě nikdo neumřel, ale bojím se toho strašně moc a nedokážu si představit, co budu dělat. Kž jsou rodiče třeba někde na výletě a dlouho se nevrací, myslim na nejhorší, když jde můj brácha nebo taťka na kolo, bojim se, že se už nevrátí a podobně. Jsem z toho špatná, protože jsem jinak optimista, snažim se všem pomoct a všichni mě znají hlavně s úsměvem na tváři, ale jen já vím, že to tak není. Pokud byste mi mohli nějak pomoct nebo něco, budu ráda. A ještě jednou, je mi opravdu trapné sem psát hlavně kvůli tomu, kolik mi je let.
Já to mam taky. 
Od tý doby, co mam dítě, se o sebe a všechny svý blízký, bojim dvakrát tak víc. Je to hrůza no, vyčerpávající. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.15 20:50
No a já ještě dítě ani nemám a už mě takové věci trápí :/ s přítelem jsem už 3 roky a jemu jsem se jako jedinému dokázala svěřit. Hlavně mě znepokojilo to, že se mi to začlo někdy stávat i na tréninku, přitom je to místo, kde se dokážu skvěle odreagovat a s přítelem se taky vždycky cítím skvěle, ale stalo se mi to už i s ním. A vlastně od té doby, co se zabil ten náš kamarád se mi stalo i to, že se mi zdálo a viděla jsem před očima scénu, kdy jsem šla k přítelovi do pokoje u něj doma, ale nikde jsem ho tam neviděla, nikde nebyl, a tak jsem si jen sedla na postel a začala jsem brečet. Vždycky jsem se potom zasekla víc. Teď už se mi to snad stalo jen asi 3× za ten půl rok.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.15 20:50
Pro zakladatelku
Doporučuji vyhledat odbornou pomoc, dá se to léčit. Držím palce. 
http://www.femina.cz/…porucha.html
Příspěvek upraven 22.04.15 v 20:53
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.15 20:51
@ElBlack pokud máš s těmi pocty problém a komplikuje ti to život, zkus si popovídat s psychologem. Pomůže ti…poradí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.4.15 20:57
Ja myslim, ze tvoje obavy jsou naprosto prirozene. Projde tim vetsina lidi, jen my, citlivejsi povahy, to prozivame o dost intenzivneji. Mne bude 30 a kdyz jsem sama, tak se do dnes rozbrecim pri pomysleni, ze nekoho ztratim, nebo, ze tu nebudu pro sve dcery. Ve tvem veku jsem taky prozivala vsechno asi 100× vic nez ostatni, nebo mi to tak alespon prislo. Casem se to zmirni, mozna clovek trochu otupi nebo je silnejsi, tezko to spravne pojmenovat. Jedine, co ti mouu poradit - rikej si, je v poradku, ze se o ostatni bojim. Mam je rada a nechci je ztratit. Ale nesmime se nechat premoci strachem, protoze jak ja rikam - neboj se predcastne, na strach je vzdycky casu dost. Realita je, ze to jednou ceka kazdeho. A stejne jako všichni ostatni, i my se s tim musime vyrovnat. Kdyz je mi uzko, pomuze mi vzdycky hudba. Sluchatka a hezky nahlas. Ta zabrala vzdycky. A nejlip mi bylo u koni, tam jsem nemela cas na uvahy, ktery by me uziraly.
- Citovat
- Upravit
22.4.15 21:09
Děkuju za radu. Také jsem si v hlavě říkala větu, která mi vždy pomohla a hned to bylo pryč, ale teď už nefunguje tak jako předtím, a tak mě to tíží o trochu víc. Chtěla bych, aby se mi zase vrátila ta stará silnější psychika.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.15 21:31
@ElBlack
Velmi dobře ti rozumím. Takové pocity jako máš ty, zažil už jistě někdy každý, ale u tebe to už přerostlo za hranici únosnosti. Určitě se to dá řešit. Mně osobně velmi pomohla víra v Boha. V Novém zákoně jsem našla odpověď na všechny svoje otázky nejenom o smrti, ale hlavně o věčném životě, který Bůh nabízí každému z nás, díky zástupné oběti Ježíše Krista.On přišel na tento svět, aby nám představil pravou podobu Boha-Stvořitele. On byl milosrdný, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé konal zázraky…Na konci věků přijde znova na tuto zemi, jako Spravedlivý soudce.Pak bude i vzkříšení mrtvých. Takže smrt není definitivní, což je pozitivní informace. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.15 23:00
Netušila jsem, že je vás tu tolik, kteří to znáte nebo znáte něco podobného. I to člověku pomůže
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.5.16 22:57
Ahoj zase tak divne to neni mela jsem neco podobneho pak jsem to ale probrala s mamkou a ta mi rekla ze maji vsichni jeste hodne casu a mam se starat o vesele veci a nemyslet na tohle a pomohlo to
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.16 09:37
Když mi bylo asi 13 let, měla jsem podobné psychické problémy, o mých ale věděla celá rodina, protože když jsem dostala „záchvat“ trpěla celá rodina, pořád telefonáty a zoufalý pláč… trvalo to asi 2 roky (nejhorší období mého života, opravdu) a skončilo to nějak samo
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.21 01:06
Take mam strach ze smrti ne ze sve ale sveho pritele mezi nami je vekovy rozdil 29 let a mame spolu dve krasne holcicky jedne je rok a druhe 2 mesice ne jednou jsem probrecela noc bojim se toho ze to bez nej nezvladnu ze se jednoho dne probudim s vedomim ze uz tu se mnou neni.ze uz od nej neuslysim miluji te a ze uz ho nikdo nesevru v naruci vim ze bych na to nemela myslet ale posledni dobou mi to proste neda spat posledni dobou je hodne unaveny dela ridice a mam strach ze o nej prijdu a vim ze se tomu nevyhnu ze to jednou prijde ale i presto vim ze se s tim jen tak nevyrovnam 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
